2. prosince 2013
aneb co bylo ukradeno, musí být vráceno.
Naši představitelé z pravé části politického spektra dlouhodobě, bezmála od roku 1990 prohlašují: „co bylo ukradeno, musí být navráceno“. Po únorovém převratu v roce 1948 skutečně došlo k rozsáhlému majetkovému bezpráví. Je nutné připomenout, že na našem území docházelo k protiprávnímu majetkovému přesunu i během nacistické okupace. Po roce 1945 se ne všechno bezpráví zcela urovnalo a navíc během následujících roků přibyly další majetkové křivdy. Přesto všechno do našeho právního řádu bylo ustanoveno datum 25.února 1948 – to jest časová hranice, pro niž platí majetkoprávní vypořádání v rámci restitučního řízení.
Přesuňme se prosím více než sto let zpět do historie, tam jsou kořeny toho, o čem bych se tady rád zmínil. S rozvojem průmyslové revoluce v 19. století vznikla nová společenská třída - dělníci. Jejich sociální a zaměstnanecká práva silně pokulhávala za prudkým rozmachem výroby strojírenské, sklářské, textilní a výroby v dalších průmyslových odvětvích. Byla to doba, kde se chrlil jeden vynález za druhým. Polofeudální prostředí rakouskouherského mocnářství a právní vakuum v nové společenské situaci nahrávalo chamtivým a bezohledným podnikatelům. Kruté a tíživé sociální a pracovní podmínky nutily dělníky k tomu, aby se začali sdružovat v různých spolcích a odborech. Dne 15.listopadu roku 1867 byly vydány zákony č. 134 a č. 135/1867 o spolkovém právu a spolčovacím právu. Dělnické spolky od tohoto data mohly fungovat legálně. Zmíněný zákon přinášel spoustu omezení. Mimo jiné za povolený spolek byl pokládán ten, který ve lhůtě 14 dní od nahlášení nebyl úředně zakázán. Tentýž rok v prvním čísle dělnického čtrnáctideníku s názvem „Dělník“ vyšel článek Františka Ladislava Chleboráda, kde autor nabádá k zakládání svépomocných družstev.
Dělnické spolky tvořily základní kameny, z nichž povstalo sociálně demokratické hnutí. Delegáti těchto spolků byli vysláni na zakládající sjezd celorakouské sociální demokracie, která vznikla v Neudörflu roku 1874, kde se sešli rakouští, němečtí a čeští soudruzi. O čtyři roky později se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal 7.dubna ustavující sjezd českých sociálních demokratů. K úplnému osamostatnění došlo v roce 1897 na sjezdu v Českých Budějovicích, kde byl přijat nový název strany: Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (v názvu není chyba).
Politická činnost si vyžadovala místa, kde by sociální demokraté mohli schůzovat. Hospoda, to bylo místo, kde sociální demokracie vznikla, hospoda byla místem schůzovním. Neustálá perzekuce, zastrašování a přímé policejní zákazy přinutily hostinské a vlastníky lokálů, aby neumožnili schůzovní činnosti sociálním demokratům.
Na popud sociálně demokratické strany a na základě usnesení jejich stranických orgánů docházelo k zakládání družstev, které měly za cíl postavit a provozovat „Dělnické domy a Lidové domy“. Obyčejně se tyto spolky jmenovaly „Družstvo dělnický dům“. Členové výboru družstva byli sociální demokraté. Tyto spolky pro stavbu dělnického domu neměly lehkou roli. Musely shromáždit dostatečné finanční prostředky za účelem zakoupení pozemku a uskutečnění stavby. Peníze byly získávány pomocí vkladů, sbírek a půjček. Byly např. organizovány akce, kde bylo možno zakoupit jednu cihlu. Od dělníků, kteří měli velký problém, aby uživili svou vlastní rodinu, se finanční prostředky sháněly těžce, a proto také se v několika případech stalo, že „Družstvo dělnický dům“ nesplnilo své poslání. Někdy se to podařilo až na třetí pokus. Na stavbách Dělnických domů pracovali dobrovolníci z řad dělníků a jejich rodinných příslušníků včetně dětí.
V řadě měst a obcích se to podařilo a tyto „Dělnické domy“ byly postaveny. Některé stojí do dneška a některé se dokonce stále jmenují Dělnický dům. Každý Dělnický dům má svou historii ať zaznamenanou či nikoliv. Tyto dělnické stánky se mnohdy rozšiřovaly a docházelo k přístavbám. V dělnických domech probíhaly politické schůze, školení a besedy. Uskutečňovaly se tam rovněž různé kulturní akce včetně divadla, vystoupení místních folklorních souborů a tanečních zábav. S Dělnickými domy také často spolupracovala „Dělnická tělovýchovná jednota“. Samozřejmě to, co nesmělo chybět, bylo pohostinství a řádný šenk.
V současné době se několik těchto Dělnických domů nachází v žalostném stavu, jsou používána jako skladiště. Mnohé budovy původních dělnických domů jsou opraveny a zrekonstruovány mnohamilionovými náklady. Naši předchůdci, kteří tyto domy stavěli, by je zajisté dnes nepoznali.
„Družstva dělnický dům“ vznikala také za první republiky. Samozřejmě ne zcela všechny dělnické stánky patřily sociálním demokratům. Po roce 1921 je v některých případech získali komunisté, kteří si dokázali některé také sami postavit.
Po obnovení činnosti Československé sociální demokracie v roce 1989 docházelo také k obnovování činnosti „Družstev dělnický dům“. Tyto domy byly postaveny z potu a krve tehdejších dělníků a podle mého názoru morálně náleží ve většině případů sociální demokracii. Po roce 1990 se pravice snažila o to, aby do nových zákonů nebyla zakomponována možnost, aby i právní subjekty typu „Družstva dělnický dům“ získaly zpět svůj majetek. Důvod byl nasnadě, pravice si nepřála, aby sociální demokracie získala majetek a posléze i finanční prostředky pro svou činnost, a tím byla posílená. Jistým způsobem to byl nekalý politický boj. Komplikovanost majetkoprávních vztahů způsobených tím, že v minulosti strany nesměly přímo vlastnit majetek, neumožnil získat sociálním demokratům tyto budovy zpět. Ve velmi ojedinělých případech se to podařilo, ale také proto, že někteří právníci v tom neměli zcela jasno.
Vzpomeňme si, jak ostudná byla skutečnost, že sociální demokracie se musela dlouhodobě soudit o své tradiční sídlo, Lidový dům v Praze. Odcházející komunističtí představitelé „Lidový dům“ bez větších obstrukcí sociální demokracii předali, protože si byli dobře vědomi, že patří celé sociální demokracii. Tehdejší pravicový politik Kočárník podal žalobu se záměrem odebrat Lidový dům ve prospěch státu. ČSSD musela zaplatit obrovské miliony, aby své tradiční sídlo zachránila. Kde se podělo heslo pravice: „co bylo ukradeno, musí být navráceno“!
Domnívám se, že zcela jistě se měří různým metrem. Jak jinak si vysvětlit to, že dochází k neskutečnému přesunu obrovského majetku ve prospěch církví. Proč najednou jsou restituovány právní subjekty, když v minulosti k tomu nebyla vůle! Navíc podle mého názoru dochází k prolomení restituční hranice. My všichni, včetně našich dětí, jsme byli zadluženi ve prospěch církví, znovu jim budeme platit desátky tak, jak se tomu dělo ve středověku.
Sociální demokracie neusilovala tvrdošíjně o to, aby získala všechny budovy Dělnických domů, postavených z peněz získaných z dobrovolných sbírek. Dnes v těchto Dělnických domech, kdysi nazývaných „Dělňák“ nebo „Dělničák“, hospodaří noví majitelé. Kdybychom trvali na tom, že co bylo ukradeno, má být navráceno, tak bychom způsobili další majetkové křivdy. Neuděláme to i přesto, že máme více písemných dokladů než náboženské společnosti ke svým církevním stánkům. Myslím si, že tento argument by mohli použít naši představitelé při jednání s církevními představiteli o církevních restitucích.
