Věčnost začíná již dnes

3. listopadu 2010

Možná mám mezi svými přáteli příliš mnoho lidí humanitně zaměřených a zabývajících se sociologií a vztahy mezi lidmi v naší společnosti a spolu s nimi vnímám určité obavy o vývoj společenských vztahů, sociální soudržnost a budoucnost našeho národního a možná i evropského společenství. Tyto obavy vycházejí nejenom z připravovaných škrtů v následných rozpočtových letech, ale také z dílčích projevů některých politiků a jejich pohledu na naši společnost.

Bývalý premiér Topolánek polovtipkuje na všeobecné hlasovací právo, když je označí za největší omyl v dějinách lidstva, ostatně od jednoho stejně smýšlejícího politika jsem slyšel podobný výrok, spočívající v tom, že někteří lidé by měli mít právo dvou hlasů, protože jsou buď vzdělanější, nebo mají větší politickou odpovědnost. Předseda Senátu Přemysl Sobotka klidně řekne, že na minulou masovou demonstraci půjdou jenom ti nevýkonní (zatím jich přišlo 40.000, příště jich může být více), tedy méněcenní lidé a není třeba se tím vážně zabývat.

Petr Mach, představitel Strany svobodných občanů, řeší problém s bezdomovci, Rómy a sociálně vyloučenými občany zrušením sociálních dávek a deregulací nájmů. Tedy jakési přirozené dělení občanů na výkonné a nevýkonné, na ty, kteří mají právo žít v Praze a na ty, kteří se mají odstěhovat do brdských lesů a živit se lesními plody.

Současná vládní koalice řeší rozpočtové problémy jednoduchým přenesením na rozpočty jednotlivých lidí a jejich domácnosti. Absolutně přehlíží, co to udělá s jejich životními plány, osudy, životní úrovní a každodenními potřebami. Člověk je chápán jako ekonomická jednotka, která buď něco produkuje, nebo již neprodukuje, kterou je třeba ekonomicky modifikovat podle potřeb státní pokladny a priorit vládní politiky. Člověk v této době přestává být chápán jako důstojná osobnost s jedinečnou vlastní hodnotou. Totalitní názorová nesvoboda je nahrazována pohrdáním lidské osobnosti a jejím měřením podle výkonu a ekonomické zásluhovosti.

Žádná ideologie není dokonalá, ale současný –ismus, nevím jaké substantivum bych měl k této koncovce dát, absolutně přehlíží člověka s jeho nedokonalostmi, s jeho bolestmi a případně nemocí. Nechce slyšet problémy jednotlivých lidí, staví se do pozice téměř nadpřirozeného spasitele, který nejlépe ví, co je pro lidi prospěšné. Plošné krácení střídá individuální škrtání, prohlubuje se vyvolávání nevraživosti mezi lidmi, napětí mezi generacemi, jednotlivými profesemi, státním a soukromým sektorem.

„Je to nespravedlivé“, znělo často mezi demonstranty na Palachově náměstí, ano, mám stejné obavy, že spravedlnost dostává u nás úplně jiný význam, než její slovní základ vypovídá. Spravedlivé by mělo být to, co je nejblíže k pravdě a ke správnému pojetí plnohodnotného života každého člověka. Nejsem idealistický snílek, toužící po absolutní spravedlnosti, ale jsem věřící člověk, očekávající tuto spravedlnost v jiné dimenzi našeho bytí. To mi není pouhou útěchou, ale výzvou usilovat o co největší naplnění spravedlnosti již nyní. Neboť věčnost začíná již dnes, je to logické a nemůže tomu být jinak, potom by náš život neměl žádný smysl a naději a potom by víra ve spravedlnost, která musí být podložena každodenním úsilím o její naplnění, byla lichá a prázdná.

Blogy