Jiří Dienstbier Setkání na chalupě

5. října 2012

Rozhovor s kandidátem na prezidenta republiky Jiřím Dienstbierem pro Pátek Lidových novin z 5.10. 2012. Je nejmladší ze všech vážných aspirantů na hlavu státu. Také jediný z prostředí, ze kterého vyšel i první český prezident. Myslí to vážně.

* Vyplývá něco z toho, že jste se narodil ve Washingtonu?
Ani ne.

* Třeba americké občanství?
To ano. Ve Spojených státech platí, že ten, kdo se narodí na půdě USA, má automaticky americké občanství.

* Vy jste Američan?
Ano – a do svých 21 let jsem to nevěděl. Jen rodiče mi tvrdili, že kdyby „něco“, tak mám nárok… Ani jsem nevěděl na co.

* Jak jste na to přišel?
Jednou na americké ambasádě v Praze. Žádal jsem v létě 1990 o studentské vízum, protože jsem chtěl jet do New Yorku na jazykový kurz. Jelo nás deset, a jen mě si zavolala konzulka a říká mi: „Vízum nemůžete dostat.“ Ptám se proč, za devět dnů mám přece odletět. A ona, že to prostě nejde: „Jste Američan!“

* Byl to pro vás šok?
Byl, vůbec jsem to nechápal, pořád té konzulce říkám: Já za devět dnů odlétám! A ona: „Požádejte si o americký pas. Máte s sebou fotku? Můžete si ho odnést.“ Tak jsem letěl do New Yorku s vlastním americkým pasem.

* Jak dlouho jste žil ve Washingtonu?
Půl roku. Nepamatuju si nic, jen mám rodný list z nemocnice, kde jsem se narodil. Tátu v listopadu 1969 odvolali z postu zpravodaje Československého rozhlasu, a tak mě půlročního přivezli do Prahy.

* Táhla se americká zkušenost rodičů vaším životem? Mluvilo se o tom?
Občas, ale nebyl to dominantní zážitek. Táta se zabýval zahraniční politikou od svých deseti let a mnohem exotičtější a dobrodružnější bylo jeho působení na Dálném východě. Dole ve sklepě tady na chalupě máme ještě kus amerického letadla sestřeleného ve Vietnamu. To táta ho přitáhl. Zahraniční politika byla u nás doma denním tématem, a že by tam dominovaly americké zážitky, to ne.

* Říkali o vás, že jste „ten Dienstbier“? Syn chartisty?
Asi ano, ale tu dobu okolo Charty si ještě moc nepamatuju. Mám jen jeden silnější zážitek, jak jsme byli s tátou na Zahradním Městě u Jiřího Hájka a přišli tam dva vysokoškoláci, že chtějí podepsat Chartu. A táta s Jiřím Hájkem jim to rozmluvili, aby nejdřív dostudovali, a pak se můžou svobodně rozhodnout. Ale to je takový záblesk, bylo mi devět let. Hmatatelná byla až perzekuce, domovní prohlídky, definitivně když tátu zavřeli na tři roky, to mi bylo deset. Kvůli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných jich tehdy zavřeli deset, šest odsoudili. Teprve od té doby tátu občas zmínili ve škole. Jednou – to bylo asi v páté třídě – mě učitelka občanské nauky poslala za dveře a spolužákům ve třídě vykládala, že si na měmají dát pozor, protože otec je kriminálník a sedí ve vězení.

* Byl jste naštvaný na svět?
Docela byl. Tátu dokonce zavřeli v den, kdy jsem slavil desáté narozeniny, měl jsem zlomenou nohu, proto jsem byl u prarodičů. 29. května. Domluvili jsme se, že to budeme slavit společně, přišly i moje sestry a čekali jsme na mámu s tátou. Až hodně pozdě večer se ozvala máma, že jsou na chalupě, právě tady, kde policajti dělají domovní prohlídku, když už ji předtím udělali v našem pražském bytě, a že přijedou, až to skončí. To jsme nevěděli, že to bude za tři roky. Na to jsem samozřejmě reagoval agresivně, to si pamatuju. Když v televizi hlásili, že je zavřeli, vím, že jsem byl hodně namíchnutý. Ale reakce mých spolužáků, když je tedy tenkrát takhle poučila ta učitelka, byla obrácená, než čekala. Hned mi to řekli a jednou, když mi v nějaké hádce, nejspíš o nějakou ptákovinu, jeden ze spolužáků předhodil tátu, tak ho ti další seřezali.

* A vás nikdy nenapadlo, že byste se měl stydět, že máte tátu „v kriminále“ nebo že prostě vybočujete?
Ne, v tom jsem měl úplně jasno.

* Jezdili jste za ním do vězení ? On byl, myslím, v Heřmanicích...
Taky, ale nejdřív na Ruzyni, pak ano – v Ostravě, Heřmanicích. Jezdili jsme za ním jednou za tři měsíce, na hodinu. Museli jsme vstávat šíleně brzy a jet radši o spoj dřív, protože vlaky měly běžně i hodinu zpoždění a my jsme si nemohli dovolit přijít na návštěvu pozdě. Žádný pardon tam nebyl. Návštěvu měli všichni vězni, kteří seděli se svými příbuznými v takových halách na lavicích proti sobě, zatímco my jsme museli jít do zvláštní místnosti a celou dobu tam s námi seděl bachař a poslouchal. Jen jednou to popletli – v Plzni na Borech – a posadili nás taky do té haly. Pak na to přišli a odvedli nás do zvláštní místnosti. Vydělali jsme na tom, protože nás nechali znovu celou hodinu.

* Co jste si říkali?
Bylo to divné: Každý chtěl něco říct, na druhou stranu to nešlo, jak tam seděl ten bachař, ale co přesně jsme mluvili, už nevím.

* A táta byl spíš veselý, nebo…
…táta byl vždycky veselý! Ten měl vždycky dobrou náladu, takže i ve vězení.

* Psali jste si dopisy?
To jo, táta psal, ještě tu ty dopisy máme. Ale já jsem na to tehdy moc nebyl.

* Moc se nevyznám v té vaší spletité rodinné situaci – kdo je kdo.
To je takhle: Táta má z prvního manželství dvě dcery – Moniku a Irenu. Z druhého manželství s mojí mámou jsem byl jen já, pak měl nemanželskou dceru Kristýnu a potom ještě dvě další manželství a partnerky, z nichž už nebyly děti.

* Mezi nimi Květa, matka jediných potomků rodiny Havlů, která byla také žena vašeho otce.
Ano, Prokopa a Vojty. Ti k nám stále jezdí. Pravidelně se pětadvacátého prosince jako širší rodina scházíme a loni přišli i Prokop s Vojtou.

* Kdo to organizuje?
Různě. Když žila babička Dienstbierová bývalo to u ní v Karlíně, pak jsme to převzali my s tátou a zvali i jeho bratry a jejich rodiny – a tak to zůstalo už bez táty. Zveme všechny maminky, máma Kristýny je jedna z nejlepších kamarádek mojí mámy.

* Měl jste tátovi za zlé, že vedl v tomto smyslu poněkud nepřehledný život?
Neměl, pro mě bylo v zásadě normální, když byla každou chvilku jiná nevlastní maminka. Ale sem na chalupu jsme jezdili všichni sourozenci i kluci Havlovi na celé prázdniny. Táta udržoval vztahy v rodině pěkně.

* Vy jste vyrůstal s maminkou jako jedináček?
Dá se říct, i když mám tolik sourozenců. Rodiče se rozestěhovali v mých patnácti letech, i když rozvedení byli od mých tří let. Každý z nás tří měl v našem bytě jeden pokoj – i ty roky, kdy byl táta ve vězení, měl u nás svůj prostor.

* Poznal jste babičku a dědu Dienstbierovi, kteří žili na Kladně? Vyprávěl mi o nich váš táta.
Dědu, který tam byl primář a ředitel nemocnice, moc ne, protože zemřel, když mi bylo sedm, ale babičku – ona byla dětská lékařka –, tu si pamatuju dobře. Četla nám pohádky – nejčastěji Kiplinga, to byly oblíbené rodinné pohádky, a pekla vyhlášený rebarborový štrúdl.

* Pochází z té rodiny vaše sociálnědemokratické smýšlení?
Oni byli komunisté, možná předtím sociální demokraté. Táta v základě asi taky, ale měl po revoluci se sociálními demokraty střet kvůli jejich zahraniční politice, vyčítal jim lehký nacionalistický nádech. Vím, že začátkem 90. let říkal, že kdyby se narodil v západoevropské zemi, byl by nepochybně sociálním demokratem. Hlásil se k tomu myšlenkovému proudu, ale z historických důvodů poté, co skončilo Občanské hnutí, už nechtěl být v žádné straně, přestože byl za sociální demokracii zvolen do Senátu. Jako nestraník.

* Jak vy jste se dostal k sociální demokracii?
Potom, když skončilo Občanské hnutí. Věděl jsem, že nechci opustit politiku, a rozhodoval jsem se docela dlouho. Měl jsem poměrně velké výhrady k Miloši Zemanovi a musel jsem si ujasnit, že nejde o konkrétní lidi, kteří tam zrovna jsou, ale o program, o základní hodnoty – a v té chvíli jsem vstoupil do sociální demokracie. Věděl jsem, že se chci zabývat politikou, a žádná jiná strana pro mě nepřicházela v úvahu.

* Je to vliv táty?
Těžko říct, co všechno je vliv rodiny. Ale v tomto případě určitě. My jsme se s tátou od dětství bavili o politice, bylo to pro mě přirozené. Do politiky jsem se narodil, bylo samozřejmostí, že se máme snažit o zasahování do poměrů ve svém okolí a měnit je k lepšímu. Poznal jsem to i v prostředí Charty 77, když lidi usilovali o ochranu lidských práv, přestože věděli, že se nemusí dožít změny – to mě hodně ovlivnilo. Neuměl jsem si představit, že bych se politice vůbec nevěnoval. S tátou jsme si velmi rozuměli do poslední chvíle.

* Žádný konflikt?
Jen jediný. Kouření. On byl vášnivý kuřák a vydával za své základní právo kouřit kdykoliv a kdekoliv, zatímco já jsem spíš vášnivý nekuřák. Vyrůstal jsem v oblacích dýmu, táta v lepších dobách zvládal až šedesát cigaret denně a máma i čtyřicet. Mám kuřáky rád, nemám rád jejich kouření.

* Jak jinak vás zasáhl život v disentu?
Špatné to bylo se školou. Už ve druhé třídě, kdy jsem se hlásil na jazykovou školu, kam už chodil můj bratranec, rodičům řekli, že jeden Dienstbier na škole stačí, protože tam zřejmě otravovali estébáci. Nepřijali mě ani na gymnázium z osmé třídy, v deváté si to posichrovala ředitelka, to se mnou chodil i Marek Benda, a nedala nám doporučení na gymnázium, jen na technické střední školy. Naši přesto zkoušeli najít cestu k ředitelce gymnázia a žádali ji, aby na mě koukali jako na ostatní děti. Ona jim rovnou řekla, že jsem bez šance – bez doporučení a s posudkem, který mám. Takže jsem se hlásil na střední průmyslovku, kam brali kohokoliv, jen já jediný jsem nebyl přijat, že prý jsem neudělal zkoušku z českého jazyka. Vzali mě až na dvojí odvolání… To byl příznak uvolňování, byli jsme první děti, které přijali na střední školu s maturitou, předtím některé děti nevzali ani na učňáky s maturitou.

* Kde vás zastihl 17. listopad?
Na vysoké strojní, tam jsem studoval ekonomii. Hned v prosinci 1990 jsem si dal přihlášku na práva a udělal přijímačky.

* Ale to jste už přece byl poslanec Federálního shromáždění...
To byl a myslel jsem si, že zvládnu obojí, ale nešlo to. Požádal jsem o přerušení a naplno začal studovat až od roku 1992.

* Vám bylo dvacet – přesně si vás pamatuju, jak jste seděl v parlamentu, krásný kluk, který měl tancovat na diskotékách.
I já sám jsem si myslel, že tam nemám co dělat, že za normálních okolností bych se tam nedostal. Ale nakonec si myslím, že tam byli poslanci, kteří byli ještě méně platní než já. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Vzniklo to náhodou, když jsme my studenti chtěli dostat jednoho studenta do Federálního shromáždění, a nakonec tam zvolili i nás ze skoro nevolitelných míst. Tehdy se lidi strašně zajímali o politiku, kamkoliv jsme přijeli, byly davy lidí, nabitá místnost nebo náměstí. A všichni se chtěli o politice bavit – to pro mě byly trapné situace. Když jsme někam přijeli – to se ukázala magie té funkce –, shromáždila se místní elita a všichni měli uctivý postoj, protože přijel poslanec Federálního shromáždění. A to jsem si říkal: Proboha, ty tady, takový hošík, který za sebou nic nemá, a tady místní lékař a učitel z gymnázia…

* Kdo byl váš kamarád v té době?
Nejbližší byl Jan Vild, ten v roce 1992 s politikou skončil a dal se na podnikání.

* Vás nelákalo podnikat?
Advokacie je jistý druh podnikání. A tu jsem dělal dlouho – od skončení školy v roce 1996 do předloňska. Nejdřív jsem byl koncipient a pak advokát a partner v kanceláři Čalfa, Bartošík.

* Jaký byl podle vás Marián Čalfa premiér?
Myslím, že dobrý. Měli jsme s ním ze začátku konflikt, ale pak jsme si to vyříkali a bylo to dobré. Myslím, že sehrál poměrně zásadní roli v tom, že přechod od totalitního režimu k demokracii byl vcelku klidný a že moc se předala hladce. Jen je škoda, že zatím nenapsal žádné paměti, on má zcela určitě informace, které pokud nesepíše, zmizí, pro historii nebudou.

* Jaké jste dělal v advokacii právo?
Obchodní a občanské – a s tím samozřejmě souvisí i správní právo. Měl jsem to rád.

* Proč jste toho pak nechal?
Protože mě baví politika. V roce 1992 jsem se rozhodl skončit s politikou na profesionální úrovni, protože jsem chtěl dostudovat a získat profesní zázemí, nebýt závislý na politice. Možná mě lákalo i to, že jsem nechtěl mít šéfa, být vlastním pánem, což advokacie do jisté míry může být. Takže moje výhoda je, že mám tuto profesi a do advokacie se můžu kdykoliv vrátit. Zvolením za senátora jsem se ovšem stal politikem na plný úvazek.

* A zavřel jste svoji kancelář?
Formálně jsem pořád advokát, ale fakticky na to nemám čas, nedá se plnohodnotně dělat politika i advokacie.

* Někteří politici to přece bravurně stíhají.
Mám o tom pochybnost. Pokud má práce za něco stát, nejdou dělat dvě profese najednou.

* Řešil jste někdy jako advokát věc svědomí, kterou si u advokátů představuju – jak se srovnat s tím, že hájím zlo?
Ale já jsem nedělal trestní právo, kde je křiklavé, že advokát hájí člověka, který se něčím provinil, nějakým zlem, jak říkáte. V obchodním právu jsem narazil na různé klienty, ale držel jsem se práva, řešil případ podle práva. Úkolem advokáta je říct klientovi, jak věc, kterou plánuje, udělat v souladu s právem. Advokát nikdy nesmí říct, jak to udělat protiprávně. To by se provinil i proti stavovským předpisům.

* Takhle přemýšlejí všichni advokáti?
To netvrdím.

* Je kauza, na kterou si dobře pamatujete?
Několik, ale mluvit o nich nemůžu. Zajímavé jsou akvizice, kdy se prodává firma. Musel jsem proniknout do její struktury, abych pochopil, co je důležité. Jinak by se mohlo klientovi stát, že koupí dejme tomu Budějovický Budvar, a nekoupí práva k té značce. Nebo jsem dělal implementaci informačního systému, třeba SAP, což jsou projekty, kde je vždycky malér.

* Vydělal jste si v advokacii víc peněz než v politice?
Určitě.

* Ani to vás neodradilo? Nelitujete?
Ne, mě politika baví, jak vám pořád říkám.

* Jak jste došel k rozhodnutí, že chcete být prezidentem?
Ještě před rokem by mě něco takového vůbec nenapadlo.

* Nesnil jste o tom?
Ne. První, kdo se s tím na mě obrátil, byl Jiří Havel. Loni na podzim za mnou přišel, že bych to měl být já, kdo bude za sociální demokracii kandidovat na prezidenta. Řekl jsem mu, že se zbláznil. Pak jsme o tom mluvili ještě několikrát, chodili za mnou další lidi z vedení strany, tak jsem o tom musel přemýšlet a rozhodl jsem se takto.

* Probral jste to se svou ženou?
Taky. I se synem, který se tomu nápadu dost smál.

* Počítáte s tím, že by vám případné zvolení dost zničilo soukromý život?
Zničit je silný výraz. Vím, o co jde, už dneska nejsem soukromá osoba, není místo, kam bych mohl jít a měl soukromí.

* Proč myslíte, že máte být prezidentem právě vy?
Nemyslím, že to musím být za každou cenu já. Nemyslím, že by kdokoliv měl právo na takovou funkci, ale řekl jsem si, že je to nejintenzivnější šance, jak se podílet na změnách, které považuju za správné.

* Při kampani, nebo v případě zvolení prezidentem?
Oboje. I kampaň dává šanci otevírat potřebná témata, je okolo toho zvýšená pozornost… Důkazem je to, že tu dneska spolu sedíme. V případě, že bych byl zvolen, pak určitě.

* Čím jste lepší oproti ostatním kandidátům?
Nevím, jestli a jak moc se chci vyhraňovat vůči ostatním kandidátům. Ale musím říct, že mám za sebou určitou politickou zkušenost, která není zanedbatelná. Byl jsem ve studentském hnutí už před Listopadem, byl jsem členem skupiny Stuha, která organizovala manifestaci 17. listopadu 1989. Pak jsem byl ve stávkových výborech, dva roky ve Federálním shromáždění, mám zkušenosti z komunální politiky, čerstvě politiky i z vrcholné politiky. A myslím, že dávám jasně najevo, jak si přeju, aby tu byly svobodné poměry, ale zároveň takové, aby dopřály svobodu všem, nejenom privilegovaným. Oproti některým ostatním kandidátům netrpím schizofrenií, že bych byl před Listopadem členem komunistické strany – a nyní bych si hrál na velkého odpůrce komunistů. A taky nemám slabinu některých dalších kandidátů, totiž nejsem napojen na různé klientelistické skupiny, v jednom případě bych se nebál říct až mafiánské. V tomto směru mě nikdo nemůže podezírat, že bych si s někým zadal. To není málo. A teď už dost – samochvála smrdí. Ale ptala jste se.

* Nejste na hlavu státu moc mladý?
Proč myslíte? Je lepší, aby prezidentem byl osmdesátiletý? Úřad prezidenta není jen pro zasloužilé a vysloužilé. Můj věk je naopak výhoda, jsem v plné síle a můžu tu funkci vykonávat naplno. Ve světě je mnoho prezidentů, kteří jsou nebo byli stejně staří jako dnes já. A vykonávali úřad tak, že se na ně dodnes vzpomíná. Tím neříkám nutně, že já mám tento formát, jen chci říct, že můj věk není neobvyklý. John Fitzgerald Kennedy byl zvolen v přesně stejném věku prezidentem Spojených států, a to v supervelmoci a v systému, kdy prezident řídí veškerou výkonnou moc. Obama s Clintonem v šesta- sedmačtyřiceti, Medveděv v podobném věku – i když u něj se o suverenitě moc mluvit nedá…Můj věk je výhodou.

* Prezidenti mívají motto svého budoucího „vládnutí“ – vy?
Nepřemýšlel jsem o tom v souvislosti s prezidentskou volbou, ale opakovaně jsempoužil heslo „Svoboda a důstojnost“. To souvisí vis s tím, co jsemříkal, že svoboda byměla být pro každého. Bez sociálního rozměru společnosti nemají lidé rovný přístup ke svobodě.

* Proč jste se nikdy neoženil, přestože žijete s matkou vašeho syna dvacet let? To je program?
Do jisté míry ano. Ale my víme, že o kvalitě vztahu sňatek nic nevypovídá, když se nakonec každé druhé manželství dneska rozvede. Po dvaceti letech se brát nebudeme, co by to změnilo? Říká se, že po víceletém manželství se berou ti, kteří se pokoušejí zachránit vztah, a že to téměř nikdy nevyjde. Nebudeme tedy riskovat.

* Máte spíše menšinový názor, že by gayové měli mít právo na adopci dětí.
Nemluvil bych o právu homosexuálních párů. Nejde o právo. Musí se spíš posuzovat, co je lepší pro dítě. A já si myslím, že pro každé dítě je lepší, aby bylo u slušné homosexuální dvojice, která mu vytvoří domácí zázemí, než v sebelepším ústavu. Takže to není primárně o právu hetero nebo homosexuálních párů, jde o děti. Homosexuálové by neměli být vyloučeni z možnosti je adoptovat. Kdysi jsme se o tom doma bavili, když se mluvilo o registrovaném partnerství. Synovi bylo pár let, tak jsme si říkali, co by s ním mělo být, kdyby se nám se ženou něco stalo. Máme ve svém okolí několik homosexuálních párů, dokonce ve dvou případech vychovávají dítě, a shodli jsme se, že bychom byli radši, aby náš syn šel k nim než do ústavu.

* Taky by mohlo mít tátu a mámu.
To je ideál. Nejlépe pravého tátu a mámu. Ale je to jinak. Pokud někdo vykládá, že je to výchova k homosexualitě, pak je to hloupost, všechna vědecká zjištění potvrzují, že je to nesmysl. Jde o vrozenou záležitost. Máte pravdu, že pro dítě je lepší aby vnímalo mužskou a ženskou roli, ale to dneska podstatná část dětí stejně nemá.

* Co znamená Dienstbier?
To nikdo neví.

* Dienst je německy služba a Bier pivo…
Možná to nějak souvisí. Něco jako nárok některých lidí, snad měšťanů, dostávat „dávky piva“ za to, že někdo měl právo vařit pivo. Druhá varianta je, že to byl někdo, kdo pracoval v pivovaře. Za války, když se musel dokazovat árijský původ, hledali moji příbuzní i dál a zarazili se až u předka, který byl mlynář. Jeho mlýn někdo přepadl, všechny tam pozabíjel, zachránila se jen služka se synem mlynáře. Záznam o jeho rodičích se ztratil, takže se neví, ve které matrice hledat dál.

* Přejete si hodně vyhrát a být českým prezidentem?
Podívejte, když přijmu takovou nominaci, nemůžu připustit, že by mi šlo o něco jiného než vyhrát. Ale není to o touze – před rokem by mě nic takového nenapadlo, jak jsem vám říkal, ale v momentě, kdy jsem tu výzvu přijal, je jediná varianta: Udělat všechno pro úspěch.

* Teď mě napadá: Vy můžete kandidovat i na amerického prezidenta!
Můžu, teoreticky. Prakticky je to blbost.

***

Jiří Dienstbier * Narozen 27. května 1969, Washington D. C. * Spoluzakládal nezávislou studentskou skupinu Stuha, která pořádala demonstraci 17. listopadu 1989. * 1990 a 1992 poslancem Federálního shromáždění, 1997 ukončil Právnickou fakultu UK v Praze, pak pracoval v advokátní kanceláři Čalfa, Bartošík & partneři. * 2011 senátorem za Kladensko a část Prahy po svém zesnulém otci. * S partnerkou Jaroslavou Tomášovou a jejich devatenáctiletým synem Jiřím žije v Praze na Vinohradech. Už vím, že… … jsou si Jiří Dienstbier se svým otcem podobní, až to leká. Dosedá do starého křesla na chalupě u České Lípy podobně jako táta, máchne stejně rukou, hlavu stejně nakloněnou do strany... Liší se ovšem v „hříšných vášních“. Mladý Jiří Dienstbier nekouří, téměř nepije, dvacet let žije s jedinou partnerkou, s níž má jediného syna. Chalupu, kam nás pozvali, kdysi koupil Jiří Dienstbier starší se svou druhou ženou – přijela na chalupu s nimi, sedla si před dům a dýchat si pomáhala z kyslíkové lahve. Ptám se jí, co říká na rozhodnutí syna ucházet se o funkci prezidenta. Mávne rukou, že radost z toho nemá, ale podpoří ho, a široce se zasměje. Dům je sympaticky otlučený, ze zdí sálá dlouhá paměť na spoustu divokých večírků a krásných prázdnin dětí.

Zdroj: Pátek Lidových novin, 5.10.2012

Blogy