Sedmdesát pět

14. září 2012

Dnes před 75 lety v předjitřních hodinách na lánském zámku pokojně dotlouklo srdce velkého československého demokrata a vlastence Tomáše Garrigua Masaryka. Uzavřel se život muže, který ztělesnil nejen československou státnost a vzájemnost, ale i osobnosti, jež nikdy nezapomněla na své poloproletářské kořeny a na palčivost otázky sociální. Pod tímto abstraktním pojmem se na přelomu předminulého a minulého století skrývala dnes nepředstavitelná bída, ale také vůle po jejím překonání. Masaryk, dovršitel českého národního obrození, to i mnohé další dokázal ztělesnit ve svém životě, díle i odkazu. Odkazu, který byl a je založen i na širších všelidských evropských a globálních souvislostech.

Podivný neoliberální polistopadový mrav, libující si v nepřímém i přímém zpochybňování odkazu prezidenta Osvoboditele, pokračuje i v naší současnosti. Opakovaně se dozvídáme, že TGM vlastně nebyl filozofem, jeho vlastenectví je označováno za údajně překonaný nacionalismus a snad vůbec nejvíc vadí Masarykova jednoznačně levicová orientace a nezpochybnitelná blízkost českému demokratickému socialismu a zejména vůči jeho nejsilnější straně – české sociální demokracii.

Masaryk, účastník 1. máje 1890, přivedl do naší strany svou ženu Charlottu, dceru Alici a přímo i nepřímo – již po listopadu 1990 – i své vnučky Annu a Herbertu. Nebýt únorového převratu, který nesl některé znaky protiústavního puče, byl by v květnových volbách 1948 naším leadrem jeho syn Jan; intenzívní jednání, která se v této věci mezi Janem a ČSSD na přelomu let 1947-1948 vedla, k tomuto závěru přímo směřovala. S únorovým převratem bezprostředně souvisí i tragická Janova smrt v noci z 9. na 10. března 1948.    

Prezident Osvoboditel vědomě nikdy neusiloval o vytvoření abstraktní filozofického systému; vědomě navazuje na tradici české reformace, počínající Husem a pokračující v jeho pojetí Blahoslavem, Komenským, Palackým a Havlíčkem, přímým Masarykovým předchůdcem, usiloval vždy o její tvořivou aplikaci do skutečnosti. Do řešení palčivých dobových problémů otázky sociální. Masaryk tak svým vědeckým úsilím byl i velkým a přímo zakladatelským českým sociologem.

Být Masarykovým žákem nikdy neznamenalo jednoznačnou příslušnost k tomu či onomu politickému či ideovému směru. Proto mezi jeho přívrženci najdeme komunisty, konzervativce, křesťany, ale i ateisty a marxisty. Hlavním cílem a smyslem Masarykova úsilí byl všestranný kulturní, tvořivý, na práci a obhajitelném a doložitelném výkonu –  ne na zahálce – stavějící jedinec. Univerzitní profesor či generál právě tak jako dělník od soustruhu i od ševcovského stolu. Operní diva stejně tak jako matka v domácnosti; výchovu dítěte stavěl tento velký český feminista na roveň nejvyšším tvůrčím výkonům lidského ducha. To všechno bylo opřeno o vědecké poznání, ale i o vědomí přirozených limitů lidských aktivit. Takto věcně vymezená lidská vzájemnost byla – zjednodušeně řečeno – obsahem proslulé masarykovské demokracie humanitní, dalekosáhle jak šíří, tak hloubkou svého záběru překonávající liberální demokracii. Demokracie byla pro TGM způsobem života a její neustálé vývojové zdokonalování jeho smyslem.

Jedinečným způsobem tento nadčasový rozměr Masarykova života vystihl ve svém smutečním projevu na prvním nádvoří Pražského hradu 21. září 1937 jeho pokračovatel a dědic Edvard Beneš. Benešova závěrečná slova, že Masarykovu odkazu věrni zůstaneme, stála u rozhodující části aktivit jak druhého odboje, tak protikomunistického hnutí odporu. Jejich odezvu cítíme také v posledních slovech posledního veřejného projevu Milady Horákové 8. června 1950. 

Přesto, co bylo řečeno, nebo snad právě proto zůstáváme Masarykovi mnohé dlužni. Být dlužen Masarykovi znamená být dlužen v mnohém sám sobě. Svému seberozvoji, své seberealizaci, své sebepotřebě pomáhat nejen vlastní rodině a přizni, ale všem, kteří takovou pomoc opravdu potřebují. Společnost, takto důsledně věrná proslulé masarykovské revoluci hlav a srdcí, by na to neměla zapomínat.

Blogy