Vzpomínky Dagmar Terelmešové: Policejní zásah na národní třídě nás rozčílil

V rámci oslav 17. listopadu 1989 jsme vyzpovídali několik našich členů, kteří 17. listopadu pamatují velmi živě. Prvním z nich je Mgr. Dagmar Terelmešová, předsedkyně MO ČSSD Dobřany. Jak si ona pamatuje Sametovou revoluci nebo jak se podle ní změnila česká společnost?

Co jste tehdy dělala a jak vypadal váš život?

V listopadu roku 1989 jsem byla zdravotní sestrou na mateřské dovolené. Manžel byl zaměstnaný u ZUD Zbůch, jako horník. Našemu synovi bylo v té době sedm měsíců.

Kdy a jak jste se poprvé dozvěděla o listopadu 1989 – dění na Národní třídě?

Informace o tom, že se něco v Praze děje přinesl manžel ze zaměstnání, a tak jako všichni, napjatě jsme sledovali sdělovací prostředky. Informace byly hodně kusé a zavádějící. Druhý den přišel muž domů s tím, že v práci navrhl stávku. Vyfáral sám a musel si směnu nahradit. Ostatní vyfárali o půl hodiny později, a už to byla klasická stávka a směnu si ostatní napracovat nemuseli.

V Praze jsem měla spolužáky ze základní školy, kteří tam studovali VŠ, proto nás policejní zásah tak rozčílil. Hledali jsme také odezvu u našich rodin, ale naši rodiče byli velmi opatrní, asi si nebili jisti, zda se celá situace nemůže otočit proti nim. Dnes už je manželův otec mrtvý, tak by nevadilo, pokud zmíním, že se s mým mužem tak pohádali, že spolu prvně promluvili až za půl roku. Ke cti tchána je nutné podotknout, že zůstal komunistou až do své smrti.

Jak na tu dobu vzpomínáte? Účastnil jste se?

Osobně na tu dobu vzpomínám, jako na dobu obrovského napětí, a to především emocionálního a očekávání něčeho nového. Nikdy nezapomenu, jak jsme hned sháněli trikolóru. Její nošení na klopě bylo v těch dnech souhlasem s tím, že co se děje, je správné. Pamatuji si také, jak moc se lidé začali měnit, stalo se mi, že paní, kterou jsem denně potkávala, když viděla trikolóru na mém kabátě, tak po mě plivla, a to jsem tlačila kočárek. No, a v prosinci už byla členkou OF.

Nálada byla v té době tak láskyplná, že jsme na takové projevy solidarity s bývalým režimem zapomněli. Bohužel jsme všichni zapomněli velmi brzy, a pak mávli rukou nad proviněními mnohem horšími. Možná proto je dnes možné, že lidé s rozporuplnou minulostí zastávají vysoké státní posty a jsou voleni do vysoké politiky.

Na konci listopadu jsme si všimli malého plakátu, kde stálo, že 20. 12. 1989 bude první schůze v restauraci Na Růžku znovuobnovené politické strany – Československé strany sociálně demokratické, a tak jsme tam s manželem šli, a podepsali přihlášku. Na prvním kulatém stole, pořádaném tehdejším předsedou NV, jsem byla už jako členka ČSSD. Ta doba by se měla pro naši stranu stále připomínat. Vše, co jsme dělali, jsme dělali rádi a zadarmo. Pamatuji zakládání okresní organizace s Jaroslavem Pelikánem nebo první volby. Preference 4 %, protože jsme byli pro mnohé „Ti co šli s komunisty“. Neměli jsme ani lepidlo na lepení plakátů. Kupovali jsme lepidlo na tapety a napínáčky, a po večerech jsme po okolních obcích lepili s manželem plakáty.

Jak hodnotíte těch 30 let? Naplnily se myšlenky listopadu 1989?

Za těch třicet let se změnilo mnoho. S naprostým přehledem jsme „dotáhli“ západní Evropu, alespoň ve většině oborů. Při cestování po naší vlasti vidíme, kolik se toho opravilo a postavilo. Nemusíme se stydět za naše památky.

To, co si myslím, že naše generace už nezvládne, je počínat si naprosto suverénně a neomylně. To umí Ti mladší po nás. Jsme ještě Ti, kteří věděli, že říkat nahlas to, co je nebezpečné se prostě nesmí a že se musíte vždycky ohlédnout, kdo za Vámi stojí.

Bohužel si ale nemyslím, že Ti, kteří měli v listopadu 1989 ten elán a tu aktivitu, se kterou se snažili pohnout světem a dnes už tady nejsou, by měli ze současného stavu naší politické i té stranické scény radost.

Blogy