Za Jaroslavem Šabatou

14. června 2012

Smutná zpráva, že krátce po půlnoci se tragicky uzavřel život Jaroslava Šabaty, významného levicového intelektuála naší současnosti a člena představenstva Masarykovy demokratické akademie, zarmoutila nejednoho z nás.

S Jaroslavem Šabatou jsem se znal z občasných setkání, která dělila i dlouhá časová období. Ve vzpomínkách mi tak naskakuje řada dílčích, byť i svou podstatou a váhou závažných momentů. V plném rozsahu to platí pro odbornou mezinárodní konferenci v Brně před dvanácti lety, která byla uspořádána ke 100. výročí celoříšského sociálně demokratického sjezdu, který se formulováním austromarxisticky pojatého národnostního programu pokusil zpomalit erozi tehdejší malé tzv. rakouské internacionály Předlitavska. I pro náš společný panel o diskusi na téma budoucnosti levice o několik let později.

Jméno Jaroslava Šabaty se objevovalo i na mnoha záslužných titulech jedinečného nakladatelství Doplněk, které založil a dlouhá léta vedl spolu se svým synem Janem. Přišel tu na svět nejeden základní titul levicové literatury; namátkou uvádím knihy Kaplanovy, Kellerovy, ale i pozoruhodná díla z pera Masarykova, Peroutkova, Trockého. Uznání zaslouží vedle mnoha jiných i ve dvou vydáních zveřejněná pozoruhodná encyklopedie českých, slovenských a německých politických stran a hnutí.  

Mé vzpomínky se váží i k řadě setkání s tematikou Pražského jara a hloubkou a dosahem odkazu osmašedesátnické generace či generační kohorty, mezi jejíž nejmladší příslušníky, jak to ve svém nedávném interview pro Salón Práva vymezila Lenka Procházková, sám patřím. K tvářím dalších velkých zesnulých – Miloše Picka, Věnka Šilhána, Bohumila Šimona, Eduarda Goldstückera a mnoha dalších, s Jaroslavem a jeho diskusním temperamentem tu souhlasících, tu ostře, vzrušeně polemizujících. 

Levice a její jednota a akceschopnost byly velkým tématem Šabatova života, myšlenkou, ke které se opakovaně vracel, jíž neúnavně vzdělával a kterou poměřoval i smysl a poslání pohnutých událostí osmašedesátého roku a jeho anticipačního potenciálu. Bylo to i téma jeho posledního vystoupení na brněnském dubnovém semináři, kde své síly spojily zejména Masarykova demokratická akademie a Klub společenských věd. Když jsem se Jardy ptal, kdy se zase uvidíme, zesmutněl. Jindy optimismus a prácechtivost vyjadřující obličej se zastřel obavami z neodvratně se blížícího se konce. Nikdo z nás nemohl čekat, že nastane tak rychle. Tak nečekaně rychle.

Od dnešního dne už bude žít jen v našich vzpomínkách. V paměti mnoha přátel, známých, spolupracovníků. I paměti své rodiny. V naší paměti.      

Blogy