Silní bez násilí

Jenom málokdo se rodí s násilnickými či kriminálními sklony. U většiny lidí rozhoduje o jejich životní dráze výchova (nebo také „nevýchova“)...

Přelom léta a podzimu je docela horký a média přinášejí každý den zprávy o nových a nových aktech násilí. Veřejnost je značně nervózní a ovzduší je plné radikálních řešení. Po dlouhých desetiletích strávených v zemi, kde se neválčí ani proti sobě nestojí ozbrojené gangy, si možná neuvědomujeme, že násilí plodí zase jen násilí a kolotoč různých křivd a msty se zastavuje jen těžko. Je teda na místě zeptat se, zda neexistují i jiné cesty, jak situaci zase uklidnit. A ony přitom existují!

Jenom málokdo se rodí s násilnickými či kriminálními sklony. U většiny lidí rozhoduje o jejich životní dráze výchova (nebo také „nevýchova“), škola a pozitivní, nebo naopak negativní životní vzory a zkušenosti. Co však dělat v případě, že výchova mladého člověka selhává a škole se ne a ne daří napravit chyby rodičů?

Velmi neotřelý způsob zažilo nedávno hned několik českých základních škol, kde proběhl projekt Silní bez násilí. O co jde? Italská hudební skupina Gen Rosso složená z hudebníků mnoha zemí (Itálie, Polsko, Brazílie a další) cestuje po světě s muzikálem Streetlight. Vypráví příběh chlapce z pouličního gangu, který se rozhoduje mezi láskou nenávistí, spravedlností a násilím. Nečekejte však slaďák - je to příběh bez „happy endu“, neboť jeho hrdina na konci umírá.

„Už slyším hlasy lidí domnívajících se, že zde opět budujeme nějakou Potěmkinovu vesnici…“

Členové skupiny téma dobře znají – mnozí z nich mají za sebou velmi divokou minulost, někteří měli zkušenost s životem v pouličním gangu i s drogami. Dokázali ovšem najít osvobozující cestu, kterou se nyní snaží ukázat mladým lidem po celém světě. Svůj muzikál plný tanečních a pěveckých čísel nastudují a produkují přímo ve škole, jejíž žáci nejsou pasivními diváky, ale přímo aktéry. Sami žáci se tak účastní něčeho, co má smysl a za čím zůstávají nejen krásné vzpomínky, ale i poznání. A vidí, že mohou dát svému životu i jiný směr.

Už slyším hlasy lidí domnívajících se, že zde opět budujeme nějakou Potěmkinovu vesnici a že si členové skupiny určitě vybírají jenom ty školy, kde je nastudování takového díla možné a kde žádné problémy nejsou. Omyl, přátelé. Je to právě naopak.


„A najde-li tato země odvahu pro to, aby zde proběhlo mnoho takových či podobných projektů, ubude problémů na Šluknovsku a jinde“


Členové skupiny si záměrně vybírají problémové školy. Jsou to právě jejich žáci, které tito umělci pozvou do rolí zpěváků, tanečníků, osvětlovačů, či zvukařů. A nejde o nějaký selektivní výběr – projektu se totiž účastní všichni žáci druhého stupně. Stále pochybujete?  Říkáte si: „No to bych chtěl vidět“? Prosím, beze všeho:
http://www.youtube.com/watch?v=7CbONZua9i0

Tento videoklip pochází z projektu realizovaného na ZŠ Máj v Českých Budějovicích, který jsem měla tu čest osobně sledovat. Bylo úžasné vidět, jak najednou všichni pracují pro společný úspěch, jak hlídají, zda všichni plní své úkoly či jak sami přicházejí s nápady. Pravda, první den byl trochu rozpačitý, ale pak jsem se jenom divila, co všechny (a zdůrazňuji všechny) děti dovedou.

Myslím, tohle je ta cesta. Anebo jedna z mnoha cest, jak otevřeně hovořit o násilí, intoleranci a hlavně o jejich důsledcích.  Dokázat dětem, že dovedou strašně moc, ale musí ze sebe také něco vydat. Samozřejmě je musí vést tým nadšených kantorů, či jiných dospěláků. A najde¬-li tato země odvahu pro to, aby zde proběhlo mnoho takových či podobných projektů, ubude problémů na Šluknovsku a jinde. Všichni přece touží mít úspěch a radovat se z něj, aniž by ho měřil jen závratnou výší bankovního konta. Všichni si zaslouží mít šanci, aby mohli žít a poučit se ze svých chyb. Všichni bez rozdílu.