Vzpomínky Miroslava Tejkla: Účastnil jsem se generální stávky, jako jeden z mála. Ostatní se báli

Bývalý místostarosta Chrudimi a krajský zastupitel Pardubického kraje za ČSSD Miroslav Tejkl také zavzpomínal na 17. listopad.

Co jste tehdy dělal a jak vypadal Váš život ?

Vystudoval jsem práva na dnešní Masarykové univerzitě. Tehdy se jmenovala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, což je název, který dnes nese po revoluci vzniklá univerzita v Ústí nad Labem.

Žádnou významnější protestní činnost jsem za minulého režimu neprováděl. Jenom v době studií jsem podepsal petici proti přehradě u Mušova – a nic jiného než ztráta kolejí mě nečekala. Bydlel jsem pak v jednom brněnském podniku s ubytováním, kde jsem musel odpracovat měsíčně osm směn, abych mohl tam bydlet – ale ty směny byly zaplaceny, a dost dobře, už proto, že byly hlavně víkendové … a měl jsem nakonec víc peněz než spolužáci. Po studiích jako čekatel na prokuratuře v Pardubicích jsem organizoval petici proti zákazu skupiny Pražský výběr – zmiňuje se o tom i tehdejší můj kolega, bývalý trestní soudce pardubického soudu Otakar Kracík v knize „Černý Petr rumové aféry“, kterou napsal s Monikou Elšíkovou.

V listopadu 1989 jsem byl personálním právníkem (osobní oddělení) ve velkém strojírenském podniku TRANSPORTA Chrudim – kam jsem nastoupil kvůli bytu. V samotném osobním oddělení byla sice u řadových pracovnic názorová orientace běžná pro společenskou většinu, ale jinak, mimo ně jsem byl obklopen silně prorežimními spolupracovníky z kádrového oddělení, administrativního zázemí podnikového výboru KSČ a vedoucími jednotlivých oddělení. 

Nevybavuji si žádné problémy od svých vedoucích. Zažil jsem jenom jeden disciplinární postih, protože jsem za podnik nevratně schválil zpětvzetí výpovědi jednoho dělníka, který jí dal a potom se v rámci výpovědní doby vyjadřoval kriticky k režimu. Postih byl za to, že jsem se nezeptal … nebyl jsem na to zvyklý se ptát v případě dělníka – pokud vzal výpověď zpátky dělník, normálně jsme vždycky souhlasili s tímto zpětvzetím.

Kdy a jak jste se poprvé dozvěděl o listopadu 1989 – dění na Národní třídě ? 

Z tehdejších médií, počínaje Svobodnou Evropou, kterou jsem poslouchal každý den a pak z československých nekomunistických deníků – počínaje Svobodným slovem vydávaným Československou stranou socialistickou a Mladou frontou, vydávanou Socialistickým svazem mládeže.

Do kontaktů s účastníky událostí v Praze jsem se dlouho nedostal, o vzniku Občanského fóra dne 19. listopadu 1989 a taky o obnově Československé sociální demokracie na území České socialistické republiky ze stejného data jsem se dozvěděl až se zpožděním, nevím už přesně kdy a z jakého média, ale někdy v týdnu po 20. listopadu – o Občanském fóru samosebou mnohem dřív.

Přihlášku do ČSSD jsem pak hned poslal na inzerovaný byt, zřejmě Nedbálkův (nebo to byl telefonát? – ale ne myslím, že šlo o písemnou přihlášku), kontakt si na mě vyzvedla Božena Šlosarová, později Pekařová, bytem také z Chrudimě, která byla v Praze osobně. Zároveň byl v Praze také Ing. Miroslav Škorpík, náš budoucí první předseda Okresního výkonného výboru Chrudim.    

Jak na tu dobu vzpomínáte? Účastnil jste se?

Vzpomínám na to s určitou nostalgií.

Účastnil jsem se generální stávky (ale jen se spolupracovnicemi z osobního oddělení, ostatní z kádrově personálního útvaru jako celku se báli), potom práce v podnikovém fóru stávkových výborů, jednání s místním vojenským útvarem „červených baretů“, založení ČSSD v Chrudimi na začátku prosince 1989, kooptací zástupců přípravného výboru ČSSD do národních výborů … atd. ale to už je za horizontem listopadových událostí.

(jinak ČSSD byla legální až od 9. 2. 1990 po změně legislativy v lednu 1990, která do té doby vznik nových ani obnovených stran za éry reálného socialismu neumožňovala).

V pátek před generální stávkou jsme jeli do závodu Transporty v jihomoravských Hustopečích jako podniková kontrola personálního odboru do tamějšího závodního osobního oddělení.

S tamějším vedoucím osobního oddělení, který byl současně závodním kádrovákem, jsme se dost pohádali – my jako kontroloři z podnikového ústředí jsme události a změny podporovali, on naopak.

Až mě ho bylo líto, když na závěr říkal :“Když většina socialismus nechce, nedá se nic dělat.“. Ostatní naivně oponovali, že nejde o zánik socialismu. 

Cestou zpátky jsem kolegy požádal, aby mne vysadili v Brně, protože jsem chtěl navštívit svou alma mater, Právnickou fakultu, která tehdy sídlila na Zelném trhu. Nakonec jsem ale skončil v prostorách Filozofické fakulty, s jejímiž studenty jsem v době studií chodíval také na pivo stejně jako se spolužáky. Podepisovala se tam nějaká petice a mne podráždili pouhé nesrozumitelné podpisy-muří nohy některých signatářů – já se podepsal i tiskacími písmeny, připadalo mi to nedůstojné, anonymní nesrozumitelný podpis. Prostě jsem se „hrdě sebestylizoval“ do člověka odvážného, což jsem nikdy moc nebyl … a dnes je mi to všechno trochu k smíchu …

Jak hodnotím posledních 30 let.

S rozpaky – asi jako většina mých vrstevníků.

V roce 1989 jsem očekával zhruba stejnou reformu politickou a na úseku osobních svobod. S vývojem na úseku ekonomické transformace jsem ale nikdy nesouhlasil. V ekonomice měla podle mne existovat svoboda podnikat z vlastních prostředků lidí a jim poskytnutých úvěrů, ale ne výrazně většinová privatizace existujících podniků ve společenském vlastnictví. Ty měly mít podnikatelskou volnost, ale patřit měly z nadpoloviční části dál státu (akcie soukromým osobám maximálně 45 %) nebo nějaké veřejnoprávní korporaci a jejich dividenda měla proudit do sociálního a důchodového systému. Čili model, ke kterému dnes přirozenou cestou směřuje Japonsko, kde už převažuje u významných podniků vlastnictví centrální banky a velkého státního penzijního fondu, protože centrální banka už řadu let kupuje podnikové akcie, nejen dluhopisy. 

Z dnešního hlediska bych ale byl spokojen i s modelem transformace, který byl uplatněn ve Slovinsku.

Spokojen jsem s tím, že v Česku stejně jako ve Slovinsku nebo asi i Slovensku, tam to nevím jistě – vysoká skandinávská míra rovnosti a skandinávsky nízká míra chudoby.

To u jiných zemí bývalého reálného socialismu není typické, nerovnost se tam výrazně po pádu reálného socialismu zvětšila (o Rusku ani nemluvě).

Také hodnotím kladně, že se zcela nesesypalo družstevnictví – a nejen zemědělské.

V tom ostatním je můj souhlas nebo nesouhlas s vývojem různý a nelze to vyjádřit souhrnně …

Blogy