Jan Chvojka pro Týden: Funkce předsedy Legislativní rady vlády by měla být samostatná

Po roce ve funkci ministra pro lidská práva JAN CHVOJKA (ČSSD) připouští, že by pro oblast lidských práv postačil specializovaný institut, jaký mají třeba v Německu. Vypráví i o tom, proč na ministerstvu nemají společné toalety, co mu vadí na kampani HateFree a proč je jedním z jeho největších úspěchů stažení zákona, který pochází z pera jeho předchůdce Jiřího Dienstbiera.

Po svém nástupu na ministerstvo jste prý žertoval, že byste tam mohl zavést společné záchody, po kterých volaly třeba feministky z Filozofické fakulty UK. Jak to dopadlo?

Sám jste řekl, že to byl spíš žert. Asi od dvou nebo tří jedinců na svém úřadě jsem zaslechl, že to je téma, jemuž bych se měl věnovat. Myslím, že to pro život v České republice žádné zásadní téma není, ale přesto jsem si mezi zaměstnanci udělal takovou cvičnou anketu. Chuť ke zřízení genderově neutrálních toalet tam byla v podstatě nulová.

Neměl jste strach, že to dopadne obráceně a budete se o mísu přetlačovat třeba se šéfkou odboru, která má na vašem ministerstvu gender na starosti? Připadají vám podobné nápady příčetné?

To, co popisujete, bych asi opravdu zažít nechtěl. Věřil jsem, že tak ta anketa nedopadne. Vím, že se tyto věci probírají třeba ve Spojených státech, asi před dvěma měsíci to bylo téma i ve Velké Británii. Ale myslím, že v České republice to až na pár jednotlivců neřeší opravdu nikdo.

Za vašeho předchůdce Jiřího Dienstbiera byl jednou z vlajkových lodí ministerstva projekt HateFree Culture téměř za čtyřicet milionů korun. Skupinka především brněnských aktivistů za ně hlavně na internetu bojovala proti nenávisti, vedle jiného vůči uprchlíkům. Vy jste po svém nástupu prohlásil, že je projekt „ve slepé uličce" a že mu po dubnu neprodloužíte smlouvu. Jak je to s HateFree Culture dnes?

Od dubna 2014 se vědělo, že je smlouva časově omezena letošním dubnem. Projekt ale musí běžet do konce tohoto roku, protože jinak bychom museli vracet několik desítek milionů do norských fondů. Každopádně už je pouze v minimálním udržovacím režimu. Musím férově přiznat, že s prací HateFree nejsem moc spokojen. Uznávám jejich snahu poukazovat na život Romů, starých lidí či postižených a snažit se je začlenit do většinové společnosti. Ostatně už od dob, kdy byl premiérem Miloš Zeman, jsme vždy měli nějakou vládní kampaň proti intoleranci či násilí vyvolanému rasismem a nenávistí. Obecně myšlenku těchto kampaní podporuji, jde mi ale o pojetí. Facebookový profil HateFree Culture sleduji poměrně často a někdy jsem šokován z toho, co tam visí, vždycky se naštvu.

Co vás třeba naštvalo?

Asi před týdnem jsem tam viděl video, v němž zhruba dvacetiletý kluk vysvětluje pětiletému bratrovi, že je gay a jednou si vezme muže. To mě trošku uráželo. Spíš to totiž zavánělo zneužíváním malého chlapce ke zviditelnění toho staršího a k propagaci nějaké myšlenky. V pěti letech totiž samozřejmě nemůžete rozumět tomu, co je svazek mezi mužem a ženou nebo mužem a mužem. Kdybych v době, kdy mi bylo osmnáct, řekl svému výrazně mladšímu bratrovi, že se ožením s mužem, asi by byl také nadšený a tleskal mi. Ale to by dělal i v případě, že bych mu oznámil, že si hodlám vzít Bobíka či Fifinku ze Čtyřlístku. Nepochopil jsem, proč tam HateFree takové věci věší. Jsem člověk z malého města. Myslím, že v Hlinsku, Chrudimi a Pardubicích HateFree Culture téměř nikoho nezajímá a devadesát devět procent lidí by se tam naštvalo, kdyby to video vidělo.

Mimochodem, byl jste na nedávném pochodu gayů a leseb Gay Pride?

Nebyl. Přiznám se, že jsem tomu dal záštitu, ale ten den jsem raději strávil se svými čtyřmi dětmi. V Praze jsou často vidět i jiné pochody, které se lidem nemusejí líbit. Například průvody fanoušků některých fotbalových týmů. Je to svoboda projevu a shromažďovací právo. Už proto proti Gay Pride nemohu říct ani slovo. Nicméně když vidím některé osoby v kožených oblečcích s obřími maketami vibrátorů, připadá mi to přepálené. Domnívám se, že to té původně dobře míněné věci nedělá příliš dobré jméno a počáteční myšlenku to trochu diskvalifikuje nebo spíš dehonestuje.

Výše probírané věci, které ve společnosti vzbuzují spoustu kontroverzí, jsou spojovány především s vaším ministerstvem. Máte pocit, že se mu opravdu daří nenávist odstraňovat, anebo svými kroky spíše ještě brousí hrany?

Ani jeden z těch, kteří i v minulosti působili ve funkci ministra pro lidská práva, nebyl vnímán úplně kladně. Já jsem při svém nástupu v jednom z rozhovorů uvedl, že až jednou budu z ministerstva odcházet, nechci být považován za mimoně. Mám totiž pocit, že moji předchůdci za ně považováni byli. Častokrát při řešení problémů menšin zapomínali na zdravý rozum. A svůj boj za minority – který je správný a potřebný – stavěli přímo proti většinové společnosti, jejíž problémy naopak řešit odmítali. Při nástupu jsem říkal, že lidská práva jsou pro všechny. Zaměřil jsem se třeba více na práva zdravotně postižených, což je nesmírně důležité téma, jež bylo oproti jiným marginalizováno.

Má podle vás ministerstvo pro lidská práva coby samostatný úřad vůbec opodstatnění? Třeba za vlády Petra Nečase bylo úplně zrušeno, vrátil se k němu až váš premiér Bohuslav Sobotka…

Myslím, že je dobře, že se vláda k ochraně lidských práv hlásí a garantuje je, ačkoli jsou k tomu primárně určeny soudy, které žádná vláda nemůže suplovat. Zřízením ministerstva dává najevo, že ochranu lidských práv myslí vážně. Mrzí mě však, že tu ministerstvo pro lidská práva chvilku máme, chvilku nemáme. Podle toho, jak se mění politické garnitury, nebo toho, kdo má na takový post jít. Mým názorem je, že z hlediska kontinuity, nezávislosti i větší právní jistoty by stačilo, kdyby… Vzorem je pro mě třeba Německo, kde mají Institut pro lidská práva, což je poradní institut spolkové vlády, zemských vlád i parlamentu. Je to v podstatě nezávislá organizace zřízená zákonem. Další věcí je i otázka financování. Nemusí být přece jen ze státního rozpočtu. Proč by se do financování takového institutu nemohly zapojit i neziskové organizace? Proč by nemohl fungovat fundraising? Myslím, že v otázce jistoty nezávislosti na vládě by nebylo od věci, kdyby se téma lidských práv uchopilo takto. Určitě by to bylo stabilnější řešení než zřizování ministerstva pro lidská práva. To nota bene ministerstvem v podstatě není, protože ho řídí ministr bez portfeje a jeho podřízení jsou zaměstnanci Úřadu vlády, formálně pod něj tedy nespadají.

Rozumím tomu správně, že byste své ministerstvo nejraději zrušil?

Nejsem jako Andrej Babiš, který říká: „Je to k ničemu, zrušme to." Myslím, že určitá garance toho, že vláda dbá o lidská práva, je nutná. Ale tím garantem nemusí být ministerstvo. Vhodněji se mi jeví třeba Institut pro lidská práva podle německého vzoru.

Proč jste se tedy před rokem do čela ministerstva hrnul, když ho považujete de facto za zbytečné?

Nehrnul jsem se do něj. To bohužel říkají někteří příznivci mého předchůdce Jiřího Dienstbiera, kteří mají pocit, že jsem jim mydlil schody a o ministerský post usiloval za každou cenu. To není pravda. Zkrátka jsem po jeho odvolání dostal nabídku a rozhodl se ji přijmout. Jak už jsem několikrát říkal, otázku lidských práv považuji za opravdu důležitou. Navíc je tu i druhý aspekt té funkce – předseda Legislativní rady vlády. Dává to nejen prostor k tomu, něco se naučit, ale zároveň do jejího výkonu vtělit svoji filozofii a vidění světa.

Možná i kvůli tomu, že je funkce ministra spojena s postem šéfa Legislativní rady vlády, navrhuje šéf ANO Andrej Babiš spojit po volbách váš resort s ministerstvem spravedlnosti. Nemá v tomto ohledu pravdu?

Udělal jsem si přehled, kdy byl v českých vládách předseda Legislativní rady vlády samostatná funkce a kdy byl pod ministerstvem spravedlnosti. Za dvacet let nazpět to bylo tak napůl. Nejdříve je třeba říct, že ti, kteří zastávali obě funkce najednou, na jednání Legislativní rady vlády téměř nechodili, měli zhruba třicetiprocentní účast, což není dobře. Druhým aspektem je, že když jste jak ministrem, tak předsedou rady, dostáváte se do určitého střetu zájmů. Jako ministr totiž předkládáte do Legislativní rady vlády i své vlastní zákony. Na ně pak z podstaty věci můžete být méně přísný. Když se podíváme jen na poslední volební období, kdy byl ministrem spravedlnosti Robert Pelikán z ANO, Legislativní rada vlády měla se spoustou zákonů, které z jeho resortu přišly, velký problém a vrátila mu je k přepracování.

Mimochodem, dává smysl, aby byl šéf Legislativní rady vlády zároveň ministrem pro lidská práva? Z logiky věci by totiž napříště musel být každý šéf resortu právníkem. Opravdu si neumím představit například Michaela Kocába či Džamilu Stehlíkovou, že by měli posuzovat předložené zákony z odborného hlediska. Není to tedy jen další indicie, že celé ministerstvo bylo založeno pro právníka Jiřího Dienstbiera jen proto, že nedosáhl na resort spravedlnosti, ale premiér Sobotka mu byl zavázán za pomoc při potlačení puče v ČSSD po volbách?

Samozřejmě je ideální, když tyto funkce spojeny nejsou. Dělat obojí zároveň pořádně totiž vyžaduje spoustu práce a času. To znamená, že nejčistší řešení je, když je funkce předsedy Legislativní rady vlády samostatná a nic dalšího k tomu není.

Jako ministr pro lidská práva prosadil Jiří Dienstbier za tři roky jediný zákon: ten o třetím odboji. Jinak mu z řady jeho návrhů zákonů neprošlo nic. Čím se za rok ve funkci nejvíce pyšníte vy?

Jsem rád, že se mi podařilo stáhnout velkou novelu zákona o veřejném ochránci práv, kterou předložil právě můj předchůdce. Ta novela chtěla dát ochránci veřejných práv spoustu nových pravomocí typu podávání žádosti na zrušení zákona k Ústavnímu soudu nebo podávání antidiskriminační žaloby. Bylo to hodně kontroverzní. Myslím, že ochránci veřejných práv není potřeba dávat nové pravomoci, takže se ta novela po dvou a půl letech stáhla. Mám také radost, že se podařilo vyřešit problém s výkupem vepřína v Letech na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy. Byť jsme se na tom já i můj předchůdce „jen" spolupodíleli s ministrem kultury Danielem Hermanem. Zatřetí jsem rád, že se mi podařilo prosadit větší příspěvek pro rodiny s dvojčaty a vícerčaty. Protože to tady nebylo a šlo o velkou nespravedlnost, kterou pociťovaly matky s vícerčaty, jež do té doby braly stejný příspěvek jako na jedno dítě. Je to možná drobnost, ale pomohla tisícům rodin.

Tento rozhovor nahráváme ve sněmovně ve chvíli, kdy se rozhoduje o vydání Andreje Babiše s Jaroslavem Faltýnkem k trestnímu stíhání kvůli kauze Čapí hnízdo. Není pro vás z právního hlediska tento požadavek dva měsíce před volbami bezpředmětný? Po volbách bude muset policie o vydání obou pánů nové poslance žádat znovu.

Odpovím vám otázkou: Jak víte, že se bude o vydání po volbách hlasovat znovu?

Nehlasovalo by se pouze za předpokladu, že by se jedničky středočeské kandidátky ANO Babiš a lídr kandidátky na Vysočině Faltýnek nedostali do sněmovny. A tomu asi nevěříte ani vy, ne?

Meritorně rozumím tomu, co myslíte. Ale byť je to možnost teoretická, mohou být oba díky preferenčním hlasům přeskákáni a ve sněmovně zasednout nemusejí.

Jistě. Ale pak by mohli být obviněni i bez žádosti o vydání sněmovnou. Do voleb se případ neposune. Není to tedy od policie opravdu jen „účelovka", jak s oblibou opakuje Babiš?

Na rozdíl od kolegy Pelikána nehodlám komentovat postup policie či státního zastupitelství. Od toho politici nejsou. Pokud měla policie dojem, že teď je ten pravý čas pro žádost, a má takzvaně nabito, tak zažádala. Nevidím žádnou účelovku ani spiknutí.

Pomůže věc ČSSD? Babišovu hnutí ANO? Nebo jaký to podle vás bude mít dopad na volby a na možná povolební vyjednávání?

Nechci to nijak hodnotit. Nehodlám naskakovat na to, co říkají Babiš s Faltýnkem – že to má pomoci konkurenčním stranám. I jako bývalý stínový ministr spravedlnosti ČSSD zkrátka respektuji nezávislost orgánů činných v trestním řízení. Ať jednají, jak uznají za vhodné. Co se týče povolebního vyjednávání, pokud by byl Andrej Babiš trestně stíhán, ve vládě být nemůže. Ani na východ od nás není zvykem, aby byl premiérem či členem vlády trestně stíhaný člověk. Nedobře by to vypadalo i z mezinárodního hlediska. To platí rovněž pro politiky z ostatních stran.

Jak vůbec funguje ČSSD pod vedením triumvirátu lídr Zaorálek – úřadující předseda Chovanec – premiér Sobotka? Můžete podle vás ještě vyhrát volby? Nebo budete muset z pozice juniorního partnera vyjednávat s Babišem o společné vládě bez něho?

Mám pocit, že to funguje. Poctivě jezdím po Pardubickém kraji, kde jsem lídrem kandidátky, a nikdo se mě na to ani neptal. Triumvirát je spíš umělé téma, se kterým přišli novináři. Jinak by samozřejmě bylo hloupé, kdyby ČSSD stahovala kalhoty před brodem a říkala, že nevyhraje. Pokusíme se o to, abychom dopadli co nejlépe. Výsledek bude určitě lepší, než jak to vypadalo před třemi měsíci. Vyhrát můžeme. Určitě.

Zdroj: Týden č. 38/2017 

Blogy