Učitelé cupují rozpočet? Ne, ti určitě ne

4. října 2019

Na Novinkách jsem se dočetla vzkaz paní ministryně financí učitelům, že růst platů o 15 procent je cupování rozpočtu. Určitě čtu špatně. To bude nějaký omyl.

Zatím má totiž u mne paní ministryně dvě velká plus, která ji odlišují od jiných.

Za prvé respektuje důležitost racionálního řízení veřejných financí ve školství a podporuje usilovně reformu financování regionálního školství. Přičemž připomenu, že zdravotnictví a sociálním službám se zatím o něčem takovém může jen zdát, ti ještě nemají svoje reformy ani v paragrafech. Natož aby byly schválené parlamentem.

Za druhé paní ministryně respektuje, že je vždy nutné zvýšit nejen učitelské platy, ale i ty ostatní ve školství. Protože jinak je to jen přelévání peněz z jedné kapsy do druhé.

A teď: Kdo vlastně dnes, v tuto chvíli, požaduje růst 15 procent?

1.) Sněmovna jako celek a její školský výbor. Výbor navrhnul a sněmovna drtivou většinou schválila několik usnesení, která (mimo jiné) právě toto vládě doporučila. Tato usnesení platí, nikdo je nezrušil. Byla bych hodně zvědavá na výsledek hlasování, kdyby takový návrh někdo podal.

2.) Odbory? Vlastně ani ne. Jsou zjevně ochotny jít na nějaký kompromis v podobě deset procent do tarifů a určitých prostředků (které v rozpočtu jsou) do nadtarifních složek.

3.) Zaměstnanecké svazy a organizace ale hovoří o patnácti procentech. No ano, skutečně. Jde o zcela ojedinělý a jedinečný levicový útok zaměstnavatelů na odbory.

Kdyby to nebylo vlastně k pláči, je to k smíchu. Všem doporučuji najít si OVM s panem Špicarem za zaměstnavatele a s panem Středulou za odbory.

Takže rozpočet „necupují“ učitelé, ale proradní poslanci a poslankyně spolu s proradnými zaměstnavateli.

A co chtějí školské odbory? Není to náhodou jenom to, co bylo opakovaně slíbeno kompetentními ústavními činiteli? A teď vlastně i o něco méně?

Učitelé a jejich odbory požadují vedle deseti procent do tarifu a oné částky z rozpočtu na nadtarify (o které se v médiích urputně mlčí) ještě otevřenou debatu o struktuře a nastavení rozpočtu u ostrého startu reformy financování regionálního školství a o postupu naplnění vládního programu během zbývajících dvou let. Což je zase v intencích rozpočtu. Konec konců třeba ani Pedagogická komora nechce nic, co by již dávno nedoporučili v oněch usneseních poslanci – aby učitel bral v průměru nejméně 130 procent průměrné mzdy a abychom na školství dávali 5 procent HDP, což je běžné ve vyspělém světě.

Prostě NIKDO z učitelů, ani asociace ředitelů a ani jiné organizace, prostě NIKDO nechce nic, co by již dříve politici neslíbili.

To, že jsme všichni upadli do šokového kómatu ve chvíli, když jsme v televizi slyšeli pana ministra školství, jak přichází s „geniálním“ návrhem na růst platů všech úředníků o 1500 korun paušálně a u učitelů o „odvážných“ 1750 korun měsíčně, to byla prostě reakce na neuvěřitelnou a prý „náhlou“ inspiraci. Pardon, ale tomu se paní ministryně divit nemůže, že to vyvolalo pozdvižení. A zděšení. Také rozčarování. Zklamání. Naštvání.

A stávkovou pohotovost.

Myslela jsem si, že se mi podařilo zvrátit staré a hluboce zažrané myšlenkové klišé, že platy učitelů jsou otravný rozpočtový výdaj, se kterým je potřeba pracovat jako s každým jiným. Tedy držet ho pod krkem kvůli fiskální rovnováze.

Stavím proti tomu naprosto jinou představu. Na každou korunu alokovanou do školství musíme začít nahlížet jako na investici do budoucnosti našich dětí, do rozvoje republiky a do příštího zisku.
Neustále mluvíme o tom, jak chceme být technologickou velmocí, obrem v IT, lídrem inovací. To je samozřejmě správné. Ale skutečně to lze dokázat bez dobře financovaného školství?

Opravdu? A pokud ano, jak?

Paní ministryně financí právě o posunu naší vlasti k vyspělým technologiím, k vysoké přidané hodnotě a k inovacím opakovaně hovoří. Nepochybuji o tom, že přesně to má i v úmyslu, že přesně tomu chce napomoci. V tom měla, má a vždy bude mít mou plnou podporu.

P.S. Jen na okraj. HDP České republiky v roce 2018 dosáhl 5,31 bilionu korun. Pět procent z této sumy (což je poměr financí pro školství běžný ve vyspělých zemích) odpovídá tedy v našich poměrech částce 265,5 miliardy korun. Mohu všechny ujistit, že k takovému rozpočtu má české školství skutečně ještě dost daleko.

Zdroj: blog.idnes.cz, 4. 10. 2019

Blogy