Z poslaneckého deníku XXI. - Je to tak správné, ale není to spravedlivé

7. června 2012

Většina politiků touží po mediálním zájmu. Média zase po senzacích. Jen málokdy ale dojde k tak vzájemné shodě, jako se stalo v poslanecké sněmovně včera, 5. června roku 2012. Postaral se o to, kdo taky jiný, náš kolega poslanec David Rath. Jako jeden z mála politiků uměl vždy zaujmout celou zem. Tak i tak. Bohužel, toto jeho možná poslední vystoupení ve sněmovně a obrovský zájem médií mu však mohl závidět asi jen ten nejkrutější nepřítel.

Čtenáře zklamu. Nehodlám rozpitvávat celý jeho případ. Jednak to už udělalo mnoho jiných. Tu objektivně, tu zaujatě, tam zase vysloveně účelově. Jednak o tom nevím nic více, než co jsem se dozvěděl z médií. Nejsem totiž členem mandátového a imunitního výboru. Ani novinářem s potřebnými placenými kontakty. A tak jsem z policejních spisů neviděl vůbec nic. Jako prostý řadový poslanec jsem byl postaven toliko před jediný úkol. Hlasovat. Pro či proti vydání kolegy, který je stejně již přes 2 týdny držen ve vyšetřovací vazbě. Jak vidno, ona ta kritizovaná imunita není zase tak neprůstřelná. Když se tedy chce. Nebo musí.

Nebyl to snadný úkol. Nikoliv proto, že na balkónu sněmovního sálu určeném pro novináře bylo naprosto, ale naprosto narváno. Přitom rozhoduje-li se o desítkách miliard určených na církevní restituce, nebo v budoucnosti určené do značně bezedného dluhového sudu EU, či o ožebračení našich vlastních seniorů ve jménu „rozpočtové zodpovědnosti“, je tam poměrně pusto. Tento přehnaný zájem proto ve mně vzbudil značnou lítost až smutek. Nad lidem i novináři této země, které mnohé vyjma senzací už vlastně ani nezajímá. I nad smutným hlavním hrdinou tohoto úterního představení.

Nakonec i nad sebou samotným. Udělal jsem sice to, co se ode mne žádalo. Musel jsem. Vždyť tento „otevřený a zásadní“ přístup jsem sliboval před volbami nejen já, ale i vrchní velitelé mé oranžové armády. S korupcí, velmi nakažlivým a šířícím se morem současné doby, je opravdu nutné bojovat. Doopravdy. Nikoliv toliko hubou, jak nám zcela beztrestně předvádí současná Nečasova vláda. Jediným jejím konkrétním krokem bylo zřízení poměrně luxusní trafiky vicepremiéra či vicepremiérky pro boj s korupcí. V tomto měl David Rath ve svém projevu pravdu. I takto si lze zaplatit nezbytného spojence „z čisté nouze“.

Hlasoval jsem pro vydání pana Bárty i pana Škarky. Hlasoval jsem pro vydání našeho kolegy Davida Ratha. Úkol jsem splnil, dokonáno jest. Padni komu padni. Ale přiznávám, jistá hořkost ve mně zůstala. Nejen v jeho projevu jsem totiž zaznamenal značně pochybné skutečnosti. Třeba to, jak neskutečně vysoký státní zástupce z Brna, což se zřejmě běžně stává, přijal a sepsal trestní oznámení kladenského soukromého očka. Jen tak náhodou, ve volné chvilce. Kdy neměl do čeho píchnout. Rovněž je zarážející, jak dlouho již po údajně půlročním vyšetřování, špiclování a zatčení celé skupiny trvá vyšetřovací vazba. A jaká okázalá bezpečnostní opatření, včetně přítomnosti ozbrojené eskorty zde ve sněmovně, se provádí. David je sice obviněn z lumpárny. Ale přece jenom sériový vrah či přímo šéf mafie to není. Navíc je-li zřejmé, že čelní představitelé ČSSD nebudí zrovna dojem lidí, kteří by se zbraní v ruce plánovali, natož pak zvládli únos svého zatčeného „komplice“. Oranžovému velení jde vždy hlavně o výsledek celého volebního tažení. A již léta u nás není zrovna zvykem, na rozdíl od modrých, starat se o postřelené. Natož pak padlé. Ostatně o nesporné naivitě až bezelstnosti vrchního velení pánů z růže svědčí dnes zveřejněný pokyn vlastními silami sledovat a hlásit aktivity protivníka na úrovni krajů. Strašná odveta.

Jinak si to pan kolega Rath také dost pohnojil sám. Jednak tím, že hned po zatčení tento jinak bezpochyby zkušený a prohnaný politik mluvil. Pak taky včera o jakýchsi penězích pro financování strany. To modří mají očividně lepší právní proškolení mužstva. Stačí jim pouhé vyhlášení, i když šlo v jednom z jejich četných průšvihů o ještě větší než krabicové milióny, že to jsou prašule toliko odkloněné od manželky. A je po stranickém a vládním problému. Potrefený ani členství přerušovat nemusí! Nu co, chytrý se učí na chybách cizích. Hloupý na vlastních.

Nejsem právník. A bylo by naivní se domnívat, že stane-li se člověk po úspěšných volbách zákonodárcem, má rázem patent na „všerozum“. Smutné však je, že mnozí ze zákonodárců si to myslí. Ale ať tak, nebo tak, to co se včera zde dělo, a nejen včera a nejen zde, je z jistého pohledu i obrovské divadlo. Jen si kladu otázku, co tím hlavní dramaturgové, scénáristé i samotní komedianti chtěli říci? Zdá se mi, že obsazení hlavní role padoucha nebylo jen čistě náhodné. Samozřejmě, nevyhrát podobný nedobrovolný konkurz v ruce s krabicí, obsahující údajně 7 miliónů Kč, se dalo jen těžko. Je otázkou, zda-li v tomto případě na české poměry až přepečlivá „výběrová komise“ principála Kubiceho nebyla skutečně dopředu vyslána jen do  určitého revíru na určitý kus lovné zvěře. Je obecně známou pravdou, že se přímo i ve zdejších parlamentních a nedalekých vládních zdech potulují „umělci“ s daleko větším talentem a korupčním potenciálem, než má zatčený poslanec a exhejtman. Pro opravdu nezávislou policii a státní zástupce by bylo velikou chybou si jejich nesporného talentu nevšimnout. Třeba potom, co se alespoň omylem letité odposlechy z BIS provalí navenek! Možná i proto se nejméně dva ze známých umělců ze včerejšího jednání omluvili. Věřím, že současnou pozornost dr. Rathovi nejen vůbec nezávidí a jsou vděční za ticho kolem nich. Komu, to bych spekuloval. Já bych však takovou pozornost přál všem, kteří si ji zaslouží! Až se jí jim dostane, pak, možná, konečně začnu věřit, že se opravdu bojuje proti korupci. A ne jen proti potencionálnímu vítězi blížících se krajských a senátních voleb. Nevěřím na náhodu. Účel světí prostředky. Je to jejich styl. I s ohledem na slavnou a již neprávem zapomenutou zprávu plukovníka a současného ministra vnitra pana Kubiceho.  Rovněž jen jaksi náhodou zveřejněnou před volbami 2006. Jak ukázal čas, obsahově naprosto jalovou. Pomineme-li pád volebních preferencí ČSSD. Pravý úkol? Splněn, ale poněkud neobvyklý pro takto elitní policejní složku, že?

O tom, že se ve svých úvahách mýlím, mne nepřesvědčí slova. Ale konkrétní činy. Je mi to líto. Čekám už dlouho. Necítím žádný viditelný zájem vládní garnitury o likvidaci korupce. Nejen proto, že někteří z nich dokonce zajímavé představení prospí. Nebo náhle ztrácí svou překvapivou rozhodnost, projevenou při bleskovém souhlasu se zatčením poslance, a pak raději zbaběle přepustí své předsednické křeslo místopředsedům. Nejde přece jenom o spíše počínající hon na politické protivníky? Postavený toliko na současném rozdílném mocenském postavení? Přitom je velmi snadné mne přesvědčit, a jistě nejen mne, že se mýlím.  Jak, to je snad každému jasné. Jeho Jasnost se však mýlí v tom, že stačí zavřít ještě jen jednoho z poslanců koalice. To je velmi naivní a laciné! Vyšetřit si zasluhuje mnoho kauz, zatím zametených pod koberec. Bez ohledu na barvy. Stejně tak viníky pojmenovat a ztrestat. Všechny, bez rozdílu.

Ale i když se tak nestane a terčem budeme přece jenom a jen my, nemusí být zase tak zle. Snad to ještě není s  úpadkem morálky a svobody v ČR tak daleko, aby mohli být uloveni nevinní. Snad taky těch slabin nemáme až tak moc. Ostatně někde jsou i modro-oranžové koalice, že?  Tam se bude také pátrat? Máme-li pak nějaká slabá místa, je lépe je znát. I vynucená očista nám nakonec může prospět. Kdo první si uklidí svůj Augiášův chlév, bude mít náskok. Ale čas jsou peníze. Nemám na mysli ty určené do kapes vybraných. Myslím ty veřejné i v kapsách daňových poplatníků. Jde o peníze veliké. Škoda každého zpoždění, škoda. Lidé si, s ohledem na naprostou nedůvěru k této vládě, přejí změnu.

Zatím však stoupají preference někomu naprosto jinému. Těm, které ve vypjatých sněmovních chvílích s oblibou, zvláště když dochází jiná argumentace tak již lacinou, nazývají jistí koaliční řečníci „zloději“. Pomíjím, že „23 let poté“ nejde o žádnou odvahu. Je to, jsme-li demokratickou zemí, jen trapně populistické a zavádějící. Pouhá kouřová clona. Nelze totiž nevidět, že zlodějské praktiky z dob naštěstí dávno minulých nebyly po sametu zcela zapomenuty. Spíše podstatně zmodernizovány a zdokonaleny. Dokonce tak, že nějaké další restituce či nápravy křivd nebudou nikdy možné. Tady, na Bahamách, ani jinde. Tím lze asi také mj. vysvětlit horlivou snahu vlády a jejich poslaneckých vazalů rychle prosadit církevní restituce. Nic proti nim. Ale v současné vládní podobě jsou pro soudného člověka nepřijatelné.  Měly by být i pro církve samotné. Byly přeci po staletí nositeli vzdělanosti. Tváří se sice jako odpustek za to boží dopuštění, které v této zemi panuje. A pak toho již moc k rozkradení není. S veškerou úctou k církvím, ony prostě nebudou umět hospodařit s tím vším, co jim má být vydáno snad ještě za činy syna Marie Terezie císaře Josefa II. Hodlá se jim vrátit dokonce více. Aby vše zvládly, budou si muset najmout schopné manažery a jejich firmy. Z určitých kruhů a ty oranžové jsem tím zrovna nemyslel.  Dle českých zvyklostí všehoschopným manažerům bude v historicky krátké době jistě radostí, zatočit s církevním majetkem stejně, jako ještě nedávno s tím mnohým státním či zprivatizovaným.  Pak však již pochybuji, že jej církve kdy dostanou zpět. To by musel být skutečný zázrak. A ty se zase tak často nestávají.

Co říci závěrem. Je bezpochyby správné, vydávat lumpy trestnímu stíhání a vracet odcizené. Ale, s veškerou úctou, způsob, jakým vše probíhá, mne neuklidňuje. Dovolím si parafrázovat výrok našeho garážmistra, když jsem byl ještě řidičem sanitky: Je to tak správné, ale není to spravedlivé.

Blogy