První housle hrají lidé

Po volbách nás všechny zcela zahltily analýzy úspěchů či neúspěchů politických stran a filozofování nad emocemi a rozumem voličů.

Po určitém váhání jsem se rozhodla přidat také svou trošku do mlýna.

Bez ohledu na výsledek: Podle mého soudu to mají voliči v hlavě srovnáno dokonale. Karty rozdali jednoduše podle toho, jak to cítili. Podle svých životů.

Levici, jedno zda spravedlivě či nespravedlivě, lidé konfrontovali nemilosrdně s výsledky sociální politiky. Snahu necenili. Přirozeně. Snaha nedá práci padesátníkovi, který v televizi slyší o plné zaměstnanosti a o tom, že je třeba přivézt zaměstnance ze zahraničí. Jenže on 20× za s sebou slyší od potenciálního zaměstnavatele: „Sorryjako…" (a mezi řádky čte: Jsi prostě starej).

Snaha nezmění nic na tom, že senior žije z ruky do úst, protože se ještě nějak nepodařilo vyřešit tak zvané starodůchody. Příčinou sice jsou fatální kroky dávného ministra Drábka, ale kdo už si na to dnes vzpomene. Snaha nepohnula ani spotřebním košem směrem k seniorům. Například po selském rozumu nikomu nepřijde normální, že léky na bolest či spaní si plně hradí pacienti a přitom je jasné, kdo je používá a potřebuje nejvíce… O zvyšující se ceně základních potravin nemluvě.

Stejně tak litý boj politiků za kvalitu potravin, pokud přichází chvíli před volbami, a ještě po zvednutí praporu Slovenskem, lidi zkrátka nepřesvědčil. Proč? Nedostavil se výsledek. Pracovní skupina Bruselu občany skutečně neohromila. Přirozeně.

Mladé rodiny děsí raketově stoupající náklady na bydlení ve velkých městech a takřka nijak dosud nekomentovaný růst cen stavebního materiálu. Sorry, tak příště.

Volby ukázaly, že do životů lidí, do každodenního shonu mezi rodinou, prací, logistikou péče o děti a starostí o prarodiče, nedoléhají koaliční tahanice, demise, nedemise, půtky o první či druhé housle. Lidé si všimnou buď toho, co skutečně mění jejich život k lepšímu, tedy reálných výsledků politiky, nebo si naopak dokáží dobře všimnout toho, co (k čertu stále) nemají, ač to očekávali po volbách 2013 jako změnu. A to druhé je nakopne a vyšle do volební místnosti více než to první. Samozřejmě se za poslední čtyři roky mnoho věcí povedlo, lidé se určitě mají lépe a z hlediska vývoje ekonomiky byla končící vláda možná nejúspěšnější v dějinách samostatného státu. Jenže výsledek se zčásti utopil ve vlnách nulového politického marketingu, zčásti zůstal na „makro" úrovni. A z ní lidé zase tolik nemají.

Ve volbách 2013 si voliči objednali skutečný sociální stát, proto také volili levici (či levicový program). Proč? Byly nízké platy a mzdy, důchody, zhoršovaly se pracovní podmínky, chybělo dostupné nájemní bydlení, kvetl obchod s chudobou, spotřebitel byl škubán jako Vodňanské kuře, nebyly žádné investice, klesala dostupnost sociálních služeb, existovalo zpoplatnění těch zdravotních, nebyla zde žádná péče o domácí podnikání a ekonomiku. To se voličům vůbec nelíbilo.
A před několika dny vystavili účet za čtyři roky snahy o změnu. Já ho čtu takto: Chceme od politiků řešení a výsledky, skutečné zlepšení našich životů. Zlepšení ne ve statistických datech, ale takové, na které si můžeme sáhnout.

Nemá smysl filozofovat nad úsudkem voličů, či zpochybňovat jejich erudici, bít na poplach pro ohrožení demokracie.

Nasloucháme-li dobře, co nám lidé říkají, nejen v tváří tvář při setkávání, při volební kampani nebo co nám zakřičí do obličeje volebním výsledkem, musíme slyšet jediné. Chceme, abyste nám rozuměli, aby v politice zněl náš hlas, abychom my rozuměli vám politikům, chceme vás vidět po celé čtyři roky, ne pár měsíců před volbami. A hlavně: Chceme výsledky ne půtky.

To je demokratické. Nebo ne?

Otázka tak zní jinak. Proč lidé nevěří (věří méně) demokratickým stranám, tradičním stranám? Demokratické levici? Protože je to všechno „strašně dlouhý". Dlouhé řešení, dlouhé hledání a prosazení změny, výsledku, skutečné změny životů lidí k lepšímu. Dlouhý pro jeden život jednoho člověka, jednu rodinu.

Pro moderní demokratickou levici je jediným řešením zahledět se sama do sebe. A tím nemyslím se zalíbením jako do zrcátka, jak jí to sluší nebo bude slušet v opozici – jak někteří v posledních dnech usilovně činí.

Koalice ani opozice totiž levici nespasí. Z kolenou ji spolehlivě zvedne jenom síla hlasu a myšlenek, které budou slyšet, které se nedají umlčet nebo zastínit. Zvedne ji hlas lidí, který ji poslal do sněmovny a zavázal splnit sliby dávané desítky let. Konečně. Přímo. Radikálně. Bez kliček.

A také práce. Poctivá práce s výsledky. Ostatně tak to funguje v každé profesi a řemesle. Tomu lidé porozumí dobře.

Blogy