Z poslaneckého deníku XIX. – podobnost čistě náhodná?

18. dubna 2012

Je to dva roky, co s velkou nadějí začaly přípravy k dalším svobodným parlamentním volbám. S ohledem na verdikt Ústavního soudu, který uznal práva dezertéra Melčáka dokončit výkon poslaneckého mandátu, bezpochyby podle jeho „nejlepšího“ vědomí a svědomí, vlastně volbám řádným.

Po pádu vlády tak zbylo dostatek času, aby se lnové a rádoby-nové politické strany představily lidu v tom nejlepším světle. Bohužel, jak ukázala doba následující, šlo vlastně toliko o klamavou reklamu. Těsný vítěz voleb tak usedl do opozičních lavic. Přece jenom na lidičky zabralo rychle vytvořené a značně nafouklé strašidlo „řecké cesty“. Taky možná vidina jistého a otevřeně proklamovaného zvyšování přímých daní. Tolik prý přeci podle pravičáků zhoubného pro tržní hospodářství, že? To ONI by nikdy nedopustili!

Stalo se. Zrodila se nám trojkoalice s pohodlnou parlamentní většinou. Dokonce takovou, že přes předvolební sliby se ani o těch nejzávažnějších reformních krocích s opozicí nakonec žádná shoda hledat nemusela. Zřejmě v rámci slibované nové politické kultury. Vznikla nám tak vláda údajné „rozpočtové zodpovědnosti“, která pod heslem „padni komu padni“ tvrdě zatočí i s korupcí.

Jistě je zbytečné až bolestné připomínat, jak to vše dopadlo. V úvodu populistická gesta, poté kauzy, krize, vzájemná trestní oznámení, obvinění a urážky mezi samotnými koaličními partnery. Nahrávky a odposlechy. Naprosto ignorované předvolební sliby. Přitom stále se prohlubující deficit státního rozpočtu, rostoucí ceny, daně. Nepřímé a, světe a voliči div se, i ty dříve odsuzované přímé! Poprvé v historii ČR je vláda spojená dokonce se soudním rozsudkem korupci potvrzujícím. A to se mnohé před soud ani nedostalo. Vskutku nová politická kultura, to nelze popřít! Kdyby člověk nebyl z opozice, snad by se mu i pana premiéra zželelo. Kde asi bere sílu a žaludek, že tomuhle ochotnickému teátru vůbec dokáže být principálem? Je to vskutku pozoruhodné, zvláště narůstá-li zjevně, trvale a strmě nechuť diváků sledovat tohle divadýlko. Ať už těch s předplatným, tj. jejich četných zjevně pomýlených a podvedených voličů, tak těch nedobrovolných. Taková je holt demokracie. Prezentovaný kus s trapným scénářem, tu amatérským, tam zase hodně profláknutým obsazením, rozhodně velmi nedokonalou, ale jistě předraženou scénou a podivnou nápovědou, se z frašky přes tragikomedii stal tragédií. Bohužel, jen pro diváky. A cena vstupného, které se navíc vybírá po každém dějství znova a znova, přitom neuvěřitelně roste.

Není proto divu, že nejen nešťastné publikum, ale už i novinářští kritici, kdysi tak shovívaví, poněkud ožili, když počátkem dubna opět svitla naděje na zánik trojkoaliční komediantské společnosti. Nebylo dokonce nutné přemlouvat ani žádného dědka, ani bábu. Bohužel, přání zůstalo otcem myšlenky. Účinkující ochotníci se rozhodně nemíní vzdát svého mrzkého honoráře. Moc dobře vědí, že pro mnohé z nich již žádné jiné angažmá nebude existovat. Až jednou konečně spadne opona, bude to nadlouho. Pro mnohé navždy.

A tak opět po mnohých silných slovech a gestech se národ dozvídá, že se hraje dál. Kupodivu již mnoho pomatenců z toho se radujících se tentokrát nenašlo. Možná si lidé všimli tragické souhry náhod, kdy rozhodně nikoliv svatá trojice předsedů koaličních stran nám oznámila svou ochotu pokračovat ve společném svazku. 10. dubna 2012, tedy přesně 100 let poté, co ze Southamptonu vyrazil  slavný Titanic na svou poslední plavbu. Údajně též bezchybně zkonstruovaný, oslavovaný, nepotopitelný. Prý též se skvělým a zkušeným velením. Ostatně vzpomeňme na předvolební klipy, kde jeden ze tří výše zmíněných předsedů poskakoval na velitelském můstku s kapitánskou čepicí a likvidoval jednoho piráta za druhým. Ať modrého či oranžového. Je zarážející, že právě mnohým z nich pomohl opět k důstojnickým frčkám. Jen těm modrým, pochopitelně. Titanik taky soutěžil o modrou stuhu.  Svěřil jim tak nejen bezprostřední velení lodi, ale tím i osudy více než 10 miliónů pasažérů. Obávám se však, že nešlo o pouhou stařeckou zapomnětlivost. Stejně tak by si měl zkušený kapitán všimnout, že kromě pochybných existencí posádku tvoří vysloveně suchozemské krysy, služby na moři naprosto neschopné. O to smutnější je fakt, že jeho vlastní vykutálený pokladník budoucím i nedobrovolným cestujícím zaslal nikoliv nízký účet za lodní lístek. Těch 135.000 Kč jež dorazily složenkou, by možná odpovídalo i kajutě první třídy. Další navýšení pak následovalo během plavby. Jak zbabělé, když již nelze vystoupit.

Přesto, stejně jako Titanic, vyrazili plnou parou. Vstříc ledovcům. Bez dalekohledů. Bez dostatku záchranných člunů. A těch pár zbývajících je nepokrytě určeno jen skutečné hrstce VIP cestujících. Stejně tak pro většinu pasažérů místo kajut s čerstvým vzduchem bylo určeno temné podpalubí. Podobně jako na Titanicu oddělené pevnými,  navíc trvale vyztužovanými  mřížemi, od prostor určených pro ty nejbohatší. To tak, aby nějaká ta lůza na palubě kazila zábavu a hostiny nejvyšší společnosti! Nebo se dokonce dožadovala péče lodního lékaře. To už je snad nadstandard, že? Nutno však uznat, že ten český Titanic se stal lodí podobně „luxusní“. Bohužel, jen pro samotné jeho cestující! S nejdražšími potravinami, energiemi, pitnou vodou, pohonnými hmotami i službami v širokém okolí. S nejnižšími platy pak pro prosté členy posádky.

Bohužel, toto podobenství se slavnou lodí je až zarážející. Bojím se, že tu českou čeká stejný osud. A nebude to dlouho trvat. Do noci ze 14. na 15. dubna to  sice asi nestihneme. A rozhodnutí soudu s korupčníky na tom, bohužel, nic nezmění. Skutečný Titanic byl přece jenom nová loď.  Nikoliv ve jménu transformace a privatizace značně rozkradená. Jedeme proto přece jenom pomaleji. Ale lze  očekávat, že o to větší to po nárazu bude šupka. Až pak naše povedené velení, jistě s trezorem pod paží, loď i nebohé pasažéry urychleně opustí a ponechá svému osudu, pochybuji, že někdo hned tak stihne vodu z podpalubí odčerpat.  Zvláště, když se pod rouškou reforem cíleně huntuje jedna „vodotěsná přepážka“ za druhou.  Bude to strašná a dlouhá dřina. Půjde-li to vůbec.  Žádný orchestr k tomu asi taky hrát nebude. A asi nikdo nikdy o tom nenatočí mnoha oskarový film. Ale nic jiného nám nezbyde. Pochybuji totiž, že nějaká jiná loď, jako před 100 lety Carpathia, vezme všechny trosečníky na svou palubu. Je jich totiž docela moc. A ztroskotancům by zkušenosti s rádoby záchranáři typu US, zelených či VV měli stačit.  Neměli by již ani věřit úvodem zmíněné předvolební kapitánské čepici u stárnoucího muže s dýmkou v ústech. Tu jeho loď totiž řídí někdo úplně jiný. 

Proto si dovolím velkou prosbu. Jak to půjde, rychle k pumpám. S tou částí posádky, která  většinu podvedených pasažérů neopustila. A neschopný, rozhádaný velitelský můstek trvale kritizovala. Je to  totiž již jediná šance.

Blogy