M.Marksová-Tominová pro magazín MF Dnes: Chci, aby lidé měli rovné šance

30. ledna 2014

„Kéž by se mnou dělala tenhle rozhovor žena, ta by věděla, o čem mluvím,“ postěžovala si v jednu chvíli přední česká feministka a čerstvá ministryně práce a sociálních věcí. Rozhovor ovšem vedl muž, který si spoustu věcí musel nechat vysvětlit, protože jim moc nerozuměl.

* Ve čtyřiačtyřiceti letech se stáváte ministryní. Změní to váš život hodně? 

Budu mít míň času, ale to bych měla, i kdybych šla dělat manažerku do soukromé firmy. Horší bude, že asi začnu jezdit po Praze autem, což by mě dodnes nenapadlo. Bydlím v centru, jezdím hromadnou dopravou, ale je mi jasné, že když bude můj obličej často v televizi, v tramvaji ho neschovám. 

* O jakém povolání jste snila v dětství? 

Nejdřív jsem pod dojmem z Lvice Elsy chtěla být Joy Adamsonovou a starat se o lvy, ale v deseti jsem se rozhodla stát soudní lékařkou. Asi proto, že jsem odmalička četla detektivky. Knihu Dějiny kriminalistiky přede mnou naši schovali, že prý je drsná, ale školáci se tehdy vraceli s klíčem na krku do prázdného bytu a já věděla, kde tu knihu najdu. 

* U vedlejšího stolu sedí nějaká paní a chce vám něco říct... 

To je moje učitelka Kocourková z druhého stupně! PANÍ KOCOURKOVÁ: Míšo, vy jste tak statečná žena, že do té politiky jdete. Toho Drábka bych zavřela, až by zčernal! TOMINOVÁ: Ale já nejsem ministryní spravedlnosti... PANÍ KOCOURKOVÁ: Já vím. Přeju hodně síly. 

* Počkejte, prosím, jaká byla Michaela žačka? 

PANÍ KOCOURKOVÁ: Slušná, hodná. Já ji měla na biologii a chemii, což jí šlo, ačkoli nebyla šprtka. Mimochodem, Míšo, vy jste pak šla na přírodovědu, že jo? A učila jste někdy? TOMINOVÁ: Na biologii a matematiku. Ale neučila jsem to nikdy. PANÍ KOCOURKOVÁ: Jste moudrá. Dnešní děti byste musela zabít, jak jsou nevychované – já jsem šťastná, že už jsem v důchodu. Tak na shledanou. 

* Díky paní učitelce víme, že vám nakonec ta medicína nevyšla. 

Po gymplu jsem se na ni nedostala a pak už jsem šla na přírodovědu – kromě záliby v detektivkách jsem v pubertě chodila i do kroužku, kde jsme pitvali myši a kroužkovali ptáky. Navíc bylo těsně před revolucí a tehdy se spousta dětí z problematických rodin hlásila na přírodovědecké nebo technické obory, protože existovala obava, že se na humanitní obory nedostanou. 

* Co bylo na vaší rodině problematického? 

Můj strejda Julius Tomin a jeho žena Zdena byli chartisté, teta dokonce mluvčí Charty 77. Nakonec byli zbaveni občanství a ona hlásila dlouhá léta na BBC. 

* Vzpomenete si, co jste dělala 17. listopadu 1989? 

Od první třídy jsem měla kamarádku, která studovala ekonomku a zrovna byla na stáži v Lipsku. Ve východním Německu začaly demonstrace dřív než u nás, jedna byla plánovaná na 17. listopadu, tak jsme se dohodly, že přijedu. Nakonec se v Lipsku na rozdíl od Prahy nedělo nic a já ten pátek prožila s kamarádkou a jejím dozorujícím učitelem, což byl, jak jsem si uvědomila dlouho poté, Jiří Havel. 

* Pozdější místopředseda vlády za sociální demokracii a europoslanec? 

Ten. Asi po osmnácti letech si ho pak ta kamarádka vzala – a já je oddávala... No a po návratu z Lipska už jsem s ostatními studenty normálně mrzla při demonstracích na Václaváku. 

* V jaké chvíli jste si uvědomila, že jste vlastně feministka? 

Vychovaná jsem byla v tom, že mezi klukem a holkou není žádný rozdíl, kromě těch fyzických. Jenže roku 1993 dostal manžel stipendium do Cambridge. Já odjela s ním, že se naučím anglicky a při tom budu klidně uklízet. Ale manželovi spolužáci ze západní Evropy mě automaticky vnímali tak, že chci jenom sedět doma a být živená, žena v domácnosti pro ně byla úplně normální kategorie. Říkali: „Když se nudíš, tak jdi do nějakého kroužku, třeba maluj.“ A já: „Jak maluj? Já chci práci!“ Když jsme se vrátili, tak jsem se tu seznámila s ženami z ženských organizací a jejich práce mi připadala zajímavá. 

* Takže za to může špatná zkušenost ze Západu? 

Nejde o to, že bych se v Anglii z ničeho nic proměnila a stala feministkou – jen jsem si uvědomila, že je dobré otevírat téma rovného postavení žen a mužů veřejně. 

* Měla jste špatné zážitky s muži? 

Naštěstí ne. Mimochodem, vdaná jsem už dvacet a půl roku, což je neuvěřitelné. Pořád mám pocit, že jsem mladá, a pak si spočítám tohle. 

* Řekněte mi – je podle vás česká společnost roku 2014 machistická? Patriarchální? 

Je. Dokonce myslím, že došlo ke zpětnému kroku. Před deseti lety se ženská témata otevírala v novinách, mluvilo se o nich, ale pak to najednou přestalo být možné. 

* U nás vznikla Ona DNES, která se věnuje výhradně ženským problémům. 

Jenže já mluvím o novinách, které jsou určené oběma pohlavím a píše se v nich o politice. Když si vezmete noviny německé nebo anglické, tak se to v nich řeší neustále – slaďování rodinného a profesního života, jestli je dost školek, jak jsou ženské zaměstnané, jaký je zákon na domácí násilí, kolik žen je v politice... 

* To se u nás přece řeší taky. 

Až si prohlédnete zahraniční noviny, pochopíte, že to je nebe a dudy. U nás, pokud se o takových otázkách diskutuje, tak často spíše hystericky než věcně. Příkladem může být otcovská dovolená, kterou loni navrhl náš Oranžový klub. 

* Mě tehdy taky naštvalo, že by nám někdo chtěl vnucovat povinnou rodičovskou pro otce. 

Jenže tyhle myšlenky jsou úplně legitimní a v zahraničí o nich noviny píšou soustavně. 

* Nezapomeňte, že londýnské Timesy jsou pětkrát objemnější než MF DNES. 

Jasně, nedá se to porovnávat. Ale stejně se u nás taková témata dost nerozebírají. 

* Vyřídím v práci. I tak mě ale uráží tvrzení, že je dnešní společnost machistická. 

To se ale netýká vás osobně. Je machistická, docela dost, dá se to dokázat statistikou. V mnoha ukazatelích jsme na chvostu Evropské unie: ať už to je zastoupení žen v politice a ve vedoucích pozicích, v podmínkách pro slaďování rodinného a profesního života, v rozdílech u platů... 

* Pro dnešek vynechme statistiky. Mě zajímá, jestli společnost působí patriarchálně na vás osobně. Chci mluvit o konkrétních lidech. 

Lidi, se kterými se stýkám, takoví nejsou. Jenže já se přece nebudu kamarádit s člověkem, který se chová pohrdavě k ženské. 

* Nikdo se nestýkáme jen se svými kamarády. Ptám se, jestli se setkáváte s machisticky jednajícími muži. 

Často. 

* Já u mladší generace skoro vůbec. 

Vy to nemusíte vidět, protože jste chlap! Řeknu příklad – kdysi jsme se u nás ve straně bavili o jednom muži a pánská část debatního kroužku říkala, že to je inteligentní člověk, kterého si vždycky vážili. Já na to: „Taky jsem si vždycky vážila jeho inteligence, ale strašně cítím, že okolo sebe nemá v pracovním a intelektuálním slova smyslu žádné ženy, takže je k nim až nesnesitelně nedůvěřivý a nerespektuje je.” Což vy jako muž nepocítíte. 

* Věřím vám. A zároveň si myslím, že je ten muž výjimkou. 

Není. Tohle se děje často. 

* A já zase ve svém okolí neznám muže, kteří by pochybovali o rovnoprávnosti žen. 

Často o ní nepochybují, ale v praktickém jednání se tak chovají – možná podvědomě. Dobře je to vidět na mužích, kteří jsou ve vyšších pozicích, a na tom, koho si k sobě vybírají... Společnost podle mě pořád funguje patriarchálně, ale uznávám, že za to mnohdy můžou i ženy. 

*Jak to myslíte? 

Mluvím o těch, které v sobě mají zakódované, že muž je hlava rodiny, která má rozhodovat... Vidím, že na mě v posledních minutách koukáte, jako bych si vymýšlela hlouposti – kdyby se mnou takový rozhovor dělala ženská, to by bylo úplně jiné. Ta by věděla, o čem mluvím.


*Jenom vás chci dokonale pochopit. Pořád totiž nedokážu přijmout tvrzení, že žijeme v patriarchální společnosti. 

Neřekla jsem, že je tu každý chlap špatný nebo že se každá žena cítí diskriminována. Jen tvrdím, že statisticky jsme na tom v rovnosti žen a mužů hůř než ostatní evropské země. 

* Kdy jste se naposledy feministicky naštvala na muže? 

V restauraci jsem se ocitla se dvěma čtyřicátníky napojenými na pravicovou stranu a došlo na téma samoživitelek. Oba vzkypěli, jak je strašné, že mají osaměle žijící matky pořád nějaké výhody; že prý se jim to musí seškrtat. Já řekla, počkejte, vždyť žádné nemají, ukažte mi konkrétní sociální dávku, kterou by měly navíc, ale oni dokola hystericky řvali to svoje a nakonec to uzavřeli tím, že se mnou nebudou sedět dál u jednoho stolu... 

* Já takové muže vážně neznám, možná žiju mimo realitu. 

S podobnými reakcemi se právě v těchto kruzích, u relativně úspěšných mužů, spojených s konzervativnějšími stranami, setkáte často. Ale i od našeho staršího kolegy ve straně jsem slyšela, že prý: „Proč bychom obhajovali samoživitelky? Můžou si za to samy, protože si vybraly špatného chlapa."

* Zmírňujete postupem času své feministické názory? 

Nikdy nebyly tak radikální, abych je musela mírnit. Až teď mi někteří lidé podsouvají, jak to se mnou v politice bude strašné, protože nesnáším muže a bojuju proti tomu, aby otcové pečovali o děti. Ale já se vždycky vyjadřovala opačně – že podporuju, aby se otcové starali o děti co nejvíc. 

* Měli by otcové dostávat častěji své děti do střídavé péče? 

Tohle se musí řešit s ohledem na věk dítěte a na konkrétní podmínky. U nás v České republice tvoří otcové jen dvě procenta všech, co jsou na rodičovské dovolené, takže tu není zvyk, že by se chlapi fyzicky starali o děti třeba do tří, do pěti let. Což znamená, že když se rodiče rozvedou, není takhle malé dítě na otce bohužel zvyklé. Ale to jsme zaběhli jinam. 

* Mě to zajímá, protože když nejsem v práci, tak se snažím o děti starat co nejlépe. A vy mi naznačujete, že se vlastně moc nestarám. 

Nic nenaznačuju! Říkám jen, že jestliže je malé dítě zvyklé trávit celé dny s matkou a s otcem je jen někdy, tak v tomhle věku můžete jenom těžko chtít střídavou výchovu – kvůli tomu dítěti. Když není na tatínka tolik zvyklé, mělo by si zvykat postupně. Chápete? 

* To bych neměl dostat dítě do střídavé péče, protože přes den chodím do práce? 

Hlavně byste se měl snažit pochopit, co chce dítě. Jestli je s vámi v pohodě, je na vás zvyklé, tak ho mějte. Ale já neznám vaše dítě, vaši rodinnou situaci, a nejsem ani vědma, takže opravdu nevím. 

* Litujete některých svých veřejných vyjádření z minulosti? 

Na žádné takové se nepamatuju. 

* Třeba toho, o kterém jsme už mluvili? O povinné dělbě rodičovské dovolené? 

Toho nelituju vůbec, protože to funguje v mnoha západních zemích a u nás se o tom aspoň začalo mluvit. 

* Rozuměla jste protiargumentu, že by stát neměl nařizovat rodičům, jak si zorganizovat domácnost; že to je sociální inženýrství? 

Takže státy, jako je Německo, Rakousko nebo ty severské, dělají sociální inženýrství? 

* Pokud vím, třeba v Německu jde jenom o jediný měsíc pro otce, ne? 

Vždyť u nás by mohlo jít taky o jeden měsíc – nikdo neřekl, že to má být jinak. 

* Pokud jde o měsíc, tak mě to přestává rozčilovat. 

Nebojte, půlrok jsme nemysleli. To by u nás nebylo reálné. 

* Jsem rád, že jste to vysvětlila, měsíc je v pohodě. V práci bych si vzal dovolenou a ještě by mi přišla rodičovská. 

Aha – vám jde o to, abyste si nepohoršil. To je zase jiná kapitola. 

* Vraťme se zpátky ke kapitole minulé, v níž jste řekla, že neměníte názory. Před rokem jste napsala, že na Hradě nepotřebujeme vševědoucího hulváta. Na tom trváte? 

Na tomhle jediném ne. Dnes bych se nevyjádřila tak drsně, ale tehdy to byla reakce na drama před prvním kolem prezidentské volby. 

* Byla jste vůči Miloši Zemanovi nespravedlivá, nebo to jenom nebylo diplomatické? 

Prostě jsem se v emocích unáhlila a dnes už bych tak ostrá nebyla. 

* Feministky podle mě často vytvářejí třeskutá témata z prkotin. Například nechápu, co je divného na tom, když žena přijme po svatbě manželovo příjmení. 

Neříkám, že to je špatné. Jenom jsem v nějaké polemice napsala, že by to nemělo být samozřejmostí. 

* A důvod? 

Třeba tenhle: Proč to není naopak? 

* Nejspíš proto, že jsme zdědili jakýsi kulturní a historický odkaz. 

Ale například ve Španělsku mají ženy automaticky příjmení obě... Dobře, u nás se odvoláváme na tradici – ale vám se nestalo to, co mně před dvaceti lety. My měli svatbu kvůli cestě do Anglie, protože jinak by nás čekaly technické problémy, ale nebýt toho, tak si příjmení nezměním. Nikoli proto, že bych Markse neměla ráda, ale prostě proto, že jsem se dvacet čtyři let jmenovala Michaela Tominová. Jen si představte, že byste se najednou jmenoval Tomáš Novotný. Divný, ne? 

* Další zbytečný povyk je podle mě kolem toho, aby se nepřechylovala ženská příjmení. 

K tomu jsem se vyjadřovala jen proto, že Ota Černý málem vyhodil tenisovou redaktorku, která nepřechylovala. 

* Proč se prostě nesmíříte s faktem, že se v češtině říká paní Obamová? 

Přechylování cizích jmen považuju za divné. Ona se jmenuje Michelle Obama a měnit by se to nemělo. Ale je to jen můj názor a vlastně je mi to jedno, dokud se za to nebudou vyhazovat redaktorky. 

* Dále nechápu, co je špatného na tom, když dám dceři panenku Barbie. 

Tak na tohle už jsem u svých dcer rezignovala, i když mi barbíny vadí pořád. Není správné, že mají tak absurdně vychrtlé tvary. 

* Myslíte, že to mé čtyřleté dceři může ublížit? 

Ve čtyřech letech ne, ale počkejte si do puberty, co jsou holky schopné vyvádět. A zeptejte se nějaké matky, která má doma anorektičku – není to sranda. 

* Vychováváte své dcery nějak feministicky? 

Ani ne. Když párkrát přiběhly „podle kluků nemůžeme dělat to, co oni“, tak jsem jim řekla, že to je nesmysl, že rozhodně můžou. 

* Co třeba? Hrát fotbal? 

To by nechtěly, ale teoreticky tohle – že můžou hrát fotbal nebo hokej. 

* Když jsme u sportu, tak jaký máte názor na to, že berou tenistky na grandslamech tytéž peníze jako tenisti? 

Tohle jde mimo mě. Proč by nevydělávaly stejně? 

* Většinou hrají o polovinu kratší, méně náročné, divácky méně zajímavé zápasy. 

Jestli hrají méně hodin, tak uznávám, že v tom rovnost není. 

* Vy přece nejste zas tak drsná feministka. 

Proč jste tak překvapený? Já přece pořád mluvím o rovných šancích; ne o tom, že bude někdo zvýhodňovaný. 

* A víte už, čeho chcete jako ministryně dosáhnout? 

Řeknu to obecně. Děsí mě, jak jsou lidi pořád znechucenější politikou, a mám strach z vyhrocení atmosféry – z toho, že si nakonec zvolí nějakého nového malého Hitlera. A tak chci ukázat, že všichni politici nejsou arogantní hovada, která navíc kradou. Že jsou mezi nimi i normální lidi, kteří chtějí problémy opravdu vysvětlovat a řešit.

Zdroj: Mladá fronta Dnes (30.1.2014) 

Blogy