SEDMDESÁT LET

25. května 2012

Na jaře 1942 prožívalo nacisty okupované Česko jedny z vůbec nejtěžších chvil druhé světové války. Bylo to zvláštní mezidobí: po odražení náporu luftwaffe na Velkou Británii i porážce pod Moskvou, která poprvé zpochybnila dosud bezchybně fungující hitlerovský blitzkrieg, sbíralo Německo nové síly, aby se znovu, tentokrát úspěšně, pokusilo o definitivní zvrat na klíčové východní frontě.

Nebojovalo totiž jen na dvou, ale fakticky na třech frontách. Šokující události v Perlové zátoce přivedly do konfliktu i dosud izolacionisticky váhající Spojené státy americké. Otevřený zůstával i osud severoafrické fronty a s ním i plány na nacistický průnik do severní Afriky a následně přes Blízký Východ dále směrem k Britské Indii. Hitlerův sen o spojení mocností Osy nikdy nebyl blíže svému uskutečnění.

Ztráty, způsobené domácímu odboji první heydrichiádou, byly značné. Z těch, kdo vstupovali postupně během prvních měsíců protektorátu do řad rezistence, zbývali nemnozí. Situaci komplikovala i poměrně úspěšná sociální demagogie, tato odvrácená tvář Heydrichovy okupační politiky. Třetí muž třetí říše však nevadil jen Čechům; byl obávaným protivníkem západních zpravodajských služeb a velkou překážkou byl i pro ty v našem pohraničí, kdo spoléhali na sudetský rozměr českého němectví. Všeobecně nenáviděný zločinec nezahálel; projekt Wannsee, východisko židovské evropské etnocidy, jejíž hlavní oporou se měly stát plynové komory Osvětimi a dalších vyhlazovacích koncentračních táborů, byly už nejen projektem, ale urychleně realizovaným záměrem. Skalp milého štěbetavého jinocha, jak tohoto saského esesáka nazýval Adolf Hitler, se měnil v pomyslné hodnotové stupnici evropského nacistického odboje ve zvlášť ceněnou a houževnatě přibližovanou metu.

Snad to byly právě tyto skutečnosti a souvislosti, které vedly londýnský exil k záměrům o uskutečnění atentátu právě na tohoto muže. Podporován Brity a sleduje i jiné možné cíle, začal Moravcův útvar s postupnými přípravami výsadku, který měl tento záměr uskutečnit. Události 27. května 1942 i následná vlna teroru, který postihl Lidice a další české vesnice, i vydírání, založeného na vynucování loajality, jsou sdostatek známy. Stejně tak jako jméno jejich hlavního uskutečňovatele Karla Hermanna Franka. Domácí odboj byl tímto vystupňovávaným násilím těžce postižen. Přinesené oběti však nebyly marné. Mezinárodní uznání, kterého se dostalo exilové vládě, srozumění, které postupně propojilo londýnské a moskevské centrum, mezinárodní respekt a pevné místo ve volné, převážně demokratické koalici Spojených národů, z níž na podzim 1945 vznikla Organizace spojených národů a brettonwoodské instituce, znamenaly návrat naděje nejen do Evropy, ale i do těžce zkoušené Československé republiky.

Hrdinství nejen českých parašutistů, ale i jejich pomocníků z řad zejména sokolského odboje právě tak jako partyzánského odboje let 1944-1945, který vyvrcholil na východě republiky Slovenským národním povstáním v srpnu 1944 a na západě květnovým Českým národním povstáním, bylo převážně úspěchem benešovské koncepce „rozvážné statečnosti“, chránící do krajnosti život československých občanů a jejich rodin při současném soustavném sledování vznešených cílů druhého odboje, jak je ve svém památném chicagském projevu 16. března 1939 vyjádřil jeho všeobecně respektovaný vůdce Edvard Beneš. Odboj, který si zachoval po celou dobu krvavé války svou jednotnost od pravého až po levý okraj politického spektra, vytvořil již v roce 1941 svou první scelující strukturu – Ústřední národní revoluční výbor. O necelé čtyři roky později ho vystřídala neprávem zapomínaná a nedoceňovaná Česká národní rada. V tomto ohledu druhý odboj byl a zůstal pokračovatelem svého prvoválkového předchůdce. Byl a zůstal i politikou majerovského křídla československé sociální demokracie a jemu blízkých domácích odbojových organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme a Rada tří.

Vznikl tak základ, který je spolehlivým východiskem a alternativou i současného Česka jako nástupnického státu první i třetí Československé republiky. Základ tradice velkoryse založeného, společnost scelujícího sociálního státu, jak jej ztělesňují převratné dokumenty Demokracie dnes a zítra Edvarda Beneše i zažloutlé stránky navenek skromného sešitku proslulého programu Za svobodu, mezi jehož autory se vedle mnoha jiných zařadila i heroická Milada Horáková.

Základ, ke kterému se oprávněně ve dvaadvacátém roce své čtvrté obnovy hlásí i Česká strana sociálně demokratická.          

Blogy