Ministr A. Staněk: Máme za sebou spoustu odvedené práce.

15. dubna 2019

Chci se zbavit nálepky neviditelného politika, říká ministr kultury ANTONÍN STANĚK (ČSSD) a dodává, že zatímco on resort skutečně vede, jeho předchůdce Daniel Herman ho řídil na autopilota. Mluví také o své účasti na večírku komunistů nebo o zdanění církevních náhrad. A tvrdí: „Nechtěl jsem nechat zbourat Kotvu.“

Máme za sebou rekonstrukci vlády. Musel jste si docela oddechnout, že se vám nakonec vyhnula, ne?
Určitě jsem si neoddechl. Už jsem věděl od předsedy Hamáčka, že žádné změny nechystá a nemá pro ně důvod. Takže jsem to nevnímal jako ohrožení.
 

Původně se mluvilo o tom, že ke změnám sáhne Andrej Babiš i Jan Hamáček. Kdy se šéf ČSSD rozhodl jinak?
Myslím, že už před sjezdem dal jasný signál, že své ministry měnit nehodlá. Žádná velká debata na toto téma nebyla. Samozřejmě jsme s panem předsedou mluvili o naší práci, prioritách a o tom, jak se chceme prezentovat navenek. Ale byl spokojený a nikoho nemění.
 

Co říkáte na odchod ministrů za ANO Dana Ťoka a Marty Novákové? A jak jste je vlastně vnímal?
Z lidského pohledu to byli nejen korektní partneři, ale i přátelé v tom slova smyslu, že jsem s nimi mohl mluvit o spoustě věcí. Řešili jsme i běžná témata mimo politiku, oba byli velmi přátelští.
 

Jak dlouho se ve vládě vědělo, že skončí právě oni?
Mluvilo se i o tom, že bude odvolán ministr školství Plaga, ministr zahraničí Petříček nebo já. To je taková česká nátura, pořád někoho odvolávat. Ale nevěděl jsem to. Je to čistě věc hnutí ANO a premiéra. Ten si o tom rozhodl.
 

Jan Hamáček nám nedávno říkal, že od něho máte za úkol být výrazně více vidět. Jak to chcete udělat?
My jsme se o tom bavili a shodli jsme se na jasných prioritách, kterým se musím věnovat. I proto jsem nakonec na sjezdu nekandidoval na místopředsedu ČSSD, protože jsme řekli, že pokud se chci věnovat ministerstvu, musím tomu dát sto procent a nesedět takzvaně na dvou židlích. To pro mě byl jasný signál. Mým cílem je kvalitně pracovat, předkládat dobré zákony a správně řídit ministerstvo. Nemůžu hodnotit působení pana ministra Šmída, protože tu byl krátce, a navíc jako člen vlády bez důvěry. Ale z těch několika let, po která vedl ministerstvo lidovec Daniel Herman, mám pocit, že ho řídil autopilotem. Já ministerstvo řídím skutečně a řeším problémy české kultury. Teď s tím ruku v ruce musí jít i prezentace mé práce, na to se zaměřuji. Aby má práce byla více vidět.
 

Práci ministra Hermana teď ale nehodnotíme. Jde o vás. Myslíte, že se dokážete zbavit nálepky nejméně viditelného ministra, kterého nikdo nezná?
Věřím, že tu nálepku ztratím. Máme za sebou spoustu odvedené práce, kterou se mi nepovedlo zrovna nejlépe prodat. To se teď snažím maximálně změnit a věřím, že si toho všimne i veřejnost.
 

Hamáček vám vytýkal i účast na komunistickém večírku a křtu knihy Miroslava Grebeníčka o církevních restitucích. Souhlasíte, že šlo o přešlap?
Byla to má nezkušenost a chyba. Mluvili jsme o tom, on ví, že to vnímám jako chybu. Příště už bych to neudělal a prostě bych tam nešel.
 

Mluvíte o spoustě odvedené práce. Co považujete po necelém roce ve vládě za svůj největší úspěch?
Určitě je to přijetí transpoziční novely zákona o autorském právu. Zejména od senátora Ivo Valenty tam byly podněty, které už šly hodně nad rámec a měly za cíl omezit práva autorů. To jsme odmítli. Dalším úspěchem bylo prohlášení Bertramky za národní kulturní památku. Můžete namítat, že jde o čistě pražskou záležitost, ale já to tak nevnímám. A jako velký úspěch beru i to, že se nám podařilo obhájit a dostat více peněz pro zaměstnance v kultuře. Ti jsou dlouhodobě podfinancovaní, takže to je skvělé. A snažím se ministerstvo více otevírat lidem, aby to nebyl jen jakýsi VIP klub.
 

Nejde nakonec jen o chvilkové zvýšení platů? Ministryně financí Schillerová s premiérem Babišem už přišli s návrhem poměrně radikálních škrtů. Nebude kultura zase bez peněz?
Já jsem v tom prvním nástřelu skutečně viděl některé výrazné škrty. Ale od počátku upozorňuji paní ministryni Schillerovou, že v kultuře touto cestou nelze jít. Není normální, abychom lidem jeden rok peníze přidali a druhý jim je zase vzali. To je nepřekročitelné. Naopak bych měl požadovat více peněz.
 

Pojďme dál. Senátoři vrátili sněmovně komunistický návrh na zdanění církevních náhrad. Kdy o zákonu poslanci rozhodnou? A počítáte s tím, že v případě přehlasování podají senátoři ústavní stížnost?
Co se týká případného podnětu k Ústavnímu soudu, to je naprosto přirozený demokratický prostředek, standardní cesta. Vzhledem k tomu, jakým způsobem byly církevní restituce odhlasovány za vlády Petra Nečase, je ale přirozené, že sociální demokracie od samého počátku ten proces kritizuje a nesouhlasí s ním. Uvidíme. Zatím u opozice sledujeme obstrukce a zdržování.
 

Proces církevních restitucí nicméně zahájil váš sociálnědemokratický předchůdce, ministr kultury Pavel Dostál, a to včetně jejich výše. Co přesně tedy kritizujete? Vždyť nikdo ve skutečnosti neví, jestli a případně o kolik peněz jsou restituce nadhodnocené…
Nám jde spíše o základní princip. Nemělo by se jít cestou nápravy jedné nespravedlnosti nespravedlností jinou. Není úplně stejný přístup k církvi a k individuálním restituentům, to nám vadí.
 

Nepácháte ale nespravedlnost spíše vy tím, že chcete církvím zdanit něco, na čem se s nimi stát už jednou dohodl? Kde je pak nějaká elementární právní jistota?
To si nemyslím. Ty uzavřené smlouvy jsou z našeho pohledu nevýhodné. Je legitimní, že se je snažíme změnit. Jak jsem už říkal, byli jsme proti tomu od počátku. Ale žijeme v parlamentní demokracii a rozhodne parlament. Případně Ústavní soud.
 

Šéf Senátu Jaroslav Kubera nám nedávno říkal, že ještě stále věří v to, že se poslanci třeba nechají přesvědčit a zdanění náhrad nakonec neschválí. Dokážete si to představit?
Nic není nemožné. Pro přehlasování Senátu musí být 101 poslanců a menšinová koalice 101 poslanců nemá, takže bude otázka, kdo se k nám připojí. Já sám stojím za volebním slibem, který ČSSD dala svým voličům. Ale je to stále otevřené, sociální demokracie k tomu ještě poslední slovo neřekla.
 

Počkejte, máte za sebou přece komunisty.
Pozor, komunisti nejsou naším koaličním partnerem. Ti mají podepsanou smlouvu s hnutím ANO, nikoli se sociální demokracií.
 

Ale komunisté jsou přece ti, kteří s požadavkem na dodatečné zdanění církevních restitucí přišli, a dokonce tím podmiňovali svou podporu vládě. Do jaké míry na vás tlačili?
Já o žádném tlaku komunistů nevím, se mnou nikdo z jejich představitelů nejednal a já žádný tlak necítím.
 

Jak se stát staví k ochraně budov brutalistní architektury typu Transgas, Thermal nebo Kotva? Měly by to být podle vás kulturní památky, nebo ne?
Na to je složité odpovědět, protože takto bychom vytrhávali jednu skupinu památek z celkového balíku. Ono je to totiž tak, že existují různé koše památek. V jednom jsou třeba barokní kostely, v jiném renesanční zámky a v dalším právě ty brutalistní stavby, na které se ptáte. A stejně jako se v baroku stavěly architektonické skvosty, ale i stavby podprůměrné, to platí i o brutalismu. Nelze tedy plošně říci, že všechny brutalistní stavby budeme památkově chránit, nebo naopak bourat. Od toho jsou odborníci, kteří posuzují, jak která stavba naplňuje atributy kulturní památky. Já to považuji za velmi důležité. Nedávno jsem totiž četl článek architekta Pleskota, v němž tvrdil, že žádná stavba mladší sta let by neměla být památkově chráněna. S tím nesouhlasím a říkám: Ponechme to na posuzování odborníky. Mým úkolem coby ministra kultury je dohlížet, aby ten proces posuzování, co bude mít status kulturní památky, probíhal korektně a aby do toho nezasahovaly zájmy, které nemají.
 

Je případem zasahování takových zájmů aktuální kauza obchodního domu Kotva?
Případ Kotvy začal někdy v roce 2016, kdy já jsem neměl ani tušení, že někdy budu ministrem kultury. Tehdy přišel návrh na prohlášení kulturní památkou a trvalo to asi dva roky. Kotva tento status získala a mně na stole přistálo odvolání aktuálního vlastníka (Pražská správa nemovitostí miliardáře Václava Skaly, pozn. red.). Neměl jsem jinou možnost než to poslat znovu do první instance, protože tam evidentně došlo ke správnímu pochybení. Nemělo tedy smysl čekat a přemýšlet, zda za tím nějaký záměr byl, nebo nebyl. Tím jsem vlastně jednal nikoli v zájmu vlastníka, jak mi bylo podsouváno, ale v zájmu státu, protože vrácením do první instance trvá status primární památkové ochrany. Kdybych to neučinil, možná bychom se časem dostali do stadia, v jakém je nyní budova Transgasu. A to jsem za žádnou cenu nechtěl dopustit. Kotva je dnes rozhodnutím ministerstva kultury opět památkově chráněna, nicméně ještě je třeba vyčkat na nabytí právní moci rozhodnutí našeho odboru památkové péče.
 

Hrozí ještě, že by Kotva nakonec památkově chráněna nebyla?
Teoreticky ano, protože účastníci řízení se samozřejmě mohou odvolat. Ale jak jsem měl možnost vidět to vydané rozhodnutí, neumím si představit důvody, kvůli kterým by mohlo být zvráceno.
 

Říkal jste, že jste nechtěl připustit zopakování příběhu budovy Transgasu. Znamená to, že kdybyste na to netlačil, mohl by Kotvě hrozit stejný osud?
Podle mého názoru, kdyby chtělo ministerstvo kultury pod vedením Daniela Hermana budovu Transgasu skutečně zachránit, pak nemělo připustit souhlas stavebního úřadu s demolicí. V okamžiku, kdy to připustilo, se ministerstvo vlastně zbavilo všech možností, jak tomu zabránit. Pokud nicméně chcete vědět, co bylo pro pana exministra Hermana tak důležité, že na ochranu budovy Transgasu rezignoval, je potřeba se zeptat jeho. Já ani můj předchůdce Šmíd už jsme to neměli v rukou. Takže ano, kdybychom se za Kotvu nepostavili, mohlo by to dospět do stejného bodu, ačkoli by k tomu vedla ještě hodně dlouhá cesta.
 

Je podle vás v České republice dobře nastaven vztah mezi majiteli památkově chráněných objektů a státem? Vždyť pro budovu je kolikrát označení za kulturní památku spíše cejch než výhra…
Rozumím vám. I proto je na stole novela zákona o památkové ochraně. Já sám s tím mám celkem bohaté zkušenosti, neboť jsem byl čtyři roky primátorem Olomouce. Ta má po Praze druhou nejrozsáhlejší památkovou rezervaci, takže vím, co to znamená mít ve správě památkově chráněné budovy. Souhlasím proto s názory vlastníků kulturních památek, že mezi nimi a státem není nastolena rovnováha, respektive není mezi právy a povinnostmi majitele vůči té památce.
 

To snad už konstatoval i Ústavní soud, že?
Ano, přesně tak. Ústavní soud řekl, že stát nemůže majiteli kulturní památky jen nařizovat, aniž by mu to nějakým způsobem kompenzoval. Dnes má ta kompenzace bohužel převážně podobu nabídky odborné pomoci ze strany Národního památkového ústavu, který mu radí, co by měl, jak by měl a podobně. Jenže to jsou takové rady nad zlato, protože majitele pak vyjdou pěkně draho.
 

Uvažujete tedy například, že by stát na údržbu kulturních památek, jež jsou v soukromých rukou, vlastníkovi finančně přispíval?
Podívejte se, jak je to u ochrany přírody. Pokud někde vyhlásíte přírodní rezervaci, počítá se s tím, že tam musí finanční kompenzace být. U památek nic takového není a já věřím, že se novelou zmíněného zákona podaří tuhle nerovnováhu částečně odstranit. Tento problém je nejvíce vidět u staveb, které jsou totálně zničené. Já mám dnes na stole spoustu návrhů na jejich prohlášení kulturní památkou. Kdyby se jimi skutečně staly, měli bychom tady spoustu dalších památek v dezolátním stavu, které ale nikdo neopraví, protože na to nebude mít peníze. Vlastníci budou dostávat pokutu, ale to problém nijak nevyřeší. Všichni jen budou naštvaní.
 

Má na to stát vůbec peníze, aby si mohl dovolit ještě takovýto „luxus“ v podobě finančních příspěvků majitelům kulturních památek na jejich udržování?
To je samozřejmě druhá strana mince. Upřímně, ministerstvo kultury obrací každou korunu, takže je to otázka priorit. Peníze na to, abychom přispěli všem, zkrátka nemáme. Jinak ale musím říci, že jsem rád, že se podařilo schválit program národního dědictví. Tam jsou peníze na obnovu stávajících památek, jako je třeba Invalidovna nebo Císařské lázně v Karlových Varech, ale i na nové stavby.
 

Tím myslíte výstavbu zcela nových objektů, které by se někdy v budoucnu mohly stát kulturními památkami?
Ano. Mám pocit, že se těch moderních kulturních staveb trochu bojíme. Vzpomeňme, co se dělo kolem Kaplického blobu. Uvědomme si, že jedinou moderní budovou tohoto rázu, která u nás vznikla po roce 1989, je Tančící dům tady v Praze. O něm se přece také tenkrát diskutovalo, jestli je umístěn na vhodném místě. Nakonec je to jedna z mála staveb, která má svou jasnou hodnotu. Mě třeba mrzí, že neumíme dělat revitalizace takových těch vysloužilých industriálních celků. To je například v Nizozemsku zcela běžné. Vznikne tam třeba zábavní centrum a žije to. U nás se neděje ani to. Přitom máme spoustu talentovaných architektů, což je vidět na moderních budovách, které slouží komerčním účelům. Podívejte se, jak se za poslední roky proměnil Karlín! To je neuvěřitelné.


Zdroj: Týden, 15. 4. 2019

Blogy