Košíček s pukavci

21. února 2011

Jasně, nedávejme všechny vejce do jednoho košíčku. Vezmeme tedy pár dobrých vajec a dáme je mezi shnilá. Těmi pukavci jsou bohužel české penzijní fondy.

mladek

Mohla to být větší katastrofa. Penzijní opt-out, který se chystá protlačit vláda Petra Nečase, nevyvede do soukromých fondů polovinu příspěvků zaměstnance na sociální pojištění, ale jen třetinu, a nebude to povinné, ale – po mocné mediální masáži – jen dobrovolné. Bude to však dobrovolná past. Dobrovolně se však smí jen tam, nikoliv zpátky. Mohla to být tedy větší katastrofa, ale to je úlevné vydechnutí, které lze vyjádřit i ve chvíli, kdy mi tramvaj ujela jen jednu nohu. A taky než započtu zvýšenou DPH, která však souvisí spíše s děsivým stavem rozpočtu než s penzemi.

Výkonnost českých penzijních fondů, na kterých má stát naše bezstarostné stáří, je příkladná - za deset let vydělali svým střadatelům průměrně 0,3 procenta ročně. Lepší (hladovější) těžko někde najdete. Jenže ministr Drábek teď počítá s každoročním růstem fondů o jedno procento a označuje to jako hlavní výhodou oproti průběžnému financování důchodů. Až mu někdo vysvětlí, jak je to doopravdy a bude přesto chtít zhodnotit naspořené prostředky o nějakých dvacet, třicet procent, potřebuje důchodce, kteří budou čekat na slibovaný výnos ne nějakých třicet let, ale sto let. Kolik jich má takovou trpělivost?

A to už nemluvíme o tom, že po celou tu dobu musí být ministr Drábek na stráži, aby se těm fondům náhodou něco nestalo, nepřišel nějaký ropný nebo potravinový šok, krize, povodně, nedejbože mezinárodní či politické pohyby a podobné věci, jaké potkávaly předchozí generace, když o své penzijní fondy přicházely.

Naše nevýkonné a drahé penzijní fondy se přitom nemohou vymlouvat na nevhodnou právní úpravu svého podnikání. Prokázaly už v řadě případů, že mají věci pod kontrolou. Zmínil jsem se už, že jsou drahé. Správnější je uvést, že jsou nejdražší na světě, protože na svůj provoz plně spotřebují částku, která je srovnatelná s přidělovaným státním příspěvkem – a ten je nejvyšší mezi státy OECD. Jen tak se totiž mohou udržovat na trhu s oním dlouhodobým průměrným výnosem 0,3 procenta (a střádala chlácholit pocit, že plave chloupek nad inflací). Takhle se to děje dlouhá léta a žádná kritika tyto fondy neohrozila. Naopak, dokázaly úspěšně odrazit hrozící konkurenci zaměstnavatelských fondů, které jsou jinde ve světě běžné. A nyní dokázaly, sešikovány do Bezděkovy komise, aby vláda neomylně zamířila k alternativě, která znásobí tento neprodejný byznys.

Makroekonomický efekt chystaného druhého pilíře je záporný, protože sníží objem úspor ve společnosti. Převede jednu formu úspor z levného veřejného systému do drahých soukromých fondů, které dostanou větší podíl ke své vlastní marnotratné spotřebě. Vláda si na to půjčí a tak odplynou další miliardy na úroky. Podmínka, aby pojištěnec, který chce využít opt-out, ještě sám spořil, je alibistická. Toto spoření nepochybně představují vklady do dnešních fondů penzijního připojištění. Zpráva Bezděkovy komise přitom uvádí, že už dnes se penzijního připojištění účastní 70 procent aktivního obyvatelstva, které v průměru ukládá právě ona dvě procenta ze mzdy. A lze oprávněně očekávat, že právě mezi nimi se najdou klienti penzijního opt-outu. Tady je to tedy nula od nuly.

Zvýší se riziko penzijního systému. Tvrzení o potřebné diverzifikaci zdrojů připomíná investora, který si k německým státním dluhopisům pro zpestření portfolia přikoupí ještě ty řecké. Uplynulá finanční krize ukázala, jak děsivé mohou být ztráty příštích penzistů, pokud vsadili na vábničku, že peníze budou pracovat za ně a že v kasínu finančních trhů vždycky vyhrají. Průměrné ztráty byly v desítkách procent (naše penzijní fondy by je nadělávaly stovky let). Průběžné systémy naopak prokázaly velkou odolnost vůči poryvům globálních financí. Proto zní varovně tvrzení premiéra Petra Nečase, že alternativou jeho reformy je, „že penze nebudou žádné“. Bůhví, co kde zaslechl a jak si to vyložil. Nebo se něco chystá?

Rada vládě, co dělat, je přitom snadná. Stačí, když na chvíli všeho nechá, nasedne do autobusu a vyrazí na školní výlet do Bratislavy. Večer si s kolegy zazpívají a ráno to dospí na cestě do Budapešti. Druhý den za tmy mohou být doma a za ty dva dny se toho dozvědí dost, aby se celé generace Čechů zbavily bezesných nocí. Poslechnou si, proč jsou Slováci a Maďaři z prošlého reformního projektu Světové banky zoufalí. Dozvědí se, že to lze nakonec i zrušit, ale kdo to udělá, aby pak chodil do práce kanálama. A pokud nebude slovenský a maďarský výklad stačit, může se vyslat reprezentativní delegace (českým letadlem) do Polska. Tam taky zjistili, že na státní podporu, která to udržuje nad vodou, nemají.

Argumentace nálezem Ústavního soudu je falešná. Ústavní soud reagoval na zvýšení stropů pro placení pojistného ze čtyřnásobku na šestinásobek průměrného platu. Když se tedy vrátíme ke čtyřnásobku a nepatrně upravíme druhou redukční hranici, jíž se započte ne desetina, ale pětina z vyšších přijmů (do uvedeného stropu), může být požadavek Ústavního soudu celkem lacino splněn.

Reforma českého penzijního systému je nutná, ale to, co nabízí ministr Drábek a vláda trojkoalice, znamená zachování nevýhod a přidání dalších, včetně té, že zbytečně vzroste státní zadlužení a celek tak vygeneruje nesmyslné ztráty. Slabinou stávajícího průběžného systému je poválečná konstrukce výběru a dávek, která měla usnadnit život penzijním úředníkům disponujícím jen tužkou a sčítací mašinkou na kliku. Dnes bychom snadno rozdělili stávající směsku, která zahrnuje jak důchodové pojištění a sociální pomoc nejnižším příjmům, tak i invalidní a vdovské důchody, na jednotlivé složky s příslušnými zdroji.

Sociální pojištění je určeno pro lidi s průměrnými příjmy , proto by měly být příspěvky zastropovány nízko, bohatí nic takového nepotřebují. Lze také uvažovat o větší zásluhovosti třeba formou individuálních účtů (NDC), jak na tom pracovala už Špidlova vláda. Je však jasné, že zásluhový pilíř musí být doplněn tím, co dnes kostrbatě nahrazují kontraverzní redukční hranice při výpočtu důchodu. Tento solidární prvek – sociální pilíř - by však měl být financován z daní, jak zní dlouhodobá mezinárodní doporučení. Také invalidní a vdovské důchody – ale i náhradní doby, čili státní pojištěnci – musí být financovány ze státního zdroje, nikoliv jen z příspěvků nebohých zaměstnanců, kteří to musí všechno táhnout prakticky sami. Proto je také v Česku tak vysoká cena práce!

Je jasné, že hlavním zdrojem pro takovou reformu jsou progresívní daně z příjmů, majetkové daně, možná i nějaké to lehké navýšení spotřební daně z alkoholu. Extrémní zatížení nejchudších domácností o další tři procenta životních nákladů, jak to zatím vypadá u plánů na zdražení potravin a sjednocení DPH na 20 procentech, je asociální solidaritou chudých s bohatými. To je česká novinka. Jistě, není první. Ale už jich bylo docela dost.

Jan Mládek, stínový ministr financí ČSSD

Blogy