K. Valachová v Týdnu: Inkluzi už nelze zastavit. A Plaga to dobře ví

3. září 2018

V červnu 2017 Kateřina Valachová rezignovala na funkci ministryně školství. Teď musí ve sněmovně sledovat, jak poslanci ruší reformy, na kterých celé roky pracovala. „Klíčové normy naštěstí nikdo nezpochybňuje. Dokázala jsem české školství posunout do nového tisíciletí,“ říká poslankyně za ČSSD.

* Je vám líto, že poslanci shazují jedno vaše opatření za druhým?

Co bylo podle mého soudu významné pro vzdělávání dětí, se nemění. Podařilo se mi udělat ze školství nosné téma a přinutit politiky, aby přestali hrát falešnou hru a mluvit o škole a vzdělávání jako o prioritě, a přitom se o ně dál nestarat. O financování škol či podpoře učitelů se do doby, než jsem tato témata začala prosazovat, skoro nikdo nebavil. I stávající pan ministr v tomhle pokračuje. Máte pravdu, že některé změny ruší to, co jsem v minulosti podpořila. Jde například o předškolní vzdělávání a garanci míst pro děti mladší tří let. To mě ale tolik netrápí, protože tohle opatření bylo přijato poslaneckým návrhem, nikoli vládním, a stejně tak poslaneckým návrhem zaniklo. Povinnost by navíc pro školky platila až od roku 2020, proto ani nevstoupila v platnost. Za důležité vítězství považuji, že se zachovala garance míst pro děti tříleté a čtyřleté. Právo těchto dětí na předškolní vzdělávání nikdo z politiků nezpochybnil. Co mě mrzí, je zamítnutí mého návrhu, který by zajistily určité jistoty učitelkám a učitelům v mateřských školách, kde již nyní dobrovolně dvouleté děti přijímají. Zasloužili by si je.

* Sněmovna ale také o rok odložila start reformy financování regionálního školství. To podpořil i ministr školství Robert Plaga (ANO).

Je ale potřeba si uvědomit, jaké další návrhy ještě ve sněmovně zazněly. Pan Václav Klaus mladší z ODS přišel s tím, aby se reforma odložila o deset let! Je zcela zřejmé, co bylo cílem – aby bylo vše při starém a reforma, která se roky připravovala a byla řádně schválena, nikdy reálně neodstartovala. Poslanci se zachovali rozumně: všechny Klausovy návrhy podobného typu smetli ze stolu. Ten roční odklad nakonec lze chápat. Za poměrně krátkou dobu se vystřídali tři ministři, některé jejich záměry se lišily a školy se nestihly na nová pravidla financování připravit. Teď se jim tedy dal rok navíc. Ráda bych ještě připomněla, že změny ve financování podporují místní samosprávy, Svaz měst a obcí či Sdružení místních samospráv. Ve sněmovně panuje shoda, tedy až na pár exotických figur typu pana Klause mladšího, že ten rok navíc je absolutní hranice, dál už to posouvat není možné.

* Zmínila jste syna bývalého prezidenta. Jak si mám vysvětlit, že tak usilovně atakuje vše, s čím přijdete? To je už nějaká osobní animozita?

Pan Klaus mladší. Já už ty jeho pokusy označila za pokus o atentát na české školy. Řeknu vám, co považuji za klíčové rozdíly mezi tímto pánem a mnou: já nepolitikařím, nejsem osobní a domnívám se, že na každém názoru, byť odlišném od toho mého, se dá najít něco, co lze využít ve prospěch našich škol. Pokud se podíváte na fungování sněmovny, tedy nikoli na výstupy některých jednotlivců, ale na skutečně schválené změny, má můj přístup mezi našimi zákonodárci výrazně navrch. To mě těší, protože jen tak se můžeme posunout dál a nezůstávat v minulém tisíciletí. Problémy, které se mnou pan Klaus očividně má, jsou nesmyslné i z jiného pohledu: děti přece nemají žádné politické knížky a nelze říci, že vzdělávání dětí se může provádět podle nějaké ideologie, ale spíše podle zdravého rozumu.

* Počkejte, právě nálepku hlavní ideoložky vám pan poslanec dal a hrdě se jí ve svých vyjadřováních drží.

Tomu se akorát usmívám. Když si o sobě čtu, že jsem neomarxistka, napadá mě snad jen ten velmi známý citát: „Zaprvé nevím, co to je. A zadruhé mě to uráží." Ale vážně. Já se nedívám na české školství z Prahy, z Malé Strany (kde sídlí parlament, pozn. red.), ale poctivě jsem projela všechny kraje České republiky a navštěvovala velké školy ve městech i malotřídky na vesnicích. A tam se neřeší ideologie, to mi věřte.

* Současný ministr Plaga přislíbil ihned po svém jmenování do funkce věcnou a finanční revizi a následné změny v inkluzi – společném vzdělávání dětí s handicapem a bez něj. Co na to říkáte?

Jedna věc jsou slova a druhá věc je skutečnost. Za ten více než rok od chvíle, co jsem rezignovala, k žádné zásadní změně inkluze nedošlo a myslím si, že ani nedojde. Naopak, dnešní hodnocení ukazují, že cesta společného vzdělávání je správná a starosti, které učitelé a učitelky aktuálně řeší či v minulosti řešili, jsou starosti naprosto přirozeného charakteru, které vždy s tak významnými změnami jdou ruku v ruce. Uvědomte si, že za inkluzí jsem nestála jen já, ale i odborník na pedagogiku, pan profesor Stanislav Štech coby můj politický náměstek, ale také pan Robert Plaga coby můj další náměstek. Současný pan ministr dokonce byl i politickým náměstkem mého předchůdce Marcela Chládka, takže se zúčastnil už před mým nástupem na ministerstvo všech kroků, které znamenaly schválení takzvané inkluzivní novely. Proto si opravdu nemyslím, že by nyní pan Plaga tohle naše společné dílo nějak torpédoval. Vždyť za ním stál od úplného prvopočátku, na rozdíl ode mne, která jsem vstoupila do rozjetého vlaku (úsměv).

* Podle některých údajů nás dva roky společného vzdělávání stály takřka pět miliard korun. Nejen opoziční poslanci říkají, že inkluze je černá díra na peníze. K podobné rétorice se občas uchyluje i premiér Andrej Babiš. To vás nezneklidňuje?

Útoky některých jedinců, že je inkluze předražená, neberu. Školství je velmi podfinancované a každá koruna navíc, která sem míří, je koruna investovaná správně. O nějakém plýtvání vůbec nemůže být řeč. Za ty peníze se financují učitelé, speciální pedagogové, školní psychologové, speciální i běžné školy. To jsou v konečném důsledku peníze pro naše děti. Ale hlavně: ty děti byly ve školách i před změnou. Jen se peníze braly odjinud. Z platů, z provozu…

* Pokud by ale byly sliby současných představitelů vlády nakonec přece jen naplněny a výrazně se snížily peníze určené na inkluzi, co by to znamenalo pro školy?

Nestrašme. To se nestane. Pan Babiš nedávno slíbil „gigantické investice do školství". Takže naopak, společné vzdělávání se bude prohlubovat a zkvalitňovat. A já v tom panu ministrovi i panu premiérovi ráda pomohu.

* Od ledna 2019 se mají zvýšit platy učitelů o patnáct procent. Představitelé učitelských organizací si ale stěžují, že sněmovna v minulosti vyzvala vládu, aby navýšení platů platilo už od září 2018, a kantoři tedy s penězi počítali. Co si o tom myslíte?

Nezávidím tohle rozhodování žádné vládě, žádnému ministrovi školství. Celý problém je v tom, že v letech 2006 až 2014 se ve prospěch českého školství nedělo absolutně nic a dnes se ukazuje, že to není úplně správná metoda. Nahromadily se nám úkoly, dluhy. Já v roce 2015 vstupovala na ministerstvo školství a neměla jsem rozpočet, který bych mít měla. Nefungovala žádná profesní podpora učitelů, tedy žádný kariérní řád. Nefungovalo žádné spravedlivé financování škol. To všechno v civilizované zemi v srdci Evropy, zemi Jana Amose Komenského! Učitelé jsou právem naštvaní, že nemají důstojné platy. Pozitivní ale je, že za poslední čtyři roky dochází k jejich zvyšování, byť ještě není takové, jaké bych si přála. Osobně doufám, že vyjednávání neskončila. A že by ke zvýšení sice nemuselo dojít teď v září, ale třeba alespoň od října či listopadu.

* Řešit platy učitelů je teď „trendy". Víte ale, jaký plat má kuchařka ve školní jídelně?

Platy kuchařek se pohybují mezi dvanácti a čtrnácti tisíci hrubého měsíčně a je to skandální, to nepopírám. Za důležité ale považuji, že letos se opakuje opatření, které jsem prosadila jako ministryně školství, tedy že ve zvyšování platů nejde jen o učitele, ale právě i o nepedagogické pracovníky: školníky, uklízečky, kuchařky, a to o deset procent. Zpětná vazba mě potěšila. Podle těchto pracovníků je desetiprocentní navýšení v peněžence znát.

* Takže kuchařky budou brát od ledna třeba patnáct tisíc hrubého. No to je terno. Paní exministryně, to by mi nezaplatilo ani nájem…

Chápu vás a naprosto souhlasím s tím, kam míříte. Ano, je to strašně málo. Ale je to obrovský posun. Dříve to vypadalo tak, že když řediteli školy dorazilo od státu málo peněz, musel ubrat z nenárokových složek platu učitelů, aby zaplatil další pracovníky. Teď nemusí – dosáhli jsme toho, že přidáno dostanou skutečně všichni, aniž by se muselo někde jinde šetřit. Možná byste ode mě čekal, že řeknu, že zvyšování platů má být rychlejší, vyšší. Ale já si nechci lacině získávat politické body. Uvědomuji si, že rozpočet není nafukovací a toto je maximum možného.

* Ministr Plaga přednesl myšlenku, že by státní maturity měly být elektronické a formou adaptivního testu. To znamená, že zkouška by se přizpůsobovala schopnostem a vědomostem studenta, a ten, kdo by exceloval, by výsledek mohl využít coby vstupenku na vysokou školu. Líbí se vám takové pojetí maturity?

Stanovení jasných pravidel, za kterých by vysoké školy mohly přijímat posluchače na základě výsledku státní maturity, považuji jednoznačně za správné. Od státní maturity mám velká očekávání i proto, že CERMAT, státní organizace stojící za maturitami, má nové vedení. Nová paní ředitelka Michaela Kleňhová nabídla strategii předpokládající, že se bude organizace více zabývat nejen obsahem testů, ale i látkou, kterou se studenti ve školách skutečně učí. Obsah maturitních testů bude více sedět tomu, co se mladí ve škole naučí. To by byl obrovský posun.

* Co časté výkřiky, abychom státní maturity zrušili, protože jsou drahé a dělají více ostudy než užitku?

Takový radikální krok by byl krokem zpět. Státní maturity je potřeba zdokonalovat a přizpůsobovat potřebám škol, trhu, státu, nikoli je rušit. Dalším krokem bude, abychom spolu dokázali naučit mluvit střední a vysoké školy. Dosud totiž oba tyto stupně školství hospodaří na svém písečku, což je špatně a vzdělávacímu systému to rozhodně neprospívá.

* Nakousli jsme vysoké školství. Od roku 2016 ho nově reguluje Národní akreditační úřad pro vysoké školství. I tuto novelu jste protlačila parlamentem vy. A také v tomto případě už kritici upozorňují na nedostatky. Třeba, že členové rady nepochopili svou roli komisařů a místo toho pojali schvalování akreditací jako soutěž ve zvedání rukou. Vnímáte tyto nedostatky?

Fungování úřadu samozřejmě sleduji. Novela se totiž připravovala mnoho let, mluvilo do ní několik vlád, a tak se od výsledku hodně očekávalo. Národní akreditační úřad má ale velmi těžkou pozici: čeká ho reakreditace všech studijních programů v Česku. Dostal tedy slepou mapu vysokých škol České republiky, kterou musí kompletně překreslit. I úkoly má nové. Akreditační komise, jež úřadu předcházela, posuzovala žádosti o nové akreditace, občas přišla na nepravosti, které se ve vysokém školství dějí. Národní akreditační úřad musí být oproti tomu ještě akčnější – slibovali jsme si od jeho vzniku více kontrol na vysokých školách, mnohem více se mělo dodržovat kritérium kvality. Proto také dostal velmi významné pravomoci. O to více nás politiky pak budou zajímat výsledky těchto kontrol, protože nikdo z nás snad nezpochybňuje, že na vysoké školy musíme klást vysoké nároky.

* Hovoříte o kontrolní činnosti na školách. Jak je možné, že úřad nezveřejnil za dva roky svého fungování ještě ani jednu komplexní zprávu hodnotící vysokou školu? Za co členy úřadu daňoví poplatníci platí?

Jestli tomu tak skutečně je, pak děkuji za podnět. Je to další téma, o kterém bychom se mohli na školském výboru pobavit. Avšak, a to jsem řekla již i panu ministru Plagovi, pokud je to tak, že úřad nestíhá, je nutné ho personálně posílit. Dalším tématem je pak reforma financování vysokých škol. Tu totiž novela zákona neobsahovala, je však velmi potřebná.

* Důležitým tématem resortu školství je i sport. Ten čeká velká změna – kapitola sportu by měla opustit ministerstvo školství, vznikne zcela nová státní agentura. Jak se vám takové řešení líbí?

Agentura by neměla řešit jen financování sportu, ale nastavit také podmínky pro naše reprezentace. Teď v létě jsme byli svědky odchodu řady špičkových reprezentantů ze sportovního života a musím se přiznat, že jsem při těch oznámeních, kdy to zdůvodňovali podivnou atmosférou ve sportu, byla dost smutná. Vznik agentury dostal na starost pan poslanec Milan Hnilička, a ačkoli je z hnutí ANO, držím mu palce. On má totiž velké eso v rukávu – je sám duší i tělem sportovec. Tedy člověk, kterého by mohly sportovní kluby a jejich představitelé respektovat. Přiznám se, že pokud jde o vznik agentury, nebyla jsem tomu zcela nakloněna. Potom ale v době mého působení na ministerstvu vypukl skandál ohledně sportovních dotací (viz Slabé místo Kateřiny Valachové). Uvědomila jsem si, že není v silách ministra, aby uhlídal tolik oblastí najednou – regionální školství, vysoké školství, vědu a ještě sport. V konečném důsledku jsem nyní přesvědčena, že je správné, pokud o sportu budou rozhodovat sportovci. Uvidíme ale, co se bude dít ve sněmovně. Jak jsem totiž viděla, vedle školství je i sport dalším tématem, u nějž má mnoho zákonodárců pocit, že by do jeho stavu měli výrazněji promluvit. Výsledek je tedy dost nejistý (úsměv).

* Nakonec bych se rád zeptal na ČSSD. Strana, již jste reprezentovala ve vládě, se stále drží na mrzkých sedmi procentech preferencí, ačkoli jste si zvolili nové vedení v čele s Janem Hamáčkem a Jiřím Zimolou. Ukazuje se snad v tom, že tyto tváře voliče netáhnou?

ČSSD si skutečně sáhla po posledních parlamentních volbách na dno. Byla to neuvěřitelná situace. Byli jsme hybnou silou koalice, nejsilnější stranou. Vládě se dařilo, byla úspěšná a pro lidi se nám povedlo vykonat mnoho pozitivních věcí. Přesto jsme propadli, zatímco koaliční partner zvítězil. Chápe se to těžko. Vámi zmiňované preference bych ale ráda uchopila trochu optimističtěji. Zastavili jsme se na sedmi procentech a dál už nepadáme. Pro ČSSD je to určitý nádech, že teď už bychom se měli odrazit ode dna. Pro stranu to byla důležitá zkušenost. Teď už ale víme, že sedět ve vládě a poctivě pracovat nestačí. Je potřeba vyjít z ministerstev a jít mezi lidi.

 

Zdroj: Týden, 3. září 2018

Blogy