11. října 2016
Ještě teď na podzim by mělo plénum Poslanecké sněmovny projednávat ve druhém čtení zákon, za nímž stojí jedno ze stěžejních témat současné vlády, totiž změna financování většiny mateřských, základních a středních škol (přesněji škol zřizovaných kraji a obcemi). K rozhovoru, který má věc přiblížit našim čtenářům, vyslalo ministerstvo školství hned dva náměstky ministryně, Václava Pícla a Zuzanu Matuškovou. Vzhledem k tomu, že se vzájemně doplňovali, neuvádíme v odpovědích každého jmenovitě.
Lze říct, v čem má spočívat změna?
Zjednodušeně řečeno v tom, že by se po nabytí účinnosti nového zákona neměly peníze ze státního rozpočtu vyplácet na základě počtu vzdělávaných, ale na základě skutečně odučených hodin.
Bylo by možné to ještě zjednodušit tak, že už by se nemělo platit za žáky, ale za učitele?
V zásadě ano, i když je to ve skutečnosti samozřejmě trochu složitější.
Zkusme tedy vysvětlit, jak plynou státní peníze do škol teď. Jemožné říct, kolik přibližně dostává třeba za desetiletého žáka základní škola?
Něco takového říct přesně nelze, protože to není vždycky stejné. Můžeme ale konstatovat, že na žáky ve věku povinné školní docházky poskytuje ministerstvo momentálně 54 tisíc korun ročně. Nikoliv ovšem přímo školám, nýbrž krajským úřadům. Krajské úřady dostanou tuto částku vynásobenou počtem dětí, které mají na svém území – rozuměno v příslušném věku. Zmíněné peníze nejsou ovšem určeny jen na výuku v základní škole, ale taky na výuku třeba hry na klavír nebo kreslení v základní umělecké škole, na volnočasové aktivity poskytované například různými domy dětí a mládeže, dále se z nich dotuje školní stravování, školní družiny, případně školní kluby, ale i pedagogickopsychologické poradny.
S jakou sumou může počítat základní škola? Mezi třiceti a čtyřiceti tisíci?
Tu sumu lze považovat za orientační. Ale když to bude malotřídní škola, dostane třeba šedesát tisíc.
Na kom to záleží?
Na krajském úřadu, který tvoří vlastní tak zvané krajské normativy. Hned ale dodejme, že při tom musí dodržovat některá pravidla daná z centra, tedy z ministerstva školství.
K těm se dostaneme. Napřed prozraďme zásadní věc: Musí krajský úřad utratit peníze, které od ministerstva školství dostane, jenom na vzdělávací účely? Nemůže si s nimi vypomoci i jinde?
Ne, to skutečně nemůže, protože ty peníze jsou zavázané, dokonce i uvnitř vzdělávací kapitoly. Přibližně devadesát osm procent jde na platy a zákonné odvody a dvě procenta na učebnice a učební pomůcky, vzdělávání učitelů a také na náhradu platu po dobu nemoci.
Vraťme se tedy k tomu, co ještě musí krajský úřad respektovat při přerozdělování peněz.
Samozřejmě rozlišuje mezi pedagogy a nepedagogy, ale bere v úvahu taky průměrný počet žáků ve třídě v daném oboru vzdělání, průměrnou vyučovací povinnost učitelů v daném druhu školy, počet vyučovacích hodin na žáka a dále průměrný rozpočtovaný plat.
Teď se možná dostáváme k tomu, proč se platy učitelů v jednotlivých krajích mírně liší…
Ano. Jsou totiž kraje, jako například Vysočina, kde mají hodně malotřídních škol, což znamená, že ve třídě je třeba jen dvanáct žáků, ale před nimi musí stát učitel stejně jako před třídami s dvaceti nebo pětadvaceti žáky. Další školy v kraji Vysočina mají do sto padesáti žáků, tedy taky patří mezi ty menší, s potřebou vyššího normativu. Kdyby tyhle školy dostaly peníze jen podle počtu žáků, nezaplatily by toho učitele podle tabulek, což musí. Tak prostě zvýší normativ na žáka. Já si nedávno vyzkoušel, co by to udělalo, kdybych na hodně zaplněnou základní školu v Praze nasadil normativ z Jihomoravského kraje. Dostala by o půl milionu korun víc, než dostává. Krajský normativ je zkrátka nastaven tak, aby zaplatil učitele, alespoň základně.
Kde krajské úřady na ty zvýšené normativy na žáka berou?
Někde si pomůžou tím, že přesunou nějaké prostředky třeba z jiného druhu škol ze středního školství (tam je něco přes 62 tisíc korun na žáka – pozn. red.), ale často to prostě odnesou takzvané nenárokové složky mezd, tedy ty, které má ředitel na to, aby odměnil lepší a iniciativnější učitele. Proto je také průměrný plat učitelů v některých krajích menší než v jiných.
Je to důvod, proč chcete měnit financování?
Je to jeden z hlavních důvodů. Ono je těch nerovností víc. Při přidělování peněz školám vychází krajský úřad z průměrného tarifního platu v tom kterém druhu zařízení na svém území. Představme si, že tento průměr počítá se zařazením pedagogických pracovníků ve dvanácté platové třídě a, dejme tomu, ve třetím platovém stupni. Jenže v konkrétní škole bude víc učitelů, kteří jsou ve čtvrtém nebo pátém platovém stupni. To už ten normativ nezohledňuje. On platí jen průměr, ale ředitel musí učitele zaplatit podle toho, na co mají vzhledem k odučeným letům nárok. A kde ty peníze vezme? Prostě z nenárokových složek platu. Jiná možnost je, že nebude tolik dělit hodiny třeba jazyků a že jeden učitel odučí větší penzum ve větší skupině, což ale samozřejmě není ideální.
Je pravda, že na dvanáctileté děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, je menší normativ než na ty, které chodí na víceleté gymnázium?
Obecně ne, tam hraje roli zase to, jestli je žák v základní škole ve třídě, kde je málo žáků, pak na ně bude větší normativ.
Takže normativy, které odcházejí z ministerstva, se řídí věkem žáků, a nikoliv typem školy. Je to opravdu tak?
Ano, je.
Může krajský úřad preferovat třeba některé středoškolské obory?
Ano. On musí pravidelně vypracovávat tak zvaný dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje školství a v zákoně stojí, že při konstrukci normativu zohledňuje i dlouhodobý záměr kraje, naplněnost tříd a podobně.
To je v pořádku, ne?
Je asi dobře, že si kraje dělají svoji politiku, ale ony ji dělají za státní peníze. Zakládá to další nerovnost. My nechceme tlumit například základní umělecké školy jen proto, že na ně v některém kraji zbývá při krajském přerozdělování méně peněz.
Takže jsme u toho, co chcete změnit…
Jak už bylo řečeno, chceme, aby rozhodující pro financování nebyl počet žáků, ale počet hodin, které má žák dostat.
Je to všude stejné?
Na začátku je třeba na základě rámcových vzdělávacích programů stanovit maximální rozsah výuky, kterou bude stát platit. To lze. Už ty rámcové vzdělávací programy (tedy náhrada dřívějších osnov – pozn. red.) obsahují hodinové dotace, byť naopak minimální.
Už to máte připravené?
Ano, zatím však materiál projednáváme s asociacemi učitelů, ředitelů a dalšími sociálními partnery.
Předpokládám, že to, kolik hodin má škola optimálně jednotlivé předměty učit, nebude řešit samotný zákon, ale nařízení vlády. I tak by poslanci měli vědět, pro co zvednou nebo nezvednou ruku.
Do sněmovny jsme poslali teze, aby bylo jasné, jak budou asi vypadat vyhlášky či vládní nařízení ze zákona vyplývající.
Stanovujete v tom materiálu taky počet dětí ve třídách?
My vycházíme z dnešní situace. A současně platná vyhláška říká, že školy mají nejméně 17 žáků v průměru na jednu třídu, kromě výjimek. To znamená, že stát by měl zaplatit průměrně sedmnácti dětem ve třídě příslušný počet hodin jednotlivých předmětů. A počítá se i s částečným dělením tříd v určitých předmětech a situacích. Takže my s tím dělením samozřejmě počítáme.
Takže ředitel školy si přečte vaše normy, zkombinuje je se školním vzdělávacím programem, sdělí nahoru, kolik potřebuje učitelů, kolik zástupců a podobně, a dostane na ně peníze?
Ano. Odstraníme tak rozdíl, který byl mezi kraji – že totiž někdo na platy v potřebném objemu měl, někdo neměl.
Pošlete tomu řediteli peníze i na tak zvanou nenárokovou složku platů?
Jistě. Dáme mu k dispozici nějakou sumu, dejme tomu, dva tisíce na každého, a bude na něm, jestli dá jednomu třeba čtyři tisíce a druhého nechá bez zvláštní odměny. Přitom chceme zohlednit náročnost práce, tedy například to, jestli má škola průměrný počet žáků ve třídě 18, nebo třeba 26. U vyššího průměrného počtu žáků ve třídě zohledníme vyšší náročnost práce.
Dá se předpokládat, že když budete školám platit nikoliv podle počtu žáků, ale de facto podle potřeb, zvýší to nároky na státní rozpočet. Máte spočítáno o kolik?
Vypočítali jsme, že budeme potřebovat 3,5 miliardy navíc. Tedy jako minimum (rozpočet na regionální školství se pohybuje kolem devadesáti miliard korun – pozn. red.).
Nemohou nového systému někteří ředitelé zneužívat?
Myslíte, jestli neudělají třeba ze tří paralelních tříd po třiceti žácích čtyři? To není vyloučeno, ale my budeme chtít stanovit pravidlo, kdy a jak třídy dělit. Kromě toho je tu další věc. Když bude mít ředitel nižší počet dětí ve třídě, dostane menší sumu z nenárokových složek.
Skončí boj o žáky?
Předpokládáme, že ano, počet žáků už nebude v objemu peněz, které do té školy přijdou, tak rozhodující jako dosud. Nebude rozhodovat ani v tom, jestli ubude nebo neubude půl úvazku, protože úvazky budou ne na počet žáků, ale na počet hodin. Dosud byl počet dětí pro počet úvazků určující. Dám příklad z mateřské školy. Máte tam jednu třídu, kde jsou dvě učitelky, mají například provoz od pondělí do pátku od sedmi do pěti. Dnes škola dostane stanovenou celkovou výši úvazků, ale pro jejich stanovení je rozhodující počet dětí. Když tam je 21 dětí, vyjde jim normativně 1,8 úvazku, ale oni reálně, protože jsou tam od sedmi do pěti, naplní více než dva úvazky. Zřizovatel jim řekne, jak dlouho mají každý den fungovat, ale podle počtu dětí jim normativně přijde jen 1,8 úvazku. Ten rozdíl do skutečných úvazků se platí z jejich nenárokových peněz.
Co když bude mít některá škola ve třídách průměrně méně než sedmnáct žáků?
Musí žádat o výjimku, jako dnes. A když ji zřizovatel schválí, bere na sebe závazek, že ten zbytek doplatí. Je pravda, že zástupci Svazu měst a obcí a někteří poslanci tlačí na to, abychom ten minimální počet dětí snížili.
Nemyslíte, že když školy budou mít svoje jisté, nebudou se moc snažit nabízet lepší vzdělání? Například více angličtiny?
No, právo výběru školy pořád platí. A platí i to, že když bude mít škola méně než 17 žáků na třídu, bude muset na nákladech participovat zřizovatel, tedy v případě mateřských a základních škol obec, v případě středních kraj.
Neměla by mít škola, do níž se děti hrnou, nějaké výhody? Jinak řečeno, nemělo by ministerstvo víc zohledňovat kvalitu?
Jde o to, jak tu kvalitu objektivně měřit. Něco takového zatím nikdo moc neumí. Možná by to měla umět Česká školní inspekce, ale ta se do konkrétní školy dostane třeba jednou za tři roky. A my nemůžeme školu poškodit na tři roky a nedat jí šanci na zlepšení, protože se panu inspektorovi nelíbilo, že nemají ve váze vodu.
Nejlíp se měří, jak známo, nohama…
Jenomže praxe ukázala, že financování podle počtu žáků má taky nemalé nevýhody.
Ještě zbývá otázka, jak by se měly nadále financovat soukromé, případně církevní školy.
Tady zatím chceme zůstat u financování podle počtu vzdělávaných, jako je tomu dosud.
Zdroj: Lidové noviny
