J. Maláčová: Mám blíž k lidem než k levicové kavárně

27. února 2020

Zprava to schytává za přílišnou rozdávačnost, kvůli ní si vysloužila přezdívku „Venezuela“, odkazující na bankrotující jihoamerickou zemi. Zleva jí zase vyčítají asociální chování, protože chce, aby dávky na bydlení dostávali jen ti, kdo posílají děti do školy. Z téhle strany k ní přilétlo pojmenování „Drábek v sukních“, odkazující na jejího pravicového předchůdce. Ministryně JANA MALÁČOVÁ (38) je výrazně levicová politička, která aktuálně patří k nejzajímavějším tvářím ČSSD. Kdyby měla kouzelnou hůlku jako Harry Potter, minimální mzda by byla 20 000 a průměrný ženský důchod 18 000. Rozhovor proběhl ještě před policejní razií na jejím ministerstvu.

V POSLEDNÍ DOBĚ jste několikrát uvedla, že přezdívka Venezuela vám nevadí. Ve Venezuele budují „socialismus 21. století“, lidé strádají, přestože země sedí na sudu s ropou. Jak to máte se socialismem vy?
Mně ta přezdívka opravdu nevadí, každý si do ní stejně promítá to svoje. Vadí mi okolnosti, za nichž jsem ji dostala. Dokonale vystihují úchylnost zdejší politické debaty. Ani po třiceti letech demokracie se pravice nedokáže vyrovnat s tím, že levice je přirozenou součástí politického spektra. Jakmile přijde někdo s výrazně levicovými názory, okamžitě ho nálepkují a zesměšňují. Výsledkem téhle nesnášenlivosti je, že tu místo silné tradiční levice máme demagogii a populismus. A kromě toho: Venezuela mi začali říkat, když jsem oznámila, že chci rodičovský příspěvek zvýšit pro všechny. A víme, jak se ta situace vyvinula. Celé politické spektrum mi dalo za pravdu, a pravicový Senát chtěl dokonce přidat ještě víc než Venezuela Maláčová.

A co ten socialismus?
Podívejte, já se snažím prosazovat společnost, kdy lidé dostanou za práci zaplaceno tak, aby z toho mohli rozumně, důstojně vyžít. Jsme jedna z nejbohatších zemí světa, proto rovněž chci, aby fungovaly kvalitní veřejné služby. A jestli tomu budeme říkat socialismus, nebo ne, to už nechám na ostatních.

Všichni se pohybujeme v nějakých sociálních bublinách. V té mé, středostavovské, všichni do jednoho říkají: „Držte si peněženky, Maláčová zase vymýšlí, komu by z našich daní něco přidala.“ Vám to přátelé neříkají?
Vůbec ne. Pro lidi z levicových kaváren jsem levicová málo. Ale lidé v regionech mi říkají: „Konečně za nás někdo bojuje, z těch mezd a důchodů, které se za posledních třicet let výrazně nepohnuly, se nedá vyžít.“ Mimochodem, úchylnost české politické debaty se odráží i ve vaší otázce – střední třída u nás paradoxně prosazuje principy, které vyhovují bohatým, zvláště miliardářům. Střední vrstva napadá přerozdělování, přitom veškerá politika, kterou dělám já, pomáhá nejvíc právě střední třídě.

Jak? Střední třída nese u nás největší část daňové zátěže a kvůli tomu je frustrovaná.
Ale já říkám totéž! Oč se snažím?! Zvýšení důchodů? Plus pro střední třídu. Zvýšení rodičovské a systém jeslí? Plus pro střední třídu. E-neschopenka? Plus pro střední třídu. Důchodová reforma? Reforma sociálních služeb? Zvýšení příspěvku na péči? Plus pro střední třídu. A tlak na růst mezd – včetně té minimální – pomáhá v důsledku také střední třídě. Východní Evropa je obecně poznamenaná tím, že střední třída dosud nehájí své zájmy a systém, v němž se jí bude žít dobře. Hájí zájmy lidí, kteří jsou příjmově i mocensky vysoko nad ní.

Nehájí spíš svobodu? Aby jí stát až příliš nepřeorganizovával životy?
Opakuji, všechno, co jsem prosadila, míří ve prospěch zejména střední třídy. Takže konečně ze svých nemalých daní také něco má, něco získá a může prosperovat.

Jaký je váš vzor – země, které byste chtěla připodobnit Česko?
Asi Dánsko. Je to podobně velká země, podobně navázaná na Německo, díky čemuž osciluje podobně jako my mezi dvěma světy – oni v tom skandinávském, my ve východoevropském, slovanském. Má moderní ekonomiku, fungující sociální stát. Má vyšší hladinu daní než my, mezi vyspělými zeměmi jednu z nejvyšších, ale stát na oplátku klape, společnost mu věří a důvěřuje si.

Představte si, že i vy byste měla hůlku jako Harry Potter. Jaký by u nás měl být průměrný důchod, minimální mzda, rodičovská, životní minimum, pražský nájem?
To není snadné, vypálit nějaká čísla. Každopádně by to měly být částky, abyste se po zaplacení nájmu nebo hypotéky neocitla pod hranicí chudoby. Ale vy chcete konkrétně, že? Minimální mzda 20 000 Kč a víc. Průměrný ženský důchod, to je důležité říct, protože průměrný důchod je zavádějící částka, 18 000 Kč. Rodičovská by se měla jako mateřská odvíjet od předchozího příjmu, já si představuji 70 procent, při zachování redukčních hranic u příjmů vysokých. Životní minimum 5000 Kč. A protože už vás svrbí jazyk, na kolik by to přišlo, pak rovnou říkám, že bych zvýšila daňovou kvótu z dnešních skoro 36 procent na 40. Tolik má např. Nizozemsko, o něco více pak Rakousko. To jsou také nám velikostně podobné země. S tím se ale musí zlepšit fungování státu a nové příjmy musí jít z velkého kapitálu, rozhodně ne z mezd a ne ze spotřeby.

A průměrný pražský nájem? Ptám se proto, že jste si teď trošku naběhla s nápadem na znovuzavedení regulace.
To bylo cílené! Bylo z toho pozdvižení, ale já myslím, že je dobré tuto debatu otevřít, než se začne znovu stavět a na trhu budou k dispozici byty. S průměrným pražským nájmem „à la Maláčová“ je to těžké, záleží na lokalitě, velikosti. Shodneme se, že pětadvacet tisíc nájemného v paneláku za 2+1 asi není normální, že?

Na světě je spousta nenormálního.
A člověk se musí snažit, aby se nenormální měnilo v normální. Od toho jsem placená. Když jsem studovala ve Frankfurtu a vydělávala si na studia dvacet hodin týdně v různých velkých právnických firmách a bankách jako sekretářka, byla jsem na tom životním standardem podobně jako teď, když jsem ministryní. Rozumíte tomu?!

Ale srovnávání s Německem není fér, netáhne za sebou dědictví čtyřiceti let totality, nebo ne?
Dovolím si nesouhlasit. Už jsem unavená z toho, že se třicet let vymlouváme na režim, který trval čtyřicet let. Devastace tu byla, to ano, ale následujících třicet let jsme rozhodně nevyužili ve svůj prospěch.

Ve své argumentaci často používáte slovo „spravedlivé“. Spravedlivé důchody, spravedlivé mzdy. Podle Eurostatu má ale Česko ze zemí EU nejnižší rozdíly mezi příjmy bohatých a chudých, Češi jsou nejméně ohroženi chudobou, přerozdělování je poměrně velké. Mělo by se přerozdělovat ještě víc?
Takzvané ukazatele ohrožení chudobou jsou v našem případě jeden velký podvod. Kdybychom měli použít hranici chudoby podle německého měřítka, tak pod ni u nás spadne polovina obyvatel. Dám vám konkrétní příklad. Rekordně jsme zvýšili minimální mzdu, přesto je jen 14 600 Kč. Přijde vám normální, když člověk dojíždí do práce, když se snaží dělat vše správně, když zaplatí odvody, ale zbude mu pak na život 11 000? Mně to jako motivující nepřijde. Rekordně jsme zvyšovali i důchody. Všichni křičí, kde na to vezmeme a jak tím zadlužujeme budoucí generace. Ale lidé, kteří tady vybudovali naši ekonomiku, mají v průměru 14 400 Kč, polovina seniorek pod 13 000 Kč. Mnozí, přestože pracovali celý život, mají důchod jen šest či osm tisíc korun.

Oponent vám namítne, že české seniorky pobírají důchod od státu v průměru 28 let, třetinu života. Připočteme-li k tomu až čtyřletou rodičovskou dovolenou, tak při třech dětech stráví mimo aktivní pracovní život docela dlouhou řadu let, což se na výši penze projeví.
A já vám dám příklad z běžného života. V Uherském Brodě ve zbrojovce jsem byla v dílnách, kde mi jedna z pracujících žen říká: „Je mi 59, do důchodu mám dva roky, vychovala jsem tři děti, s každým jsem byla doma půl roku, dřu tady ve směnném provozu, soboty neděle, už teď nevím, jak do důchodu vydržím. A pak budu mít 14 000. Je to spravedlivý?!“ Není to spravedlivý.

Jestli není problém v pojmu spravedlivý. Co je spravedlivé pro jednoho, může být nespravedlivé pro druhého.
Pro mě jsou to jasné pojmy. Lidé, kteří chodí do práce, pečují o své blízké, vychovávají děti, přesto se mají mizerně. A řeknou-li, že to je nespravedlivé, mají pravdu. Jedna z nejbohatších zemí světa, jakou Česko bezesporu je, nemá mít minimální mzdu 14 600 korun, protože se z ní nedá důstojně žít. Pak se nedivme, že pro tyto lidi jsou svoboda a demokracie pouze prázdné pojmy.

Na to vám podnikatel, jehož firma se sotva drží nad vodou, odpoví: „A z čeho mám přidávat?“
Pokud budeme udržovat i přes rekordní zaměstnanost nízké mzdy, aby některé podniky přežily, pak nikdy nebudeme vyspělý stát. Podívejte se na Polsko, Slovensko, Maďarsko, schválily plány zvyšování minimální mzdy, které míří i nad 20 tisíc. Dobře si uvědomují, že v době digitalizace se svět prostě mění. Kdo bude dnes přitahovat nízkými mzdami, ten tuhle revoluci prohraje. Sociální demokracie ale chce pomáhat malým a středním podnikům, ty tvoří páteř zdravé ekonomiky.

Zeptám se tedy obráceně: důchody jsou podle názoru řady lidí opravdu nespravedlivé, ale spíš vůči těm, kteří během života hodně platili.
Jsou spravedlivé, protože máme obrovské rozpětí důchodu mezi 4500–70 000.

Tak vysokou penzi má jen pár lidí. Podle vás není celoživotní zásluhovost v našem penzijním systému výrazně potlačena?
Já si myslím, že není. Ten systém nefunguje na principu, že každou vloženou korunu bych měla dostat zpátky. Lidé, kteří jsou úspěšnější finančně a ekonomicky, by měli pomáhat ostatním. Já nebyla vychovaná tak, že si v rodině přepočítáváme každou korunu. Silnější mají pomáhat slabším. Lidé, kteří jsou v životě úspěšní, jsou úspěšní také díky tomu, že tu je kvalitní zdravotnictví, relativně kvalitní školství pro všechny a řada dalších veřejných služeb.

Mimochodem, vy si na penzi nespoříte. Neříkáte tím lidem: Kašlete na budoucnost, taťka stát se postará, a když nebude chtít nebo nebude mít, vy to z něj svou voličskou silou dostanete?
Já to řekla vědomě, cíleně. Aby si všichni uvědomili, jakou situaci mají dnes mladí lidé. Snaží se zvládnout péči o děti i práci, utáhnout hypotéku. Myslím si, že děti a bydlení jsou také zajištění na penzi. Bydlení je v Česku extrémně drahé. Navíc, podívám-li se na úroky, které platím na hypotéce, a na úroky, které mi nabízí spoření nebo penzijní připojištění, volím co nejrychlejší splacení hypotéky. A žádný bankovní poradce mi nemůže namluvit, že je pro mě výhodnější si spořit. Co říkáte na to, že spoření ve fondovém třetím pilíři ani nepokryje inflaci?

Říkám si, že nic moc, ale aspoň ty peníze nerozfrcám.
Já je také nerozfrcám, ale místo penzijního spoření chci co nejrychleji splatit hypotéku. Starší generace po Listopadu levně privatizovaly byty, dnešní mladí už takovou šanci nemají. Penzijní fondy dnes nejsou schopny vydělat. Musíte jít do akcií, což je riziko. Co když bude zrovna pětiletka nebo dvouletka, kdy budou akciové trhy padat a vy budete muset jít zrovna do důchodu? Nebo co když o celoživotní úspory přijdete? To je tak rizikové, až je to nesmyslné. Jsem bytostně přesvědčená, že nejlepší je platit penze z odvodů dalších generací. Představa, že zkrachuje stát, ale penzijní fondy tu stojí neochvějně dál a mají vysoké výnosy, aby lidi měli na důchod, je naivní a hloupá.

Jenže už nyní prakticky šest miliónů lidí z deseti nepracuje (důchodci, děti, invalidé, ženy na mateřské…) a bude jich přibývat. Vy navrhujete, aby se zvedly daně vybraným firmám kvůli tomu, že bude nutné zajistit těm nepracujícím nejen slušné příjmy, penze, ale i zdravotní a sociální péči. Nevyprchá u platící a zdaňované menšiny motivace pracovat, vzdělávat se, starat se o blízké vlastními silami?
Vy provokujete, že. Nejsou-li lidé ekonomicky aktivní, neznamená to, že nepracují. Výše uvedená statistika je kompletně zkreslená tím, že nezahrnuje velkou část obyvatel, kteří „jedou“ třeba na dohodu o provedení práce bez odvodů. A péče je také práce, společensky nepostradatelná. A přímá úměra mezi motivací k práci, bohatstvím a daněmi podle mě neexistuje. Jsou státy, které daní mnohem víc a jsou bohatší, třeba ono Dánsko. Tahle vaše otázka je nejpolitičtější ze všech politických otázek, na kterou si musí odpovědět každá společnost: Jaký má být stát, co od něj chceme a kolik jsme ochotni za to zaplatit. Já jako sociální demokratka setrvale říkám: Chci silný stát, který bude…

… hodně zdaňovat, hodně přerozdělovat a sociálně utužovat.
To jsem neřekla, to je vaše, pravicová perspektiva. Chtěla bych silný stát, který bude zajišťovat základní veřejné služby, jako je zdravotnictví, školství, důchody, kvalitně. Rozhodně nejsem proti soukromému vlastnictví, proti soukromým investicím, ale bezpečně a efektivně pro většinu lidí zajistí zmíněné služby jen stát. V Česku dál panuje dogma, že všechno soukromé je efektivní a dobře fungující a všechno státní plýtvající a nefungující. To je blbost. Dalším příkladem tržního selhání je u nás bydlení. Obecní nebo státní bydlení je třeba, aby celý systém – včetně toho soukromého – vůbec fungoval. Vadí mi český odezdikezdismus: Něco nefunguje? Zrušíme to! Není stát akceschopný? Zprivatizujme to!

Existuje prostor, kde by stát měl naopak škrtat? Míra zdanění v Česku stoupá. Polovinu všeho, co si vyděláme, si vezme erár. A rozhodují o tom politici. To je podle vás správné a pro demokracii „bezpečné“ – tak silný vliv státu v životě společnosti?
Pořád se míjíme. My nemáme silný stát. Máme spíše impotentní stát. Podívejte se na Německo s dobře fungující demokracií. Má vyšší daně, ale lidé za ně dostávají kvalitní veřejné služby, v tom je ten rozdíl. Němci mají silný spolek daňových poplatníků a ti lidé jdou po každičkém výdaji státu. Neříkají „zprivatizujme to“, „nechceme platit daně“. Chtějí vědět, co jako zákazníci státu za své peníze dostanou. Sociální demokracie chce přerozdělovat, protože narůstající nerovnost ohrožuje demokracii a svobodu. To neznamená, že nemají existovat soukromé kliniky nebo školy. V Americe jsou nejlepší školy na světě, ale skoro nikdo si je nemůže dovolit. Já jsem absolventka velmi drahé, prestižní britské školy, ale bližší je mi německý systém kvalitního, veřejného, tedy všem dostupného školství. Podívejte, jak skončila privatizace českého školství. Máme nejvíc vysokých škol na světě na počet obyvatel, ale jsou to továrny na diplomy, a ještě je dotuje stát. Tady vidíte, že i privatizace může být směšná. Chtějme raději kvalitu za své daně!

Chcete přidat k sociálním benefitům i státní alimenty. Nestává se tak stát třetím rodičem dítěte? Nerozvolňuje to ještě dál už tak rozvolněné rodinné vazby?
Opět jsme u impotence státu. Stát neumí vymoci právo, a tak musí pomyslně i fakticky platit. A že budu náchylná víc k rozvodu, protože pak dostanu od státu alimenty? Tak tady souvislost nevidím. Vezměte to z druhé strany. Říkáme: „Milé ženy, máte málo dětí, neutáhneme důchodový systém.“ Ale když pak dítě mají a dostanou se do průšvihu, odsekneme jim: „Špatně sis vybrala, zlato.“ Přitom „špatně si vybrala“ polovina párů, které se rozvádějí nebo rozcházejí.

Vaše vláda hospodaří v éře konjunktury se schodkem. Státní dluh na obyvatele je dnes bezmála 170 tisíc korun, odkazujete ho tedy i těm dětem, za něž se bijete. Doma hospodaříte podobně?
Paní redaktorko, tahle a předešlá vláda snížily veřejné zadlužení ze 42,2 procenta na 30,5 procenta HDP. Nedávno mě zaujal rozhovor s bývalým guvernérem ČNB Miroslavem Singerem. Roční schodek státního rozpočtu pod sto miliard ho jako ekonoma prý příliš nezajímá. A pan Singer není žádný levičák. Pro mě je důležité, proč ten dluh vzniká. Jsou-li to a budou-li investice do vzdělávání či infrastruktury, tak se nám mnohonásobně za příštích pár desítek let vrátí. Jako v domácnosti.

Mně připadá, jako by se politika ČSSD smrskla už jen na přidávání peněz ze státního, mýlím se? Je to vcelku pohodlná politika, však si ji Andrej Babiš rychle osvojil a vychytal vám voličský rybník.
Ne, nemám ten dojem. Jsem ministryní rok a půl. V prvním roce jsem se snažila rychlými kroky napravit dluh pravicových vlád, které podfinancovaly sociální politiku. Už jsem to zmínila – všichni chtěli zvýšit rodičovskou, ale nikdo si na ni dvanáct let nevzpomněl. Teď mám připravenou celou řadu reforem – zejména důchodovou reformu a reformu sociální péče. Nebude to dražší, kdybyste se chtěla zeptat. Všude na světě je MPSV ministerstvem výdajů, jen my se tomu stále divíme.

A nesílí rozšiřováním sociálních benefitů od státu nároková mentalita? Víme, nač máme právo, ale protiváha povinností tak silně vnímaná už není.
Nesouhlasím s vámi. Teď prosazuji revizi sociálních dávek, abych nastolila právě tu rovnováhu mezi právy a povinnostmi. Chci, aby sociální systém fungoval jako trampolína, která pomůže lidem odrazit se ode dna. Aby lidé v tento systém měli důvěru. Stát má pomáhat těm, kdo pomoc potřebují a nemohou pracovat, a tvrdě vyžadovat po těch, kteří mohou pracovat, ale nepracují, aby se snažili svou situaci řešit. Aby posílali děti do školy a stali se součástí společnosti.

Ta důvěra opravdu moc velká není. Zrovna nedávno se jeden náš čtenář rozhořčil, že jeho soused bere na dávkách přes třicet tisíc. Je to možné?
Ne, to jsou mýty. Anebo jich je osm v domácnosti, pak se na těch třicet tisíc možná dostanete. Často připomínám, že máme zhruba přes milión lidí, kteří pracují a mají příjem do dvaceti tisíc, a přes milión seniorů, kteří mají důchod do čtrnácti tisíc, což jsou strašně nízké částky. A jestli se nebudeme snažit, aby ti, kdo pracují, měli mnohem vyšší, spravedlivé příjmy, nedopadne to s republikou dobře. Pro demagogy a populisty budou snadnou kořistí.

ČSSD na různých úrovních mluví do věcí veřejných už čtvrt století. Neměla by vaše kritika situace ve vzdělávání, bydlení, sociálna mířit i do vlastních řad?
Bezesporu. Bydlení je přesně ta věc, která se mimořádně nepodařila. Když se dělala deregulace nájmů, předpokládalo se, že se současně začne budovat systém veřejného dostupného bydlení. Ale ten pravice vždy blokovala. Teď vidíme důsledky. Trh s byty selhává.

Patříte k nejvýraznějším levicovým tvářím současnosti. Na rozdíl od řady stranických kolegů máte i dobrý vztah s prezidentem. Čím jste ho okouzlila?
To se musíte zeptat pana prezidenta. Já můžu říct jen to, že si ho vážím, je to jedna z politicky nejzkušenějších osobností v téhle zemi.

Jste místopředsedkyní vládní strany. Co děláte špatně, že vás Andrej Babiš vždycky „dohoní a předhoní“?
Jsme teď pod velkou palbou, jak děláme všechno špatně. Přitom sociální demokracie všechny své sliby do puntíku plní. Pan premiér má prostě největší píárovou mašinu v téhle zemi. Ani opozice si s tím neví rady.

Vládnete s trestně stíhaným politikem, podle informací evropských institucí i s politikem ve střetu zájmů. Přesto stále říkáte, že je to věc ANO, případně, že uvidíte, až bude pravomocný rozsudek, až bude definitivní audit, až… Alibismus?
Já nešla do politiky, abych řešila problémy pana premiéra.

Spoluvládnutím mu ovšem dáváte jistý kredit.
Ale taky se snažíme řešit naše reálné problémy. Bez ohledu na to, jaké má a nemá problémy pan Babiš. Podle mě je to stárnutí populace, digitalizace a robotizace, klimatické změny, měnící se bezpečnostní situace ve světě. Nic z toho nepočká, až si pan premiér vyřeší svůj střet zájmů.

Vláda rozhodla, že Česko zažaluje Evropskou komisi kvůli pozastavení dotací pro Agrofert. Vy snad věříte, že svěřenské fondy spravované Babišovou manželkou a jeho právníky jsou skutečně na premiérovi nezávislé?
Nejde o mou osobní víru. Já pro žalobu hlasovala také. Jednoduše proto, že mi vládní zmocněnec ČR před Evropským soudním dvorem řekl, že to je ta nejrychlejší cesta, jak mít nezpochybnitelný verdikt nejvyšší možné instance, zda premiér střet zájmů má, anebo nemá. Protože audity budou ještě na roky.

Vy jste v Bruselu pracovala. Důvěřujete unijním institucím a kontrolním orgánům?
Ano, důvěřuji. Ale to neznamená, že vše z Bruselu je super. Ty auditní závěry a zprávy OLAF k dotaci na Čapí hnízdo jsou závažné. Česká republika je kvůli tomu v nelehké situaci, zvlášť jedná-li se právě o stovkách miliard pro ČR v unijním rozpočtu na příští programové období. Je to špatné i pro politickou kulturu, ale ať rozhodne soud.

Má vaše vláda lepší politickou kulturu než ty předchozí?
To posoudí historie. Ale je pravda, že politická kultura upadá jak u nás, tak všude na světě. S rozmachem sociálních médií hledají lidé v politice zábavu a show mnohem víc než slušné vládnutí.

ČSSD rovněž ráda opakuje, že Babišovi voliči o jeho komunistické minulosti a střetu zájmů věděli. Máte ale přece společně jednu vládu jedné země, ne každý svůj kousek parcely.
Asi se vám to nebude líbit, ale odpověď zase není černobílá. Za prvé si myslím, že je to z velké části chyba pravice, protože svou politikou vyděsila lidi natolik, že jsou ochotni volit kohokoliv, kdo zabrání jejímu návratu. My, sociální demokraté, jsme během posledních voleb lidi nepřesvědčili, že to dokážeme právě my, takže je tu ANO. A za druhé máme nyní otevřenou přímou cestu, jak může nejvyšší možná instance o premiérově situaci rozhodnout, jak už jsem řekla.

Váš předseda Hamáček není politik, který by uměl bouchnout do stolu, ČSSD je v troskách. Nemáte ambici kandidovat na předsedkyni?

Nikdo není ve složitější situaci než předseda Hamáček. Musí sladit různé zájmy a tlaky, má velkou zásluhu na tom, že vláda stále funguje. Bouchat do stolu umí každý. Já předsednické ambice nemám.

Shrňme si to: tradiční starší voliče z menších měst a obcí vám vyfouklo ANO, ty mladé – městské – liberální piráti. Není to zkrátka tak, že čas sociální demokracie po téměř půldruhém století existence vypršel a vystřídají ji jiní?
Víte co, já teď budu také provokativní. Jsem přesvědčená, že i kdyby dnes všichni členové sociální demokracie naráz zemřeli, vznikne za pár let sociální demokracie znovu s úplně jinými lidmi, ale s úplně stejným programem. Je to politický směr, který bude potřeba vždy. Stárnutí společnosti a postupující digitalizace z nás mohou během několika příštích let udělat rozvojovou zemi. Vše se bude psát znovu. A že by sociální demokracii mohli nahradit piráti? Nemohli. Ti jsou poskládaní „od Šumavy k Tatrám“, nedej bože, aby se dostali k vládě. Pak se rozpadnou, protože v zásadních otázkách vůbec nevědí, která bije, nemají žádný vnitřní kompas. Takové ty řeči, že tradiční pravolevé dělení už skončilo, jsou nesmysl. V 21. století, kdy budou práci lidí přebírat roboti, bude zapotřebí víc než jindy. A hnutí ANO je tu jen dočasně, stojí a padá s panem premiérem.

zdroj: týdeník Reflex, 27. 2. 2020

Blogy