5. září 2016
Rozhovor s profesorem Janem Kellerem, poslancem Evropského parlamentu.
Svět je v pohybu. Prý – četl jsem v jednom článku – je to normální. Ptám se: je to skutečně normální?
Pokud se tím pohybem míní vlna masové migrace, nemůže si snad nikdo myslet, že je to něco normálního. Normální je, aby si lidé ve svých zemích uspořádali své poměry tak, jak jim to vyhovuje. Jestliže někdo zvenčí podporuje v těchto zemích vznik občanských válek, není to normální. Jestliže v důsledku vojenských intervencí převládne v těchto zemích anarchie a chaos, také to není normální. A jestliže se statisíce lidí dají do pohybu a chtějí se usadit v zemích, které nesou spoluvinu za zničení jejich vlasti, pak to už vůbec není normální.
Příroda je devastována pro co nejvyšší zisky. Do naší generace se dokázala bránit. Bude tomu tak i nadále?
Příroda se nepochybně ubrání. Otázkou je, zda se nebude bránit takovým způsobem, že v ní pak už nezůstane místo pro člověka.
Jak jí v té obraně napomoci, aby to člověk přežil?
Problémy jsou především dvojího charakteru. Jedním je limitovanost zdrojů, druhým důsledky různých forem znečištění, k němuž při nadměrném spotřebovávání zdrojů dochází. Lidská civilizace dnes uvolňuje každým rokem do ovzduší taková kvanta kysličníku uhličitého, která se ukládala pod povrchem země řádově miliony let. I v minulosti docházelo k výkyvům teplot, ke změnám klimatu, k poklesu a vzestupu hladin oceánu a podobně. V současnosti jsou však tyto změny příliš rychlé, takže ekosystémy nemají šanci se jim přizpůsobit. Pokud chce důsledky těchto změn člověk jako druh přežít, musí v maximálně možné míře přejít z čerpání neobnovitelných zdrojů k čerpání zdrojů obnovitelných a i jejich čerpání zvolnit tak, aby se vůbec stihly obnovovat. Problém je v tom, že takové zpomalení by snížilo míru zisku, což je pro kapitalismus nepřijatelné. Tento systém bude rabovat zbylé zdroje stále rychleji, i kdyby to mělo civilizaci zničit.
Globální svět je na jedné straně veliká šance, na druhé straně veliké nebezpečí. Jak skloubit tyto krajnosti?
Existuje spousta definic globalizace. Já vycházím z té, která říká, že globalizace dává velkým ekonomických aktérům (nadnárodním korporacím) a finančním tokům možnost volně překračovat hranice, zatímco politická moc zůstává do těchto hranic uzavřena. V důsledku toho se politika stává stále bezmocnější a o světě rozhodují stále více ti, kdo řídí korporace a určují toky peněz. Pokud se tento trend nezmění (a nic nenasvědčuje tomu, že by se v dohledné době změnil), stane se z politiky definitivně folklorní záležitost a naše osudy bude diktovat hrstka nejbohatších. Podle mého názoru jsou rizika globalizace mnohonásobně větší než šance, které hlavně některým přináší.
Co pokládáte za největší nebezpečí pro lidstvo?
V aktuální době vznik jaderného konfliktu. Madeleine Albrightová už před lety prohlásila, že je nespravedlivé, aby Rusko disponovalo tak rozsáhlými zdroji. Obávám se, že země Madeleine Albrightové udělá vše pro to, aby tuto nespravedlnost odstranila. V tom je podle mne zdaleka největší nebezpečí pro celé lidstvo.
Je Evropská unie takovým vůdcem, aby nás převedla přes všechna současná úskalí, anebo jde jen o to, nějak všechno přečkat a »po nás potopa«?
Evropská unie sama sebe vmanévrovala do situace, která se stává stále obtížněji řešitelnou.
V současné době připravuji spolu s kolegou Ivo Šebestíkem knihu s názvem Evropa ve víru migrace. V ní se snažím ukázat, co je v Evropě špatně, a proč to v podstatě nikdo neřeší. Snažím se v ní pojmenovat rozpory, které jsou v samotných základech Evropské unie a jejichž vyřešení je v rámci kapitalismu obtížně představitelné. Krize EU je dnes zcela zjevná.
Všichni volají po jiné Evropě, ale neexistuje žádná shoda v tom, jak by ta jiná Evropa měla vypadat. Zatím jedou věci setrvačností postaru, čímž se krize jen prohlubuje.
Co je to vůbec ten »udržitelný rozvoj«?
Věnoval jsem se problematice udržitelného rozvoje poměrně intenzivně v 90. letech. Dospěl jsem k závěru, že celé heslo »udržitelného rozvoje« je v zásadě jen varováním před tím, že když budeme věci dělat jako dosud, dříve nebo později se to zhroutí. Je dobré, že si tuto skutečnost někdo vůbec uvědomuje. Ne všichni ji totiž v celé její hrozivosti vnímají. Ale zase neexistuje žádná shoda v tom, jak se rozvíjet udržitelně. Ti, kdo se domnívají, že se lze udržitelně rozvíjet v podmínkách kapitalismu, vlastně jen přiznávají, že o fungování tohoto společenského systému nic nevědí.
Aby bylo jasno, i socialismus dokázal hodně plýtvat a zrovna udržitelně se nechoval. To nic nemění na faktu, že kapitalismus je s udržitelností neslučitelný už ze své samotné povahy.
A co udělat pro to, aby vývoj udržitelný skutečně byl?
Teoreticky by to možné bylo, pokud by spotřeba lidstva (která je navíc velmi nerovnoměrně rozdělená) byla odkloněna od křivky surovinové a energetické náročnosti. V některých ekonomicky zdatných zemích se to částečně daří, ovšem za cenu, že energeticky náročná a znečišťující výroba je přemístěna do zemí chudších, kde se na životní prostředí tolik nedbá. Navíc je zvlášť vydatným zdrojem znečištění rostoucí doprava a zkuste někomu vykládat, že v podmínkách globalizace se má začít přepravovat méně osob, zboží a surovin. V těchto podmínkách je udržitelnost jenom mýtus, od kterého se stále více vzdalujeme.
Konkrétně – jak mohu přispět já? Vy? Předseda naší vlády? Anebo řidič dálkového náklaďáku?
Každý by se měl snažit, aby zanechával co nejmenší ekologickou stopu v podobě spotřebovaných zdrojů a odtud vzniklého znečištění prostředí. Já jsem se o to snažil skoro až do svých šedesáti let. Nikdy jsem neměl auto a s výjimkou občasné konzumace piva značky Radegast jsem žil docela střídmě. Na stará kolena jsem si ale ekologickou stopu definitivně pokazil, protože do Štrasburku či Bruselu se opravdu nedá jezdit na kole, ba ani dojíždět vlakem. Abych měl ekologicky čistější svědomí, musel bych se zříci mandátu europoslance. Neudělám to ale, protože vím, že přírodu bych tím stejně nezachránil. Takto zcela logicky uvažují snad všichni lidé. Každý poměřuje přínos určité činnosti pro sebe se zlepšením, které by vzniklo v případě, že on by své činnosti zanechal, zatímco druzí by v těch svých pokračovali. A každý logicky zjišťuje, že jeho ztráta by byla větší než kolik by činilo zlepšení pro ty druhé. Výsledek: každý se sám za sebe chová naprosto logicky – a lidstvo jako celek směřuje do katastrofy.
Zdroj: Haló noviny
