Vzpomínka na Jiřího Dienstbiera

14. ledna 2011

8. ledna naše řady navždy opustil Jiří Dienstbier, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Za dva roky, kdy byl senátorem, se stal jedním z nejvýraznějších představitelů klubu sociální demokracie.

Že je Jiří vážně nemocný, jsem věděl. Z jeho chování se to ale v žádném případě poznat nedalo. Byl to právě on, kdo v polovině prosince jako doyen řídil slavnostní zasedání horní komory parlamentu ke 14. výročí jejího vzniku. Ještě tři dny před smrtí vedl zasedání „svého“ výboru. A poradil si s tím stejně profesionálně a s šarmem, jako se vypořádal se všemi ostatními úlohami, které kdy v politice a obecně ve službách veřejnosti vykonával. Byť to tentokrát bylo za cenu velkého sebezapření a bolesti.

Prezident Václav Klaus při vzpomínce na Jiřího trefně poznamenal, že „patřil ke generaci gentlemanů“. V dnešní politice není nadbytek osobností, které ideový střet nepokládají za důvod k nepřátelství a vzájemnému urážení. Jiří měl své pevné a jasné názory a nikdy je neskrýval. Nevzdával se ani normální lidské snahy přesvědčit o nich ostatní. Byl však zvyklý prosazovat své postoje diplomaticky, s přirozeným citem a taktem. To rozhodně neznamená nedostatek odvahy a razance – těch měl Jiří víc než dost, což jasně prokázal v době normalizace jako disident, i později, kdy jako zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva OSN důsledně kritizoval postup mezinárodního společenství v bývalé Jugoslávii.

Další z mnoha lidských a profesionálních předností Jiřího Dienstbiera byla jeho schopnost nevidět svět a dějiny schématicky. Vlastní životopis mu při jeho vrozené poctivosti ani nedával jinou možnost.

Podobně jako pro řadu tehdejších členů KSČ byl i pro něj posledním zlomem rok 1968. Tedy období, které je dnes někdy nesmyslně označováno jako pouhý boj jednoho křídla vládnoucí garnitury proti druhému. Dientsbier naopak velmi dobře věděl, že život veřejný je podstatně složitější, než aby se dal napasovat do předem připravených univerzálních šuplíků hodících se pro každou dobu.

Věděl, že tenkrát v srpnu 1968 se jasně ukázala vůle většiny Čechů a Slováků po změně, a to změně demokratické, nebo přinejmenším demokratizující. Jako přední novinář to pozorně vnímal a pro tuto změnu účinně pracoval. Aktivně působil v disentu, v důsledku čehož strávil i několik let ve vězení. Jeho disidenství se zrodilo právě z autentického poznání, že komunistickou stranu a totalitní zřízení nelze jakkoli reformovat.

Jsem rád, že svou cestu politika a veřejného činitele završil právě v senátorském klubu sociální demokracie, kam podle mého názoru patřil už dávno. Jeho odchod je ztrátou jak pro ČSSD tak především pro českou politiku jako celek.

Blogy