Vláda bez důvěry

14. dubna 2012

Po celé zemi probíhají přípravy na demonstraci, která proběhne 21. dubna na pražském Václavském náměstí, aby potvrdila, že Nečasova vláda nemá důvěru veřejnosti. Proto by neměla vytvářet umělé překážky k tomu, aby se o změně rozhodlo demokratickou formou, tedy hlasováním ve sněmovně a v předčasných volbách.

Lidé jsou velmi rozzlobení a čeká nás horký týden. Vyvrcholí velkou protestní demonstrací odborů, občanských iniciativ a především řadových občanů, hluboce nespokojených tím, kam nás tato vláda vede. Z prosperity, kterou převzala, jsou trosky.

Stále širší okruh lidí je zaháněn do bezvýchodné situace. Korupce dosáhla takové míry, že zablokovala i peníze z evropských fondů. Představitelé vládních stran – pokud zrovna nesedí u soudu nebo na policii – hájí svou pozici nikoliv tím, čím přispějí, ale kdo na koho co ví.

Válka státních zástupců a soudní potvrzení oprávněnosti termínu „justiční mafie“ ukazují, že to nejhorší nemusí být zpronevěřené peníze, kterých se nelze dopočítat, ale znehodnocení samotného systému demokracie. Rozpadla se jednání tripartity, ze kterých odbory odešly. Zaměstnavatelé byli ochotni dál jednat, ale i oni byli hluboce nespokojeni chaotičností, nespravedlností a škodlivostí vládních návrhů. Překvapivý ohlas Holešovské výzvy signalizuje, že mezi lidmi roste zájem o projekty anarchistického charakteru, s představou, že nejlíp bude převzít právo do vlastních rukou. Čím to může skončit?

Lidé chtějí ochod vlády a nové volby, to bude také hlavní smysl toho, co se bude ozývat 21. dubna na Václavském náměstí. ČSSD není organizátorem tohoto protestu, ale bude plně stát na straně nespokojených občanů.

Naše místo je však v parlamentu a naším úkolem je umožnit, aby tato krize měla demokratické vyústění. Ústava na to pamatuje a dává možnost, aby to byli poslanci, kdo vyjádří vládě nedůvěru a otevře tak cestu k rychlým předčasným volbám. Bylo by troufalé nabízet předpovědi, jak tyto volby mohou dopadnout, protože v minulosti jsme už poznali mnohá volební překvapení. Ale i ty nejdramatičtější volby představují menší riziko, než společenský výbuch potlačované bezmoci a zoufalství, pro který pak už neexistují žádná pravidla.

A právě v této situaci přišla vláda s návrhem, jak vliv parlamentu oslabit. Má podobu návrhu zákona o „konstruktivní nedůvěře“. Umožnil by jen takové „konstruktivní“ vyslovení nedůvěry vládě, kdy by nestačila jen podpora návrhu příslušnou většinou poslanců, ale museli by se shodnout i nad osobou nového předsedy vlády. Toho by pak byl prezident republiky povinen jmenovat. O výsledku by tedy znovu rozhodovala vládní většina ve sněmovně, nikoliv občané.

Skutečně vláda věří, že nejlepším způsobem, jak si v rozbouřené společnosti získat „klid na práci“, je odstavit opozici?

Institut „konstruktivní nedůvěry“ je cizí našim ústavním tradicím, nenajdeme jej v demokratických ústavách první republiky. Když se pak ohlédneme do bližší historie po roce 1992, ukazuje se, že by byl i zbytečný. Za celou tu dobu jen jednou Poslanecká sněmovna nevyhověla žádosti vlády o důvěru (Topolánkově vládě) a jen jednou vyslovila vládě nedůvěru návrh poslanců (opět té Topolánkově). Problémy vznikly až v okamžiku, kdy Ústavní soud pak zablokoval předčasné volby, ale tento problém už následná úprava ústavy odstranila.

Zbytečná je i šestiměsíční lhůta, která by musela uplynout před podáním dalšího návrhu. Nikdy v minulosti nebyly v jednom kalendářním roce předloženy víc jak dva takové návrhy.

Nepochopitelný je i pokus vnucovat prezidentovi republiky povinnost jmenovat premiérem toho, na kom se dohodne sněmovna. Příští prezident bude přece volen přímo. Stejně tak je nelogické, aby pak předseda vlády, jmenovaný na návrh sněmovny, znovu předstupoval před sněmovnu se žádostí o důvěru.

Návrh je tedy zbytečný, nepromyšlený a marný. Důvěru vládě nezajistí ani právní kličky, ani umlčování opozice. Důvěru veřejnosti vláda nemá, a podle toho by se měla zachovat.

Blogy