Významná výročí českého sociálně demokratického roku 2013

27. listopadu 2012

Strana velikosti, významu a tradic české sociální demokracie žije plně nejen praktickou politikou, ale také – ve shodě s dalšími srovnatelně starými zakladatelskými stranami Socialistické internacionály – svou historickou pamětí. Hledá v ní inspiraci pro programatickou činnost a čerpá odtud současně sílu pro nelehké boje v dnešní české politice a společnosti.

V dalších odstavcích tohoto v pořadí druhého předvánočního připomenutí se pokusím o bližší charakteristiku některých z nich. Jakkoliv spory diskuse kolem významu těchto událostí, souvislostí a svátků mohou být rozkošatěné, „velká“ jubilea, počítaná od pětadvacetiletí nahoru směrem ke staletým a starším výročím, nejsou ani přepočetná, ani nepřehlédnutelná. Ve shodě s našimi předky se dlouhodobě snažím i o evokaci kontextu událostí, které sice nespadají do užšího vymezení dějin českého a slovenského sociálně demokratického hnutí, ale v jejichž případě je náš vklad buď natolik velký a nepřehlédnutelný, nebo které naopak měly tak zásadní význam pro utváření a osudy ČSSD. Tentokrát – po roce – vzhledem k převládajícímu rázu „nabídky“ soustředíme svou pozornost spíše na události a milníky významu spíše osobního.

Události a osobnosti celospolečenského významu

            Z událostí celospolečenského významu bych rád upozornil na 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila-Konstantina Filosofa (826/827-869) a jeho bratra Metoděje (813-885) na Velkou Moravu, kam je vyslal na prosbu druhého knížete z dynastie Mojmírovců Rastislava (846-870) byzantský císař Michal III. Methystes (842-867). Nástup slovanské bohoslužby, schválený Římem, znamenal šíření křesťanství jazykem, který byl blízký a srozumitelný tehdejším obyvatelům rozrůstající se Velkomoravské říše. Pro šíření bohoslužebných knih vytvořili oba bratři zvláštní písmo, (g)hlaholici, svou podobou se co nejvíce blížící slovanskému jazyku známému jako staroslověnština. V dalším období po vypuzení Metodějových žáků na Balkán se slovanské bohoslužby postupně rozšířily do jihovýchodní a východní Evropy; hlavní zásluhu na tom měl Metodějův žák Kliment Ochridský. Slovanská liturgie se užívala i v přemyslovském Česku s přestávkami až do konce jedenáctého století; r. 1092 ji zakázal kníže Břetislav II. (1092-1100). Krátce byla obnovena Karlem IV. (nar. 1316, vládl v letech 1346-1378). Trvalou připomínkou této dějinné epizody je klášter Emauzy v Praze-Novém Městě.

            O prvním svátku vánočním – Božím hodu – dotlouklo srdce r. 1938 patrně největšího českého spisovatele Karla Čapka (* 9. ledna1890 Malé Svatoňovice – 25. 12. 1938 Praha-Vinohrady). Mistr pera, vyznačující se osobitým, výrazným slohem, vynikal prakticky ve všech literárních žánrech. Pozoruhodné bylo i jeho nadání filozofické, multikulturní vzdělání, nepřehlédnutelný výtvarný talent, který sdílel se starším bratrem Josefem (1886-1945) a mimořádná zručnost, která se nejvýrazněji podílela v Čapkově zahrádkářském zanícení. Světovou proslulost tomuto neokázalému Čechovi, který byl i předním českým novinářem, zajistila jak jeho dramata, tak romány a novely. Karla Čapka lze poprávu považovat za předchůdce ekologicky utvářeného „zeleného“ života, pozorovatele a varovatele, který v mnoha ohledech viděl na desetiletí dopředu. Jeho akcentace všedního dne ho vedla do umírněné levicové části prvorepublikového spektra a úcta k oběma prezidentům z něj učinila jednoho z předních představitelů tzv. Hradu, tábora, který byl hlavní oporou naší meziválečné demokracie. O to větších výtek se tomuto českému géniovi dostalo za pomnichovské druhé republiky. Nelítostné kampaně, jimž byl vystavován, oslabily Čapkovo křehké zdraví a uspíšily jeho tragický předčasný konec v již zmíněném čase vánočním. V působivé zkratce podává Čapkovy životní osudy film režiséra Štěpána Skalského ČLOVĚK PROTI ZKÁZE z r. 1989.    

Historické události

            První z nich je 75. výročí velké demonstrace, kterou ČSSD uspořádala jako součást tehdy probíhajících oslav 60. výročí založení naší strany 5. června 1938. Prahou – tradičně i Václavským náměstím – procházelo na 150 000 sociálních demokratů, kterým na chodnících bouřlivě aplaudovalo dalších 250 000 členů strany a jejích sympatizantů. Na tribuně je zdravili nejen vedoucí představitelé ČSSDSD (Československé sociálně demokratické strany dělnické, jak se tehdy ČSSD nazývala), ale i bouřlivě aplaudovaný prezident Budovatel Edvard Beneš. Význam této demonstrace, která vytvořila důležitý mezistupeň mezi anšlusem Rakouska (březen 1938) a květnovou mobilizací, doprovázenou neméně významným Benešovým táborským projevem, byl nesmírný. Vzrušenou atmosféru této doby zachytil ve své monumentální knize REVOLUCE PRÁCE přímý účastník František Soukup: „President republiky byl tu přijat způsobem, jehož nelze slovy vylíčiti!  Celé Václavské náměstí hřmělo nekonečným voláním desetitisíců:  Ať žije president Beneš!  Nebylo v tom ničeho oficielního – v tom mluvila upřímná srdce nejvěrnějších lidí republiky! Byla to věrnost za věrnost! Byla to nejhlubší oddanost a láska k synu venkovského chalupníka, jenž byl věrným spolupracovníkem PRÁVA LIDU, jenž v revoluci a pro revoluci obětoval všechno a bez něhož, jak prohlásil president Osvoboditel tak otevřeně a autoritativně, by republiky nebylo! A byl v tom také jásot radosti, že právě tento muž respektu evropského i světového stojí v těchto strašných dobách republiky v čele našeho státu! Děti Masarykovy a vojáci Benešovi defilovali dne 5. června před ním! Demonstrovali pro republiku a mír! Ale pro mír nestačí jen mluvit! Pro mír je také nutno bojovat! A tato bezmezná odhodlanost mluvila z celého průvodu!“   

            Druhým, neméně významným mezníkem je 125 let, která uplynou od konání historického hainfeldského „silvestrovského“ sjezdu (konal se od 30. prosince 1888 do 1. ledna 1889), jehož dějištěm bylo dolnorakouské městečko Hainfeld, ležícína jihozápad od Vídně. Cesta první obnovy, kterou tehdejší české a austroněmecké sociálně demokratické hnutí nastoupilo již o rok dříve na historickém prvním legálním sjezdu ČSSD v Brně, byla tímto sjezdem završena. Perzekuce osmdesátých let, perzekuce historické „černé totality“, jejížsymbolickou obětí byl pro naše předky zakladatel strany Josef Boleslav Pecka-Strahovský (1849-1897), která naše hnutí přivedla až na práh úplného zániku, byla zlomena. Vůdčí osobnosti sjezdu, Čech Josef Hybeš (1850-1921) a zakladatelská osobnost SPÖ (podle periodizace našich rakouských přátel), pražský rodák Victor Adler (1852-1918), byly i vůdčími osobnostmi rakouské delegace na ustavujícím sjezdu druhého období (Druhé Internacionály) Socialistické internacionály politických stran, který se konal v historických dnech 14.-21. července 1889 v Paříži. Připomeňme, žesté výročí dobytí Bastily se současně stalo i příležitostí pro vyhlášení každoročních globálních oslav historického Svátku práce, který v naší paměti zdomácněl jako doplněk máchovského obrazu lásky a mládí. 

Na závěr této části našeho přehledu zmíníme dvě méně kulatá, ale právě proto podstatná výročí. V příštím roce uplyne 45 let od propuknutí „výbuchu svobody“, který do naší i globální dějinné paměti postupně vchází jako Pražské jaro. Připomínat vrcholné demokratizační vzepětí tehdejší společnosti by bylo nošením dříví do lesa. Přesto – nebo právě proto – bych rád upozornil, že vůdčí osobností (např. symbolem naděje mj. byli tehdejší první tajemník ÚV KSČ a budoucí slovenský sociální demokrat Alexander Dubček (1921-1992), předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský (1911-1974), předseda československé vlády Oldřich Černík (1921-1994) či tehdejší první předseda České národní rady Čestmír Císař (nar. 1920) nebo veteránka tehdejší komunistické politiky Marie Švermová-Švábová (1902-1992) včetně představitelů tzv. druhého centra (městského výboru KSČ) Bohumila Šimona (1920-2003) a Věňka Šilhána (1927-2009) byli lidmi, kteří byli na úrovni zadání své doby. Proslulý XIV. vysočanský sjezd KSČ, který se odehrál ruským okupačním vojskům a KGB navzdory, je dalším faktem, dokreslujícím tuto skutečnost. Stejně tak jako masová podpora, kterou ušlechtilé myšlence socialismu s lidskou tváří poskytla drtivá většina tehdejší veřejnosti. Myšlenky Pražského jara podpořila i levicová část exilu (např. exilová ČSSD či Ferdinand Peroutka) a formující se ČSSD třetí obnovy kolem mj. Zdeňka Bechyně (1905-1974), Josefa Veverky (1903-1971), Františka Čoupka (1893-1972) a Jaroslava Kohouta (nar. 1924). Odkaz Pražského jara, klíčové události globálního roku 1968, je a zůstává nadčasově současný. Zásluhou evropského poslance Libora Roučka (nar. 1954) si ji před 5 lety v květnu 2008 ve své Deklaraci Pražského jara, vyhlášené na konferenci, konané v Praze,připomněla i evropská sociální demokracie (PES). (Její plný text je uveden v příloze tohoto blogu.) 

Exilová československá sociální demokracie v prvních letech svého působení odvozovala svou legitimitu z výsledků posledního legálního XXI. brněnského sjezdu (14.-16. listopad 1947). Léta však plynula a naděje na zvrat poměrů, zprvu zdánlivě tak blízká, se vzdalovala do nenávratna. Srpnová intervence vojsk Varšavské smlouvy byla pověstným posledním hřebíkem do rakve zmařených nadějí. Když na počátku r. 1972 zemřel druhý předseda exilové Československé sociální demokracie Václav Majer (1903-1972), naléhavost  změn personálních i organizačních dále zesílila. Posrpnový příliv nových členů ze střední čtyřicátnické a padesátnické generace, v mnohém rozhodující o dobré budoucnosti naší exilové strany, tento postupně sílící tlak přímo symbolizoval. Od jednání konference exilové strany v zotavovně švýcarských odborů Rotschuo v Gersau na pobřeží Vierwaldstatterského jezeranedaleko Luzernu ve východním Švýcarsku (konala se ve dnech 21.-23. září 1973), svolané londýnským ústředním výkonným výborem, uplyne 35 let. Bylo na ní zvoleno nové vedení strany; novým předsedou se stal dosavadní zahraniční tajemník Vilém Bernard (1912-1992), ve funkci generálního (ústředního) tajemníka byl potvrzen Josef Jíša (1912-1995). Rotschuovská konference, v podstatě sjezd exilové strany, v mnohém připomíná ilegální sjezdy a konference nejstaršího období českého sociálně demokratického hnutí (1872-1887). Nic se však neopakuje dvakrát; demokratické poměry svobodného světa, v nichž naši exiloví předkové působili, povýšily závěry tohoto několikadenního setkání na první, výrazné nadechnutí exilové strany do další činnosti. Zesílily její citlivost pro domácí dění, vývojově ji přiblížily – jakkoliv rozporuplně – Pelikánově římské skupině kolem exilové revue LISTY a umožnily jí přetrvat nápor na zrušení mimořádného členství strany v Socialistické internacionále po helsinské konferenci o lidských právech, která skončila r. 1975 vyhlášením a podpisem proslulého Závěrečného aktu.                           

Kontinuita našeho hnutí, tolik v devadesátých letech zpochybňovaná českou pravicí kolem Václava Klause, mohla být uchována a uhájena právě proto, že exilová strana v nejkritičtější době nalezla dostatek síly, sebedůvěry, odhodlání i dalších věcných argumentů pro svou další existenci.    

Historické osobnosti             

            Nadcházející rok je ve znamení klíčových životních výročí čtyř velkých osobností strany. Dotknou se – nebo by se dotknout měly – čtyř krajů a měst: Pardubického (Pardubic, Chrudimi u Žumberka a Chrudimi), Vysočiny (Nového Města na Moravě), Jihomoravského (Brno) a Královéhradeckého (Hradec Králové-Kukleny). 

            16. února uplyne 125 let od předčasného úmrtí zcela zapomenuté klíčové osobnosti počátků našeho hnutí Pankráce Krkošky (*26. 1. 1861 Jiříkovice u Brna - + 16. 2. 1888 Brno). Zprvu učitel – tehdy to společensky znamenalo příslušníka inteligence – a později jeden z prvních profesionálních pracovníků strany patřil k těm, kteří ze všech sil bojovali za překonání rozkolu, který zhruba od let 1882-1883 vnesla do našich řad taaffeovská perzekuce. Gustav Hab(e)rman (1864-1932), Krkoškův generační současník, vzpomínaje na XVI. sjezdu na toto pohnuté období, uvedl: „Pamatuji se, jak v létech osmdesátých, když se rozvířil zápas mezi mírnými a radikály, mezi radikály a socialistickými revolucionáři a mezi všemi těmi frakcemi a anarchisty, tehdy to šlo také hlava nehlava. Přátelé, tenkráte, kdyby socialisté byli mohli, byli by se navzájem povraždili, utopili a pověsili. A když tenkráte téměř již nebylo hnutí, našly se rozumné a střízlivé hlasy, které řekly: V tom přece není socialismus, je třeba spojiti všechny socialisty dobré vůle. Potom po pařížském sjezdu roku 1889 byla vybudována strana sociálně demokratická. Od této doby započala nová úspěšná a krásná práce.“  Krkoška patřil právě k těm rozumným a střízlivým. Redaktor a spoluvydavatel časopisů KŘIK LIDU a DUCH ČASU a první hlavní redaktor proslulé ROVNOSTI (jsouc přebrána po r. 1948 komunisty, podlehla až polistopadové bulvarizaci našich médií) vynikal velkým rozhledem, značnou obeznámeností s Marxovou teorií společenského vývoje i stále raritní schopností tvořivě s ní pracovat. Tento blízký Hybešův pracovník, bojující se smrtelnou chorobou – tuberkulózou, patřil v posledních měsících svého pohnutého života k předním organizátorům sjednocovacího brněnského sjezdu. Předčasným Krkoškovým odchodem ztratila znovu sílící ČSSD osobnost zvlášť talentovanou a mimořádně nadějnou.

            Ve stejném roce před 125 lety se v nepříliš vzdáleném Novém Městě na Moravě v den sametové revoluce narodil jiný velký český sociální demokrat Jaromír Nečas (* 17. 11.1888 Nové Město na Moravě - + 30. leden 1945 Marston Mawr, Wales, Spojené království Velké Británie a Severního Irska). Nejstarší muž z generace tzv. Hamplových korunních princů byl svým dovršeným vysokoškolským vzděláním (v r. 1912 absolvoval brněnské Vysoké učení technické; v době Nečasova absolutoria neslo název C. k. česká technická vysoká škola Františka Josefa) predestinován k vrcholové politické dráze. Zkušenosti z předválečného působení v Bukovině a Podkarpatsku zúročil po r. 1920, kdy se stal tajemníkem prvního guvernéra nejmenší československé prvorepublikové země Žatkoviče. Mj. na Podkarpatské Rusi založil a vedl zemskou organizaci ČSSD. Po roce 1924, kdy byl zvolen poslancem Národního shromáždění, se postupně specializoval na sociální politiku a po nečekané smrti Lva Wintra byl jmenován ministrem sociální péče a zástupcem ČSR v Mezinárodním úřadu práce v Ženevě. Stál v čele již keynesiánsky založeného boje s hospodářskou krizí v druhé polovině třicátých let. R. 1936 jako vůbec první ministr navštívil Liberec, aby tu připravoval následnou mimořádně významnou návštěvu prezidenta Beneše severními Čechami. Své představy zachytil mj. v publikacích ZA PRÁCI STATISÍCŮ (1934) a LIKVIDACE NEZAMĚSTNANOSTI (1938). Ačkoliv propagoval úzkou spolupráci mezi evropskými státy, vznášel současně závažné výhrady k panevropskému projektu Richarda Coudenhova-Kalergiho. V polovině září 1938, v době vrcholící uměle vyvolané mnichovské krize byl pověřen Benešem výkonem zvláštní mise v Paříži. Po transformaci ČSSDSD do Národní strany práce se stal jejím místopředsedou a důsledně vystupoval proti postupující fašizaci okleštěné druhé československé republiky. Na počátku okupace se stal zástupcem ČSSD v odbojové organizaci Politické ústředí, která měla navazovat na tradice někdejší prvoodbojové Maffie. Od července 1939 do svého odchodu do exilu v lednu 1940 (podnětem byly zprávy o hrozícím Nečasově zatčení gestapem) byl členem protektorátní vlády v klíčové funkci předsedy Nejvyššího cenového úřadu. V Anglii byl nejprve exilovým státním ministrem a od 27. října 1941 ministrem pro hospodářskou obnovu. Zdrcen zprávami o násilné smrti své ženy a jediné dcery v koncentračním táboře a pro svůj zhoršující se zdravotní stav, poznamenaný vnitroexilovými spory a pletichami, se uchýlil do waleského ústraní, kde počátkem r. 1945 zemřel. Předčasným Nečasovým odchodem ztratila ČSSD jednu ze svých nejsilnějších a nejvlivnějších osobností, která mohla vydatně čelit pokvětnové kryptokomunizaci našeho hnutí.      

            Před 50 lety v den osvobození Prahy Rudou armádou 9. května 1963 vyhasl za blíže nejasných okolností (zcela vyloučit nelze ani vraždu) v neblaze proslulé ruzyňské věznici život další velké osobnosti generace Hamplových korunních princů Bohumila Laušmana (*30. 8. 1903 Žumberk u Chrudimi - + 9. 5. 1963 Praha-Ruzyně). Syn z učitelské rodiny žijící v chudé pohorské vesnici Žumberku nedaleko Chrudimi nejprve studoval v tomto významném východočeském městě nižší gymnázium, odkud byl vyloučen pro účast v prvomájové demonstraci r. 1918, aby přešel a absolvoval tamější obchodní akademii. To ho již v 18 letech přivedlo do řad ČSSD a poměrně záhy (r. 1925) také do klíčové funkce tajemníka pardubické župy ČSSD. Laušman patřil k nejnadějnějším představitelům tehdejšího sociálně demokratického mládí; dopisovatel PRÁVA LIDU a redaktor krajinského stranického časopisu VÝCHODOČESKÝ OBZOR byl r. 1935 zvolen jako vůbec nejmladší poslanec ČSSD do Národního shromáždění (v letech 1933-1938 byl členem předsednictva – tehdy ústředního výkonného výboru – ČSSD). Rychlý vzestup tohoto nadaného, schopného, dynamického pracovníka strany pokračoval i po Mnichovu; v listopadu 1938 byl zvolen generálním tajemníkem Národní strany práce. Po 15. březnu 1939 se stal jedním z organizátorů druhého odboje; pro hrozící zatčení gestapem odešel v prosinci 1939 do exilu. Sloužil mj. i v zahraniční vojenské jednotce, odkud byl jako poslanec NS povolán do Státní rady – exilového parlamentu benešovského tzv. prozatímního státního zřízení.  V letech 1941- 1942 byl jejím místopředsedou. Za informační cesty do SSSR (květen-září 1942) byl námořníkem na jedné z lodí tehdejších zásobovacích konvojů. Po celou dobu okupace přispíval do Bechyňova časopisu NOVÁ  SVOBODA a řadil se do levého křídla exilové ČSSD. V letech 1944-1945 se jako člen vládní delegace účastnil Slovenského národního povstání a byl bezprostředním účastníkem smrti Jana Švermy; od prosince 1944 byl členem Vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu. Po návratu na osvobozená území se účastnil moskevských porad (březen 1945) a v reorganizované vládě se stal ministrem průmyslu (1945-1947, 1947-1948 místopředseda vlády). Paralelně stoupal i do nejvyšších funkcí v ČSSD (člen představenstva a statutární místopředseda strany, 1945-1947). Byl hlavním architektem úspěšného znárodnění vyhlášeného prezidentským dekretem 25. října 1945. Na památném brněnském sjezdu v listopadu 1947 byl zvolen předsedou ČSSD. Tento Benešovi oddaný levý sociální demokrat sledoval důsledně Benešův koncept neutralitní politiky, usilující o zachování demokracie v naší zemi, i v únorové krizi 1948. Deziluze z poúnorového vývoje ho posléze dovedla 31. prosince 1949 až do exilu. Jeho pozice tu byla krajně nesnadná; mj. byl obviňován z údajné zrady během únorového puče. Pro své názory na další vývoj v ČSR i poměrně dobré vztahy k Titovu jugoslávskému režimu byl 23. prosince 1953 StB unesen do Československa a až do své smrti vězněn. Stal se přes loajalitu, kterou prokazoval, aniž slevil ze svých politických názorů, nesnadným politickým vězněm komunistického režimu. Postoje, které zastával, v mnohém předjímaly Pražské jaro 1968 a blížily se názorům a činům vedení třetí obnovy ČSSD (1968). Bohumil Laušman zůstává přes bolestné chyby a omyly, jichž se dopustil, velkou osobností naší strany a je ztělesněním té linie politiky demokratického socialismu, na niž se v mnohém snaží navázat i polistopadová česká sociální demokracie.  

            4. října 1938 před 75 lety zemřel ve svém střešovickém bytě František Tomášek (* 12. 3. 1871 Kukleny u Hradce Králové - + 4. října 1938 Praha-Střešovice). Další výrazná osobnost východočeské sociálně demokratické líhně patří paradoxně k těm méně známým. Absolvent studia historie na filozofické fakultě české univerzity náležel k těm členům levicové části pokrokářské generace, které do strany v devadesátých letech přivedl legendární Josef Steiner (1862-1912). Členem strany se stal r. 1896. Podobně jako jeho generační vrstevníci František Soukup (1871-1940), Antonín Pravoslav Veselý (1873-1904), František Václav Krejčí (1867-1941) či z nuzných dělnických poměrů vycházející Steinerův žák Josef Stivín (1879-1941) (na německé straně výrazný liberecký rodák Josef Seliger /1870-1920/) postupně spoluvytvořili silnou generační skupinu, která rozhodným způsobem formovala charakter strany na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tento Gollův a Masarykův žák začal svou dráhu nejprve jako žurnalista: zprvu jako vedoucí redaktor působil v ČASOPISE POKROKOVÉHO STUDENTSTVA (1895-1896), následně v teoretické revue pro mladé AKADEMIE (1896-1897), ústředním stranickém deníku PRÁVO LIDU (1897-1905) a posléze v orgánu vídeňské a dolnorakouské zemské organizace DĚLNICKÉ LISTY (1905-1918). Jako mladý poslanec říšské rady (1907-1918) se silně angažoval ve prospěch vídeňské české menšiny (Vídeň byla po Praze do r. 1918 druhým a Chicago třetím největším českým městem). V červnu 1918 se vrátil do Prahy, stal se členem Národního výboru a následně po 28. říjnu prvním předsedou Národního shromáždění (1918-1920) a poté poslanecké sněmovny téhož parlamentu (1920-1925). Jako starosta Dělnické akademie (1923-1938) plodně zasahoval do velkých programových debat dvacátých a třicátých let. Mimoto proslul jako překladatel děl Marxova žáka Karla Kautského (1854-1938) a autor několika vlastních knih (VÝVOJOVÉ PŘEDPOKLADY ČESKOSLOVENSKÉ REVOLUCE a sborníkové autobiografie CESTY K SOCIALISMU). Dílo, činnost i odkaz tohoto velikána českého demokratického socialismu a horoucího vlastence-internacionalisty by si zasloužilo důkladnější badatelskou i popularizační pozornost.                   

 

Příloha

DEKLARACE PRAŽSKÉHO JARA

frakce Evropské strany sociálně demokratické v Evropském parlamentu

schválená na konferenci

 

40. výročí Pražského jara

Evropská debata o úloze demokratické levice

 

1.Frakce sociálních demokratů v Evropském parlamentu a Česká strana sociálně demokratická se ve dnech 15.-16. května sešly, aby si připomněly 40. výročí Pražského jara.

 

2.Cílem tohoto setkání bylo zdůraznit význam událostí oněch měsíců a vzít si z nich poučení pro budoucnost. Frakce sociálních demokratů v Evropském parlamentu a Česká strana sociálně demokratická vzdávají poctu těm, kteří měli odvahu vzepřít se totalitním a autoritářským režimům a těm, kteří proti těmto režimům bojovali v exilu. 

3.Pražské jaro bylo celonárodní hnutím, které se postavilo proti totalitnímu komunistickému režimu a svedlo s ním zápas ve jménu svobody a demokracie. Od komunistického puče v roce 1948 tehdy uplynulo dvacet let útlaku a občanská společnost – umělci, intelektuálové, novináři, studenti a další – povstala k boji za svá legitimní práva. Občané Československa usilovali o „socialismus s lidskou tváří“, ve kterém by šly ruku v ruce sociální spravedlnost s demokracií a svobodou.  

 

4.Události oněch měsíců jsou symbolem přirozené lidské touhy žít v demokratické a svobodné společnosti. Pro sociální demokraty byla demokracie vždy stěžejní hodnotou jejich politiky. Připomínáme si proto i další protesty proti nespravedlnostem páchaným ve jménu totalitních ideologií v Československu a v Německé demokratické republice (v roce 1953), v Maďarsku (v roce 1956) a v Polsku (v letech 1970, 1976 a 1980). Všechny tyto události položily základ budoucímu rozpadu komunistického bloku v roce 1989 a v letech následujících. 

 

5.Připomínáme si také zápas, který vedlo mnoho našich přátel proti pravicovým diktaturám v Řecku, v Portugalsku a ve Španělsku. Rovněž v těchto zemích občané volali po svobodě, demokracii a sociální spravedlnosti stejně jako Češi a Slováci v době Pražského jara.

 

6.Evropští sociální demokraté vždy sdíleli principy těch, kteří stáli u zrodu Pražského jara a kteří protestovali proti totalitě a diktatuře. Soustavně jsme podporovali veškerá demokratická hnutí kdekoli na světě a hájili jsme sociální práva pro všechny občany.

 

7.Studená válka byla obdobím, kdy v Evropě panovalo mimořádné napětí. Naším cílem bylo uvolnit toto napětí prostřednictvím dialogu, prosazováním lidských práv a nenásilnou snahou zvýšit stabilitu, jak ji charakterizuje Helsinská dohoda z roku 1975.

 

8. Dnes stojíme před novými výzvami a novými skutečnostmi. Postoj evropských sociálních demokratů je jasný: demokratická hnutí je nutno podporovat všude, kde vzniknou, a současně je třeba hájit lidská práva, posilovat sociální rozměr státu a zasazovat se o stabilitu. Jedním z našich hlavních úkolů je bojovat proti totalitním režimům a diktaturám, levicovým i pravicovým. Právě to je nejdůležitější historickou zkušeností, kterou lze odvodit z událostí Pražského jara. Tento přístup má svou platnost i dnes, zvláště nyní, kdy se v Evropě začíná hovořit o novém „studeném“ míru.

Blogy