Žlutá bezradnost

9. dubna 2019

Když vloni v listopadu poprvé vystoupily ve Francii se svými protesty žluté vesty, považovali to někteří za znamení, že přichází revoluce.

Sobotní protesty trvají už šestý měsíc a na pultech francouzských knihkupectví se objevila řada knih, které tento jev věcně analyzují. Autoři se shodují v tom, že se rozhodně nejedná o nějaký revoluční počin.
Mezi těmi, kdo se svolávají po internetu, nápadně často figurují osoby samostatně výdělečné činné, které jsou v postavení podobném našemu švarcsystému. Slibovalo se jim, že když budou podnikat sami se sebou a tvrdě konkurovat druhým, zajistí si prosperitu. Uvěřili tomu, a stali se tak flexibilními, jak jen možno. Přesto zjišťují, že jim koncem měsíce pokaždé chybějí peníze.

Kromě svízelné sociální situace mají společné také to, že nevěří žádné organizované síle. Odmítají všechny politické strany a nemají rádi odbory. Jejich nedůvěra k organizacím všeho druhu dosáhla takového stupně, že nejsou schopni shodnout se na nikom, kdo by mluvil jejich jménem. Každý, kdo se o to pokusí, je obviněn ze sklonů k autoritářství.
Protože nejsou ochotni se organizovat a protože nemají nikoho, kdo by je zastupoval, nechtějí a vlastně ani nemohou s nikým vyjednávat. Mohou se jen srocovat a vyjadřovat svůj hněv více či méně agresivním způsobem. Nestojí o žádné kompromisy, chtějí být jen hodně slyšet.

Zpočátku z nich měli všichni radost. Pravice je chválila za to, že se bouří proti daním, levice za to, že požadují sociální spravedlnost. Krajní pravici se líbila jejich vzpoura proti systému, krajní levice v nich viděla příslib všelidové revoluce. Po pár měsících všichni pochopili, že toto hnutí spojené jen hněvem sdíleným přes internet nejspíš zmizí právě tak náhle, jako vzniklo. Nelze udržet pohromadě lidi, jež spojuje jen jejich individualismus a přesvědčení, že každá snaha o organizovanost je jen cestou ke zradě zájmů autonomních jednotlivců.

 

Zdroj: Právo, 9. 4. 2019

Blogy