Restituce a kontinuita

3. září 2012

S blížícím se datem projednávání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a zmírnění některých majetkových křivd) poslaneckou sněmovnou ve společnosti viditelně sílí nervozita. Zájem menšiny – máme-li vyjít z dostupných sociologických průzkumů, tzv. církevní restituce schvaluje zhruba pětina obyvatelstva naší země – je prosazován proti většině. Ještě více zaráží skutečnost, že tak významná otázka, spojující historicky poprvé masivně všechny v Česku působící církve bez ohledu, zda vznikly před nebo po pádu komunistického normalizačního režimu, nebyla uvnitř minimálně významné části těchto církví s věřícími diskutována a projednána. Je tak takřka výhradní záležitostí jejich špiček, vedoucích představitelů a činovníků. Poukazy na neudržitelnost výchozího rámce projednávaného zákona narážejí na nevrlou reakci navrhovatelů a vědomé nastolování zástupných problémů. Jedním, velmi nedávným, z nich je tzv. restituce sociálně demokratického majetku.

Je zřejmé – a bylo to mnohokrát řečeno - , že slangově užívané slovo restituce postihuje meritum věci jen velmi zprostředkovaně. Náprava majetkových křivd tuto nesnadnou situaci určitě neřeší. Jádrem všeho toho rozruchu je tedy skutečnost, jak vypořádat co nejlépe velké majetkové převraty, které opakovaně proběhly nejen v naší zemi během půlstoletí 1938-1989, tj. mezi faktickým počátkem nacistické expanze a rozpadem sovětsko-ruského vnějšího impéria. Týká se to významné, plošně vlastně většinové části Evropy.

            Česká strana sociálně demokratická, nejstarší česká demokratická občanská strana, která se od počátku své činnosti stoupající měrou podílela jak na probojování sociálního státu, tak na konstituování obnovené české státnosti i její obhajobě proti nacistickým uchvatitelům a jejíž výrazný vklad je patrný i na rázu naší současné společnosti, vlastnila zásluhou jak vkladů svých dělnických členů, tak uvážlivého vývojového podnikání svého hospodářského zázemí nejen jako politický subjekt, ale i jako hnutí, zahrnující řadu dalších právně samostatných organizací, značné majetky. Nebyl to ani zdaleka Lidový dům a jeho areál v Praze. Své Lidové či Dělnické domy mělo prakticky každé větší město českého vnitrozemí. Nemalé ale byly tyto majetky i tam, kde bychom to neméně čekali: v pohraničních územích, osídlených před r. 1945 německočeským obyvatelstvem, českými (sudetskými) Němci. Svébytnou kategorií jsou z tohoto hlediska také majetky, které náležely dalším členským stranám československé sociálně demokratické internacionály, která se ustavila na smíchovském sjezdu v lednu 1928.

            Dalším problémem, který souvisel s tímto delikátním polistopadovým tématem, byla otázka právně správní kontinuity ČSSD. Je obecně známo a dnes zásluhou knihy českého historika Jiřího Hoppe OPOZICE 68 osvětleno, jakou paniku vyvolal mezi tehdejšími komunisty r. 1968 pokus o obnovu ČSSD skupinou někdejších politických vězňů kolem syna významného prvorepublikového vicepremiéra a ministra Rudolfa Bechyně Zdeňka. Poukazy na to, že tzv. sloučení proběhlo v rozporu se stanovami (v tehdejším jazyce organizačním řádem) ČSSD, byly nevyvratitelné. Odpovědí, kterou ale schválila až normalizace, byl normalizační zákon znemožňující opakování těchto snah do budoucna. Soudní spor o Lidový dům a majetky, táhnoucí se následně po celá devadesátá léta, byl uzavřen judikátem Ústavního soudu, který mj. konstatoval i právní kontinuitu ČSSD během čtyřicetiletí 1948-1989. Tu tvořila exilová ČSSD, ustavená v dubnu-květnu 1948, která se významně spolupodílela na akcích exilové protirežimní rezistence prakticky ve všech jejích významnějších strukturách Radou svobodného Československa počínaje. Teprve nedávno přesvědčivě doložil nejrespektovanější znalec těchto problémů historik Karel Kaplan v knize SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE PO ROCE 1948, že odpor rozehnaných sociálních demokratů neustal ani doma; svou intenzitou trvale, po celé trvání poúnorového režimu, zaměstnával významný útvar Státní bezpečnosti.

            O jak velké majetky se jednalo, je dnes obtížné říci. Pokusme se o modelový příklad Liberecka. Město Liberec, jedno z nejvýznamnějších center německočeské minority, bylo do r. 1945 z 85-90% německé. V samotném Liberci (do r. 1939 se prostírajícím na ploše zhruba 6 km2) žilo jen menší množství Čechů; významnější hraničářské české komunity se nacházely v tehdejších periferních městech a industriálních městysích, jakými byly Horní Růžodol (Ober-Rosenthal) nebo Doubí (Eichicht). Přesto obvodní sekretariát (obvod byl v tehdejší vnitřní struktuře ČSSD profesionalizovaný mezistupeň mezi župou a okresem), sídlící v Lidovém domě na dnešní Zhořelecké ulici, kde se dnes nachází pobočná scéna Šaldova divadla (Divadla Františka Xavera Šaldy), kam se vešlo až 800 lidí, nebyl ojedinělým. Řada menších lidových domů se nacházela v dalších městečcích tehdejšího libereckého politického okresu. Neméně významné majetky vlastnilo Severočeské konzumní družstvo, vedené zakladatelem moderní české sociální demokracie a pozdějším poválečným předsedou nejstaršího českého spolku ve městě vzdělaným dělníkem Josefem Čapkem. Rozsah majetků nepoměrně početnější DSAP lze jenom tušit. V každém případě se jedná o částky, které se pohybují v desítkách milionů Kč. Peněz placených z nuzných příjmů tehdejších lidí práce.

            Liberecký příklad – spíše podhodnocený než nadhodnocený – je jedním z několika desítek. Místa, na a ve kterých se scházeli lidé, bojující za demokracii a sociální spravedlnost rovnosti rovné výchozí šance, byla i místy, odkud se organizoval odpor proti všem formám autoritativních a totalitních režimů. Lhostejno, zda se jednalo o různé varianty habsbursko-lotrinského období, nacistické okupace i velmi rozmanitého komunistického čtyřicetiletí. Nejlepší z nich platili za tento boj existencemi, vězněním, vyvlastňováním lopotně shromažďovaných majetků nejen svých, ale i rodin a příbuzných a nezřídka i vlastními životy. Nebyli sami; ale jejich podíl patřil k těm,  které nebylo možno – eufemisticky řečeno – přehlédnout.

            Srovnáme-li výchozí postavení při nápravě majetkových křivd nejen ČSSD, ale i České obce sokolské, Československé legionářské obce, Svazu českých (československých) turistů i početných podnikatelských a individuálníchch restituentů s těmi, které se nabízejí dnes církvím, užasneme. Nemá smysl komentovat zde data a výchozí okolnosti, které jsou dlouhodobě předmětem bouřlivých diskusí. Fundovaněji a z právního hlediska podstatně analytičtěji se jimi zabývali a zabývají jiní.  Přesto není nezajímavé připomenout mozaikou tvrdých dat, oč se v tomto případě jedná. Majetkové otázky, které mají být vyčítány ČSSD, vyniknou na tomto pozadí o to plastičtěji.

            Při uzavírání prvního kola tzv. církevních restitucí se katolická biskupská konference usnesla, že předáním několika desítek náboženských budov a jejich areálů jsou majetkové nároky katolické církve plně saturovány. Před zhruba 7-9 lety se objevil návrh předpokládající vypořádaní padesátiletým splátkovým kalendářem, jehož páteří by byla 1 mld Kč ze státního rozpočtu ročně; vyšel z evangelického prostředí, byl přivítán i významnou částí katolické církve a tehdejším ministrem kultury Dostálem, ztroskotal však podle dostupných informací na nesouhlasu vedoucích představitelů řeholnických kongregací. Skutečné majetkové nároky českobratrské církve evangelické jsou podle údajů Miloše Rejchrta prezentovaných na nedávné diskusi v poslanecké sněmovně  k tzv. církevním restitucím 160 mil. Kč, obdržet by však měla 2, 3 mld Kč.

            Ještě zajímavější vývody, naznačující rozmanitost výchozí argumentační vnitrokatolické krajiny přineslo interview sobotního vydání deníku PRÁVO se známým katolickým intelektuálem Martinem C. Putnou, signatářem petice požadující zastavení schvalování zákona o tzv. církevních restitucích. Putna mj. uvedl: „I v církvích samotných, jak jsem zjistil, když mě oslovili s tou peticí, je řada hlasů, které jsou s tím nespokojeny. Mají obavy, že obrovský přísun financí, nemluvím o pozemcích, ale o finanční stránce, přivede církve do neštěstí. Lépe řečeno, že to prošustrují a nebudou mít nic.“  Putna, který své vztahy s kardinálem Dukou považuje za korektní a nechce zpochybňovat, dodává ještě jednoznačněji: „Bohužel jsou i grázlové, kteří se k církvím stahují jako supi, chystajíce se na církevní lesy a miliardy.“  Alternativu tento zcestovalý muž vidí v americké inspiraci založené na zásadě „kolik věřících, takový majetek“ a v důsledné odluce církve od státu (tento požadavek Masarykovy Washingtonské deklarace z r. 1918 nebyl dodnes splněn): „Já jsem strávil rok v Americe a přesvědčil jsem se, že tam všechny církve fungují na principu dobrovolnosti a žijí z toho, co vyberou. Chtějí-li kostel, musejí si ho postavit, chtějí-li kněze, musejí si ho zaplatit. Od státu dostávají podporu jen na konkrétné charitativní (dobročinné – JM) a kulturní projekty. A musím říci, že jsem nikde nezažil tak živou víru a lidsky sympatické prostředí jako v Americe, v těch konkrétních místních farnostech a sborech.“

            Tato Putnova slova mají velmi blízko k sociálně demokratickému projektu majetkových náprav církevních korporací a společností. Ke skutečně rovné šanci všech občanských sdružení a iniciativ bez rozdílu. Naznačují také, čím a jak se ve skutečnosti liší česká sociálně demokratická a neoliberální východiska řešení tohoto nesnadného, dnes už vlastně historického problému. A jasně vymezují skutečné zdroje, z nichž při prezentaci svých deklarovaných obav největší pravicová strana vlastně vychází.

Blogy