Vzpomínky Jana Tomčíka: Můj listopad 1989

Neskutečné vzpomínky na 17. listopad 1989 sepsal Jan Tomčík. Text patří sice k těm nejdelším, ale zároveň je jeden z těch nejlepších.

Žiii jsme společně – s manželkou Martou, syny Janem roč. 1979 a Petrem roč. 1981 v Dubči v jihovýchodní části Prahy. Do Dubče jsem prvně vstoupil v r. 1980 jako zaměstnanec Státního statku hl. m. Prahy, Stavební závod 08 se sídlem v Dolních Počernicích do funkce stavbyvedoucího výstavby 60 bytů – technické vybavenosti (kotelna, garáže, čistička, studny, přípojky energií apod.). Hlavním bonusem bylo získání bytu pro rodinu právě z oné výstavby bytů. Podařilo se a v r. 1983 máme svůj pěkný panelový byt. Spolu s námi se nastěhovalo do nových bytů vesměs mladých 60 rodin. Cílem výstavby bylo zejména zajistit provoz velkokapacitního kravína v Dubči pro 1100 dojnic.

Jak během výstavby, tak i následně jsem pracoval, vypomáhal místní komunitě např. přístavbou samoobsluhy Včela, komínu kotelny budovy MNV, prací v komisi pro akce „Z“ zejména při výstavbě zcela dosud chybějícího veřejného vodovodu. V r. 1986 se stávám zastupitelem Dubče. Jako nestraník se zcela jasným postojem ke komunistickému režimu daného osudy rodičů – otec, sociální demokrat, příslušník západního vojenského odboje 1939–1945 byl komunisty v r. 1949 zatčen, týrán a odsouzen k 15 letům těžkého žaláře, ztrátě hodnosti, vyznamenání, majetku apod. Matka byla vězněna nacisty 1942 – 1944 ve Svatobořicích, po zatčení manžela byla z Prahy se třemi dětmi vypuzena, ujali se jich milí, cizí lidé v kouzelné Bystřici pod Hostýnem na Moravě, své původní povolání zubní asistentky jí nebylo možno vykonávat a pracovala jako textilní dělnice.

Manželka Marta vypomáhala částečně a pak zcela v Drobných provozovnách Dubeč jako ekonomka a účetní. Synové navštěvovali mateřskou školu v Dubči postavenou v akci „Z“, následně byli žáky ZŠ v Dubči. Já jsem pendloval jako stavař mezi Dubčí a Dolními Počernicemi na rekonstrukci historického statku na sídlo a zázemí Stavebního závodu 08. Velkou změnou pracovního týdne byly víkendové pobyty na chalupě v nádherném Skalsku na Mladoboleslavsku.

Jednoznačná informace, že na Národní třídě v Praze policie brutálně zasáhla proti demonstrantům hned nebyla. V pátek 16.11.1989 jsme celá rodina odjeli na chalupu. Z vysílání televize v pátek a sobotu se dalo usoudit, že se děje něco převratného. V neděli 18.11.1989 při návratu jsme  byli informováni sousedy, že již v pátek nás sháněli rodiče syna, spolužáka Honzy, že se jim syn nevrátil domů a to za situace dramatu ve středu Prahy, kde došlo k násilí policie vůči občanům. V pondělí v práci se však již střádali jednotlivé střípky a všichni jsme žili revoluční náladou.

Situaci pak rozčeřila zpráva, že při demonstraci zahynul student Šmíd. Já za sebe jsem silně prožíval možné záchvěvy obav, vlastně strachu z represe režimu. Zejména při vystoupení městského šéfa KSČM Štěpána v ČKD, kde hrozil, že děti nebudou rozhodovat o politice. Odezva dělníků „Nejsme děti! Demisi! Demisi“, byla úžasná a osvobozující. Též jsem měl obavy, když na probíhajícím sjezdu JZD vystoupil velitel tankového útvaru Zbytek připravený komunisty podržet, byl zemědělci odmítnut.

obrázek Dne 19.11.1989 zakládá Václav Havel Občanské fórum (OF). Se svým přítelem stavbyvedoucím Ivanem Votavou jsme se rozhodli, že na stavebním závodě též založíme Občanské fórum. V sobotu dopoledne dne 25.11.1989 za hojné účasti v závodní jídelně v Dolních Počernicích vystupuji s příspěvkem mj., že v éře antického Říma rozhodovali občané na náměstí (foro) o věcech veřejných. Občanské fórum bylo založeno.

Ještě ten samý den je vyroben transparent se znaky  Statku a mým nápisem „ Z-08 FORUM – ANO“. S tímto transparentem jsme demonstrovali na Letné v sobotu dne 25.11.1989 ve složení Ing. Jirka Hůla, Bedřich Posselt a já, a mrazivé neděle dne 26.11.1989 ve složení manželka Marta, Bedřich Posselt a já. Příloha: viz foto s transparentem.

Pozn.: Vím, že v r.1989 jsem viděl barevnou tiskovou brožuru s foto s naším transparentem a jeho nosiči. Nedávno v říjnu jsem se začal pídit zda zmíněný transparent není zachycen na souvisících výstavách fotografií. A měl jsem štěstí hned napoprvé. Venkovní instalace výstavy Muzea hl.m. Prahy vystavuje foto s naším transparentem bez jeho nosičů.

Pravidelně jsem se zúčastňoval demonstrací na Václavském náměstí s vystoupeními Havla, Dubčeka aj. Jako zaměstnanci Z-08 jsme se zúčastnili s novým velkým transparentem dne 27.11.1989 generální stávky ve Vysočanech, kde k lidem promluvil ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek. Počátkem listopadu 2019 sdělil exprezident Václav Klaus národu, parafrázuji „disidenti nezbourali komunistický systém, ten se zhroutil sám“. Bez adjektiv k tomu konstatuji „nepamatuji si, že V. Klaus tehdy vystoupil, aby své moudro sdělil davu, že je zde zbytečně“.

Těch uběhnuvších 30 let je velkou částí  lidského života. My pamětníci jsme byli tehdy především mladí. Před 30 lety skončil protiprávní, zločinný komunistický režim, který likvidoval a perzekuoval kohokoliv, kdo se mu znelíbil, byla to rudá diktatura implantovaná z imperiálně militantního autoritativního Sovětského svazu, která šla proti vlastním lidem, proti vlastnímu státu. Totalita, která zničila a rozvrátila odpovědné vlastnictví v průmyslu a zemědělství, devastovala naši krajinu.

obrázek Před 30 lety začalo údobí svobody a demokracie. Je otázkou jak jsme tuto dobu využili. V mnohém jsme pokročili, dostáváme se na evropskou a světovou špičku. V něčem se posouváme velmi pomalu a zaostáváme. Jako velkou bolest a zaostávání vidím v předimenzované veřejné správě, zejména státní správě, která je nevýkonná, drahá a složitá  (např. v rychlosti vydání stavebního povolení jsou před námi dva africké státy), kalamitní situace je v nájemním bydlení, palčivé otázky jsou kladeny ke stavu naší demokracie a to jak se moc  přiklání k penězům a „elitám“ a ne k práci a občanům, lidem každodenní práce – neumíme si vládnout tak, jak si naše krásná země a její občané zasluhují. Jedeme však po správné koleji, jen těch slepých odboček by mělo být méně, užíváme si svobody.

Pojďme ke kořenům. Diskriminovaní odbojáři, bojovníci za svobodu a političtí vězni se pravidelně i za komunismu pravidelně scházeli a v té době to bylo v restauraci Plzeňský dvůr na Letenském náměstí v Praze, doprovázel jsem tam svého otce. Byli zde osobnosti mj.

  • Adolf Ulrich, plk., biskup Jednoty bratrské. Bojovník z Francie, Anglie a Dunkerque.
  • Vojtěch Lehár, plk. Bojovník z Francie a Anglie, přešel na východní frontu, bojoval v karpatsko dukelské operaci, 3× vyznamenán Čsl. válečným křížem 1939.
  • Václav Straka, plk. Bojovník z Anglie a Dunkerque. Jako zástupce čsl. studentů v zahraničí má zásluhu na prohlášení v r. 1941 Mezinárodním dnem studenstva den 17. 11. jako reakci na uzavření českých vysokých škol a popravu 9 studentů dne 17.11.1939 s předchozí represí okupantů vůči studentům vč. smrti studenta Jana Opletala a dělníka Václava Sedláčka. Komunistické zneuctění svátku studentů vedlo k jeho zrušení. Určitě nadešel čas chybu napravit a den 17. 11. opět stanovit státním svátkem nejen jako Den boje za svobodu a demokracii, ale i jako Mezinárodní den studenstva.
  • Rudolf Pernický, generál. Bojovník z Francie a Anglie. Velitel výsadku Tungsten na území protektorátu v r. 1944. Odměna komunisty po 2/1948: Propuštěn z armády, odsouzen k 20 letům žaláře vč. 8 let v uranových dolech Jáchymov.
  • Antonín Špaček, generál. Bojovník z Francie a Anglie a Dunkerque. První velitel Hradní stráže po válce. Odměna komunisty: Propuštěn z armády, odsouzen k 10 letům žaláře a práci v uranových dolech.
  • Josef Buršík, generál. Bojovník od Sokolova a Kyjeva, vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Odměna komunisty: Odsouzen na 14 let, z vězeňské nemocnice uprchl na západ do Německa a Anglie.
  • Čestmír Šikola, plk. Bojovník z Francie a Anglie. Jako radista výsadku Clay na území protektorátu v r. 1944, mj. působil v okolí Bystřice pod Hostýnem, šlo o jeden z nejúspěšnějších desantů. Odměna komunisty: odsouzen k 23 měsícům těžkého žaláře.
  • Antonín Šícha, francouzský legionář z 1. světové války. Na jedné ze schůzek v bouřlivých dnech listopadu 1989 pronesl ve svých 91 letech pro mne 3 památné věty „Byl jsem na Václavském náměstí. Byl jsem při tom. Za všechny francouzské legionáře“.

Přes období od r. 1914, listopad 1939, odboj proti okupantům ve 2. světové válce, přes hrdé a neponížené vězně komunismu, k listopadu 1989 a dnešnímu listopadu 2019. A jak říkal T. G. Masaryk „demokracii již máme, teď mít ještě nějaké demokraty“.

Máme na co navázat, teď si to jen odpracovat. Ať se nám daří!

Foto 1: transparent z demonstrace na Letné dne 25.11.1989

Foto 2: ze dne 4.11.2019 při kladení věnce Jednotou ČSOL Praha 10 k pomníku legionářů ve strašnické škole ke dni válečných veteránů 11.11. Zleva: autor Jan Tomčík, Emil Kulfánek, Jan Adámek, Petr Říha a praporečník Miloš Matoušek

Blogy