Totalitní hladovka nebo demokratická obstrukce?

10. listopadu 2011

„Důležité je postavit se proti a vyjádřit jasný odpor a nesouhlas“

 

Na jaře 1978 bylo zahájeno trestní stíhání desíti signatářů Charty 77 a zakladatelů VONS, tedy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V této desítce byl Václav Havel, Jiří Dienstbier, Václav Malý a další známé osobnosti. Rudé Právo psalo, že organizovali odpor a rozšiřovali literaturu s cílem vyvolat nedůvěru veřejnosti vůči státnímu zřízení.


Zatčení těchto osob bylo v západních médiích často komentováno. Na rozhlasových stanicích, které vysílaly do Československa, byla vyhlášena výzva, aby protestující proti tomuto aktu drželi v určitý den dvoudenní hladovku. Tím měli lidé vyjádřit zatčeným signatářům podporu, ale byla to také určitá osobní oběť za jejich propuštění.


Proč na tuto téměř již zapomenutou událost vzpomínám? Vybavila se mi, při četbě různých komentářů a reakcí médií i některých spoluobčanů, kteří různým způsobem hodnotí pokus opoziční parlamentní menšiny zabránit obstrukcemi uvedení asociálních zákonů do našeho života.


Samozřejmě podobnost událostí a jejich aktérů je nesouměřitelná, ale o to mi v tuto chvíli nejde. Jde mi o to, jestli to má nějaký smysl.


Byl jsem koncem 70. let farářem v Břeclavi a výzva k dvoudenní hladovce mne zaujala natolik, že jsem ji oficiálně vyhlásil z kazatelny. Reakce od lidí byla velmi pozitivní, mnoho nejenom mladých křesťanů, ale i starších babiček se k hladovce připojilo.


„Proč to děláte, přece se nic nezmění, je třeba ještě počkat, zaděláváte si tím jenom na problém atd.“


Reakce od státních, ale bohužel také tehdy prostátních církevních úřadů byla očekávaná, ale to už je na jinou kapitolu. Vyvolání této vzpomínky a zasazení do dnešní doby je dáno tím, že jsem si vzpomněl také na hlasy, které mi říkaly: „proč to děláte, přece se nic nezmění, je třeba ještě počkat, zaděláváte si tím jenom na problém atd.“


Podobnost dnešní situace vidím právě v těchto postojích, které říkají: „nechte je být, oni se znemožní sami, jenom vám to uškodí, počkejte, až na lidi dopadnou ty jejich reformy, potom vyhrajete volby atd.“ Ano obstrukcemi nic nezměníme, možná posuneme čas definitivního schválení několika zákonů, které způsobí existenční problémy mnoha lidem, ale to není to podstatné.


Důležité je postavit se proti a vyjádřit jasný odpor a nesouhlas. A možná také přinést malou oběť v podobě probdělých nocí a zkaženého víkendu. Není možné trpně čekat, že se to samo vyřeší, nebo že to vyřeší příští volby. Ano, věřím, že to příští volby vyřeší, ale aby ten výsledek byl plodný, je třeba těchto postojů a vyjádření odporu ať už formou demonstrací, happeningů, diskusemi na sociálních sítích, nebo obstrukcemi ve sněmovně. A potom se odsouzení typu, že nejsme státotvorní a odpovědní podobají vyjádření Rudého Práva z roku 1978.
Je třeba uvěřit, že jiný svět je možný a vyjádřit tuto víru svým postojem. Bez toho by se Václav Havel nestal prezidentem, Jiří Dienstbier ministrem a Václav Malý biskupem.

Blogy