1. Návrh zákona (dále jen Zákon) umožňuje prolomení hranice 25. 2. 1948, tím, že umožňuje zpětně přezkoumání nedokončených správních řízení k Benešovým dekretů a nerespektuje zákon o revisi pozemkové reformy č.142/1947 Sb. Ohrožuje tak základní politický axiom jak domácí, tak i zahraničí politiky československé a české diplomacie po listopadu 1989, zejména s ohledem na poválečné uspořádání Evropy a případné nároky Sudetských Němců nebo zahraničních šlechtických rodů.
2. Zákon zakládá zásadní právní nerovnost mezi fyzickými a právnickými osobami. Především český stát by vědomě poškodil statisíce vlastních občanů, fyzické osoby restituenty, vůči kterým postupoval diametrálně odlišně, zejména ve způsobu dokladování restitučního nároku a způsobu ocenění tohoto nároku. Dále poškodí například vlastníky pozemků pod silnicemi II. a III. třídy, ve svém důsledku ve prospěch bezprecedentního majetkového prospěchu cizího státu. Majetek se po r. 1989 nevracel žádným jiným českým, tím méně cizím právnickým osobám.
3. Zákon bude mít nepochybně vliv na zhoršení právního postavení českého státu v soudních sporech (i mezinárodních) ve věci restitučních nároků zahraničních šlechtických rodů a případných dalších, zejména sudetoněmeckých nároků.
4. Největším konsolidovaným vlastníkem nemovitého majetku v České republice se stane (dle kanonického práva) cizí stát – Vatikán, s nímž nemáme upraveny vzájemné vztahy.
5. Zákon díky své konstrukci skrytě zajišťuje (není definována restituční tečka a zákon umožňuje další zpochybnění vlastnických vztahů dalšími žalobami), aby objem fyzicky vydávaného majetku církvím a řádům byl výrazně větší, než ten, jaký je předpokládán v Zákonu, tedy cca 250.000 hektarů. To je hlavní „trik“ celého Zákona.
6. Vydáním obrovského majetku (navíc daleko za rámec „odhadu“ Zákona) bez jeho řádné evidence a prostorového zobrazení může dojít k ohrožení některých funkcí státu či krajů, ohrožení schopnosti poskytovat služby občanům. Je pravděpodobné, že Zákon porušuje zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích č. 219/2000 Sb., když velmi vágně a obecně charakterizuje majetek státu způsobilý k vydání, navrhuje poskytnutí vysokých finančních náhrad za majetek, u něhož není prokázán nepochybný právní důvod, stanovuje výši této náhrady na základě velmi sporných odhadů a ignorování příslušných cenových předpisů.
7. Evropská komise se podivuje návrhu Zákona, upozorňuje, že jeho schválením se zadlužení českého státu zvýší o dalších 1,5%, a to v době propadu evropských ekonomik jako celku.
8. Vydání majetku církvím a řádům povede nezvratně k dlouhodobé změně politických poměrů v zemi ve prospěch katolických a konzervativních sil, ke změně charakteru českého státu, ohrožení jeho necírkevní podstaty. Rozsah vydávaného majetku a finančních kompenzací umožní těmto silám budovat paralelní struktury v oblasti sociální, zdravotnické, výukové, dokonce za výhodnějších podmínek, než tomu bude u státu a municipalit a tím do budoucna efektivně ideově a ideologicky působit ve svůj prospěch.
9. Návrh Zákona zásadním způsobem ignoruje fakt, že užití majetku a výnosů z něj bylo historicky u církví a náboženských společností bylo vždy účelově vázáno (pastorační, edukační, sociální a zdravotnické služby), upraveno zákonnou normou a pod dohledem státu. To návrh zákona, zřejmě úmyslně, nerespektuje. Není tak zaručeno, že prostředky, které stát poskytne, budou zneužity nebo využity v rozporu s jejich určením.
10. Zákon postihuje a zatěžuje nejvíce ty generace, které s daným problémem nemají nic společného, nezavinily ho a nepodílely se na něm nijakým majetkovým profitem. Zákon a jeho působení zdaleka přesahuje funkční působnost jakékoli i demokraticky zvolené vlády a jde o téměř klasický důvod pro vypsání celonárodního referenda.
11. Zákon má být pojištěn proti změnám nebo zrušení v budoucnu velmi problematickým a nestandardním aktem – Smlouvou mezi státem a církvemi. To jen potvrzuje fakt, že druhou smluvní stranou není jenom církev, ale ve svém důsledku i Vatikán. I takovýto, v historii Československa a České republiky, ojedinělý a nestandardní právní akt by měl být předmětem celonárodního referenda.
12. Zákon zásadně mění sekulární a republikánský charakter Československé republiky po roce 1918 a zásadně ohrožuje Masarykovské pojetí demokracie a demokratického státu, ke kterému se přihlásila Československo jak po roce 1989, tak Česká republika po roce 1993. Je třeba zásadně odmítnout tezi o tom, že církevní majetek zejména, zejména zemědělské a lesní pozemky, byly ukradeny komunisty. Tento majetek byl konfiskován a znárodněn na základě zákonů přijatých demokratickým parlamentem v roce 1919 a 1947 a je spojen se jmény prezidentů T.G. Masaryka a Edvarda Beneše. Naopak únor 1948 zabránil dokončení právního rámce tohoto vyvlastnění a v podstatě tak umožnil, že se církve dnes domáhají i majetku, který jim byl odňat legálně a zákonným postupem.
