Socialistův skon

24. srpna 2012

(In memoriam Mojmíra Povolného)

Čerstvá agenturní zpráva o odchodu (+ 22. srpna 2012) dlouholetého předsedy Rady svobodného Československa dr. Mojmíra Povolného, jakkoliv zarmucující, nebyla nečekanou. Věk zesnulého, narozeného 25. listopadu 1912 v Měníně u Brna, nedožitých 90 let, je výmluvným faktem. Stejně výmluvné je i to, co do značné míry Povolného dlouhý život fakticky i symbolicky uzavírá. Vzpomínka na dějiny protikomunistického exilového odporu (nikoliv odboje), vzpomínka na lidi, kteří nikdy nezapomněli na obsah i význam slova demokracie a svůj často nesnadný život zasvětlili jeho důsledné, nesmlouvavé obraně. I naději, že dříve či později bude obnovena demokratická Masarykova, Benešova a Štefánikova Československá republika. Zesnulý patřil k druhé, mladší generaci exilu, která nastupovala do vrcholných funkcí exilových organizací počínaje první polovinou šedesátých let minulého století. Absolvent právnické fakulty Masarykovy univerzity odešel do exilu hned v roce 1948 a od roku 1950 se jeho druhou vlastí staly USA. Po absolutoriu studia mezinárodních vztahů na Chicagské univerzitě (na jaře 1939 byl jejím váženým profesorem i Edvard Beneš) pak dalších tařka třicet let působil na Lawrencově univerzitě, přednášeje zde lidská práva, mezinárodní vztahy a anatomii satelitních i metropolitního režimu sovětizované části Evropy.

Tragické události poslední únorové dekády 1948 na dlouho zastavily vzestupný vývoj české i československé společnosti. Z nejhorších následků ukvapených „reforem“ v národohospodářské politice (tzv. forzírovaná industrializace), školství (nadsazená unifikační tendence v utváření vzdělávacích systémů překonaná až naší neoliberální současností), etatizaci ekonomiky (dovedené v rozporu s volebním programem KSČ z r. 1946 ad absurdum i v případě jasně vymezitelného drobného a středního podnikání), justici (politické procesy provázené desítkami justičních vražd a tisíci a desetitisíci dalších justičních zločinů včetně z Moskvy importované aplikace zrůdné Vyšinského teorie o přiznání jako dominantním důkazovém břemeni), kádrovnictvím (umělá, v mnoha ohledech dutě deklarativní a pro komunistický režim ve finálních důsledcích krajně kontraproduktivní preference dětí z rodin nominálně velkotovárenského dělnictva) a v dalších sektorech společenského organismu se začalo Československo částečně zotavovat až v „zlatých šedesátých letech“. Většina těch, kteří odcházeli zejména v průběhu let 1948-1949 do exilu, předpokládala, vycházejíc ze zkušeností nacistického šestiletí, krátké trvání režimu a za pomoci západních demokracií poměrně rychlý návrat demokratických poměrů do těžce zkoušené vlasti. Zkušenostmi obou odbojů byly ovlivněny i jejich představy o možnostech a formách rezistence, jež měly být dovedeny – nikdy se tak však nestalo – do kontinuitní podoby třetího odboje tak, jak ji kdysi vytvářeli Masaryk s Benešem.

Příčin historického nezdaru tohoto konceptu byla celá řada. Dohody Velké trojky, krystalizující postupně během setkání v Teheránu, Jaltě a Postupimi, bipolární svět, který se právě v té době z jejich závěrů vývojově stával jejich na desetiletí vytvořenou výslednicí, se utvářel právě v této době. Zlomení atomového monopolu USA stalinským sovětovým Ruskem, oboustranně patové zkušenosti z korejské války i snaha překonat konečně následky obou světových válek vedly na obou stranách k postupnému prosazování politiky uvolnění a mírové koexistence obou poválečných systémů – tak řečeného svobodného světa západní Evropy a severní Ameriky (Západu) a vnějšího i vnitřního sovětskoruského impéria (Východu).

V těchto stále se zhoršujících podmínkách byla činnost jen obtížně vytvářené Rady svobodného Československa nanejvýš nesnadná. Generace prvorepublikových politiků a veřejných činitelů, které převážně tvořily její užší i širší vedení (Zenkl, sociální demokrat Václav Majer, Slávik, Ripka) nebo jejich blízkých spolupracovníků (Peroutka, Osuský, sociální demokraté Pavol Viboch a Miloš Vaněk) nebo druhoodbojových struktur (sociální demokrat František Němec, Stránský, Ingr), za těchto okolností jen velmi obtížně zachovávaly svou základní pracovní schopnost. Náběh k třetímu odboji tak na desetiletí ustrnul na úrovni formativních prvních měsíců druhého odboje 1939-1940. Zcela absentovala scelující a vnitřní konflikty překonávající osobnost Masarykovy či Benešovy úrovně se silnými kontakty do kruhů vládnoucích špiček západního svobodného světa. (Bylo by však nespravedlivé a povážlivé tuto konstataci zesilovat do zdrcující kritiky; postupně se prosazující vědomí, že nástup sovětizované KSČ pokorně a bázlivě poklonkující před moskevským diktátorem – ochromující, hrůzu a děs vyvolávající vzpomínky na politické procesy třicátých let byly v hlavách tehdejších komunistických vůdců až příliš živé – nemohly u těchto demokratických politiků, postrádajících kontakt s domovem, nevést k depresi, malomyslnosti, projevům beznaděje a nelíčeného zoufalství.)

Rozhodujícím zlomem v tomto úsilí se staly události let 1953-1956. Naděje poloviny padesátých let, spojované se Stalinovou smrtí a reformními prvky v politice jeho nástupců, vystupňované Chruščovovým projevem na XX. sjezdu KSSS, zvadly na hlavních sovětsko-ruských tanků v Berlíně a Budapešti. Rychle stárnoucí starší generace ve vedoucích funkcích dožívala; rakovina lustračních příznaků, rozežírající i polistopadové Česko a Československo, postupně zcela rozložila také tuto strukturu; po r. 1963 činnost Rady dočasně zcela ustala.

S tím též skončila o vznik třetího odboje usilující exilová linie. Naděje, které exil spojoval s rokem Pražského jara, pominuly rychleji, než stačily dozrát do použitelnějších tvarů. Československá srpnová tragédie, pro kterou vládnoucí americký prezident Johnson nalezl příznačné označení „silniční incident“, již tak silnou krizi exilu a protirežimní rezistence ještě dále prohloubila. A tak když se dr. Povolný před takřka čtyřiceti lety (1974) dostal do čela regenerované Rady, tak či onak začal realizovat výchozí myšlenky projektu, které byly – ve shodě s Peroutkovým nazíráním – spojovány se založením původně levicové Tigridovy revue Svědectví. Myšlenky stavící na soustavném sledování domácí československé skutečnosti, na prosazování alternativních sociálně demokratických levicových myšlenek, projektů vlastních i reformnímu křídlu exilové ČSSD. Ne náhodou působily jeho vůdčí osobnosti Radomír Luža a Jiří Horák v užším vedení Rady svobodného Československa i – do r. 1984 – v redakční radě revue Svědectví.

Ideové domácí vakuum, příznačné pro první období poúnorového režimu, se během sedmdesátých let začalo postupně vyplňovat. Konfrontační, k třetímu odboji směřující postoje byly alternovány vývojovým budováním kontaktů k Pelikánově římské skupině kolem revue Listy, ale také k domácí opozici, jejíž vlajkovou lodí se stala Charta 77 (se silnou složkou reformních komunistů Pražského jara) a posléze k dalším organizacím pozdně normalizační rezistence. Drolit se začala postupně i KSČ, v níž bezduché ideové rutinérství dogmatického biĺakovského křídla vyvolávalo nesouhlas pragmatické, v ideálech Pražského jara rovněž kořenící skupiny kolem premiéra Lubomíra Štrougala, ale i mladších generačních vrstev v normalizaci vyrostlé a vyzrávající komunistické inteligence. Svébytným rozměrem této sílící rezistence se staly i organizace, jež byl režim nucen postupně integrovat do politického systému pozdní normalizace, typu Českého svazu ochránců přírody, s ním spřízněného hnutí Brontosaurus nebo Jazzové sekce.        

Rada svobodného Československa (od r. 1993 Rada vzájemnosti Čechů a Slováků), vedená Povolným, byla v tomto prostředí jen málo známá. Silné a vlivné byly však nadčasové myšlenky, ke kterým se hlásila nejen ona, ale prakticky celá stále sílící protirežimní opozice. Odkaz, který symbolizuje Povolného jméno, má nadčasový potenciál. Potenciál víry a lásky k demokracii jako životnímu stylu, potenciál věrnosti odkazu Masaryka a jeho spolupracovníků Beneše a Štefánika, potenciál československého bezpomlčkového vlastenectví, které v jejich pojetí bylo vždy i evropanstvím s vyvinutým globálním povědomím.

To všechno souvisí i se jménem zvěčnělého doživotního člena strany československých socialistů. A s řadou dnes stejně zvěčnělých jmen exilové české a slovenské sociální demokracie a dalších demokratických stran. S hodnotami, které zůstávají i dnes možným východiskem z marasmu, v němž se nachází současná česká společnost.  

Blogy