Kdo prohrál a kdo vyhrál

18. února 2015

Soubor opatření k implementaci dohody z Minsku, přijatých v dohodě o příměří na Ukrajině, měl znamenat okamžitý a úplný klid zbraní, počínaje 00:00 (kyjevského času) 15. 2. 2015. Přesto, že v některých částech stále probíhají vojenské operace, osobně podporuji diplomatická jednání a jsem k plnění této dohody opatrný optimista. Zároveň jsem skeptický vůči různým komentářům a veřejným sdělením, které předem zpochybňují nejen plnění této dohody, ale které spekulují zejména o tom, kdo v této dohodě vlastně prohrál a kdo vyhrál.

Předně chci zdůraznit, že tato dohoda je podmíněna splněním všech opatření a to přesto, že sporná témata nadále přetrvávají. Ale tak jako první dohoda z Minsku, která sice nebyla naplněna, tak tato druhá dohoda, je výsledkem kompromisů a proto otázka o prohře či výhře je opravdu irelevantní. Základem dohody a pro mě nejdůležitějším důvodem jejího uzavření, je nastolení příměří. Přece není možné donekonečna sledovat každodenní utrpení nevinných civilistů. Také podporuji usnesení RB OSN, která vyzývá zúčastněné strany k dodržování opatření. Současným problémem je totiž pokračování bojů v Debalceve a neplnění stažení těžké techniky u obou stran sporu. A to za tichého přihlížení těch, kteří dohodu podepsali.

Podle mého názoru je také velkým problémem stav ukrajinské armády, která není schopna zajistit bezpečnost svých občanů a musí v řadě případů spoléhat na dobrovolnické sbory, financované od místních oligarchů. Tyto nelegální či pololegální jednotky nejsou pod dohledem ukrajinské vlády. Totéž se odehrává na straně ukrajinských separatistů, kteří jsou podle veřejných zdrojů podporováni ruskou stranou. Dodání 50 tanků, 40 raketometů a 40 obrněných vozidel do oblasti nejtěžších bojů ukazuje, že RF není v daném sporu „neutrální“, jak stále tvrdí. Obávám se, že pokračující boje v Delbaceve  ukazují, že separatisté za podpory ruské strany hodlají převzít toto město, a to i za cenu porušení příměří. Což se mimo jiné dnes děje. Pak je ovšem otázkou, zda vůbec dojde k naplnění stažení vojsk a splnění jednotlivých opatření druhé minské dohody. Mám totiž obavu, že není „plně“ dosaženo cílů ze strany RF, týkajících se zejména propojení Krymu s Doněckou a Luhanskou oblastí.

Historicky je známo, že diplomacie bez armády je jako koncert bez nástrojů. Proto zřejmě RF v předvečer vyjednávání v Minsku odstartovala masivní vojenská cvičení s mezikontinentálními raketami, a to celkem ve dvanácti regionech. Cílem mělo být ověření přípravy k uvedení do stavu bojové pohotovosti. Je také zajímavé, že dohoda byla dojednána mimo strany separatistů a také USA, což se mimo jiné odráží v pokračování bojových činností ve městě Delbacevo a jeho okolím. Tady osobně vidím možný problém i v budoucnosti, protože řada opatření se týká budoucího uspořádání Ukrajiny, včetně svobodného rozhodnutí Ukrajinců o vstupu do EU či NATO. A dohodnutý kompromis musel ukrajinský prezident Petro Porošenko přijímat přinejmenším s velkými rozpaky.

Jak jsem potvrdil v prvním odstavci, ve vztahu k plnění opatření k dohodě z Minsku, jsem opatrný optimista. Těch důvodů k tomuto tvrzení je několik. Například skutečnost, že v dohodnutých opatřeních jsem nenašel ani čárku o budoucnosti Krymu. Z tohoto pohledu rozpad nezávislé Ukrajiny už de facto nastal. Podle některých médií nedokázala německá kancléřka Angela Merkelová přesvědčit Spojené státy a Ruskou federaci, aby se vzdaly svých velmocenských zájmů. Na druhou stranu rozumím tomu, že Merkelová nechtěla druhý Mnichov. I když i tato reminiscence je hodně přitažená za vlasy. Nehledě na skutečnost, že není řešen i celý komplex humanitárních a ekonomických problémů, bez kterých nebude možno uskutečnit budoucí stabilitu a územní integritu Ukrajiny. Budoucí vývoj po druhé minské dohodě bude mít velký vliv i na vnitro politickou situaci v této těžce zkoušené zemi.

Blogy