Probuďme naši zahraniční politiku

Česká zahraniční politika se vstupem do Evropské unie v květnu 2004 uložila k zimnímu spánku. Jako kdybychom se dosažením poslední mety polistopadového „návratu do Evropy“ přestali politicky zajímat o svět za našimi humny. Ano - nakupujeme zahraniční zboží, cestujeme, putujeme po globálních sítích – ale to vše není doprovázeno žádným velkým zájmem o politické dění ve světě. Názor České republiky na významné události pak není slyšet vůbec. A když už jsme občas museli něco říci, tak to nedávalo příliš smyslu. Dnes jsme pokládáni za zmatkáře, kteří ani pořádně nevědí, co chtějí.

Slabý zájem je chybou. Náš každodenní život významně závisí na tom, jak je okolní svět politicky utvářen. To, že se Česká republika nachází v jedné z nejbezpečnějších a nejbohatších částí dnešního světa není vůbec samozřejmé. Vděčíme za to evropské integraci, atlantické spolupráci a řadě dalších procesů, které jsou mnohem křehčí, než se může na první pohled zdát a které zásadně zkultivovaly prostředí, ve kterém se pohybujeme. Dnes se nemusíme například jako Edvard Beneš před válkou doprošovat, aby se s námi představitelé evropských států vůbec bavili, protože máme pravidelnou příležitost se s nimi u společného stolu setkávat. Navíc řadu velkých společenských otázek, které se bezprostředně dotýkají každého z nás, lze dnes řešit pouze na mezinárodní úrovni. Například sociální stát udržíme jen, pokud o to budeme usilovat na celoevropské úrovni. Podobně musíme společně bojovat proti daňovým rájům, společně zvládat globální migrační pohyby.       

I když lidské i finanční možnosti státu jako je ČR, jsou v zahraniční politice omezené, nelze se vymlouvat a svádět na ně vlastní pasivitu. To je vidět v Norsku, Švédsku a dalších úspěšných menších státech. Musíme zvolit, co pro nás bude důležité a vytvořit si kompetenci a prestiž ve vybraných oblastech.  Musíme se stát významným hráčem v oblastech, kterým rozumíme a na kterých nám záleží. Takový přístup pak pomáhá vytvořit i obecnou reputaci státu.

Aktivní zahraniční politika je také cesta k porozumění sobě samým. Tak jako v běžném životě se mohou člověka zeptat: řekni mi, kdo jsou tvoji přátelé či nepřátelé, a já ti řeknu, kdo jsi.  Zahraniční politikou, mnohem více než jinými oblastmi politiky, říkáme, kdo jsme, co nabízíme a co chceme. Ujasňovat si zahraniční politiku znamená také ujasňovat si vlastní identitu.  Naopak s usínající zahraniční politikou se tato jistota vytrácí do nečinnosti a zmatku, jichž jsme byli v předchozích letech mnohokrát svědky.      

Na které oblasti bychom se měli soustředit? Rozhodně by mezi nimi neměly chybět: střední Evropa a sousedské vztahy, evropská a euroatlantická integrace, ekonomická diplomacie, lidská práva a OSN. Naše geografická poloha nám dává dobré předpoklady k aktivní středoevropské politice, většinou ji ale nedokážeme využít. K úspěchům předchozí politiky patří kvalitní vztahy s Německem, Slovenskem a Polskem jakož i visegrádská spolupráce. Přesto zejména spolupráce s Německem zaostává za možnostmi a to zejména v evropských otázkách včetně bezpečnosti. Rovněž se nabízí dovést visegrádské partnerství do konkrétních projektů spolupráce například v ekonomických a konzulárních záležitostech. Velkým dluhem české diplomacie jsou vztahy s Rakouskem. Politické vztahy na nejvyšší úrovni byly dlouho poznamenané zdrženlivostí, zdaleka neodpovídají blízkosti a provázanosti obou zemí. 

Ačkoliv Evropská unie nám poskytuje základní rámec bezpečnosti, prosperity, demokracie, lidských práv a solidarity, většinu prvního desetiletí našeho členství v EU to vypadalo tak, jako kdybychom smysl našeho členství ztratili. Nejde o to, že bychom nemohli být kritičtí k vývoji v EU, ale nám jako by chyběla základní loajalita k celému projektu. Všelijak jsme kličkovali a vymýšleli nesrozumitelnosti, až bylo všem jasné, že se s námi nedá příliš počítat. Na rozdíl například od Slovenska jsme se s naším členstvím nedokázali vyrovnat a sžít. Zarputilý vzdor předchozího prezidenta a zahanbující selhání s evropskými penězi byly doprovodné jevy úpadku naší pozice v EU.  Dnes musíme dohnat zameškané (eurozóna, bankovní unie) a uplatnit náš pohled při utváření EU.   

Máme-li změnit naše postavení v EU, musíme změnit naše chování, ujasnit si, co pro nás EU znamená a co vlastně chceme. Přijímáme-li své členství v EU, nelze se smířit s tím, že jsme se nedokázali v Unii srozumitelně vyjádřit, sdělit na potřebné úrovni své názory na bankovní unii, fiskální dohodu i eurozónu jako celek. Musíme být schopni uplatnit náš pohled a názor na budoucí utváření EU. 

Jakou EU tedy chceme? Má-li EU přežít, musí se změnit – ekonomicky, politicky i bezpečnostně. Ačkoliv ekonomická krize ukázala pochybnost neoliberálních představ, protikrizová opatření nadále vycházejí z téže mantry úspor a škrtů. Jejich důsledky jsou na jihu Evropy ničivé. Jejich autoři zapomínají, že EU má smysl, pouze pokud bude garancí určité podoby sociálního státu a zabrání růstu nerovnosti. K tomu je třeba hlouběji propojit hospodářské politiky včetně politiky prorůstové. Bez růstu ztrácí společnost naději. Nespravedlivým růstem, v němž bohatí bohatnou a chudí chudnou, ztrácí soudržnost. Dnešní protikrizová opatření nerozšiřují výrobu, nevytváří pracovní místa. Peníze zůstávají uzavřeny na finančních trzích, které nepomáhají podnikům v reálné ekonomice. ČR má bytostný zájem na tom, aby EU zvládla tuto nejen ekonomickou, ale také sociální a politickou krizi. Neúspěch může znamenat rozpad EU, můžeme se ocitnout v podobném osamocení jako například v roce 1938. 

Změnit je třeba i způsob, jakým EU působí navenek. EU dnes zapomíná, že východní rozšíření patří k jejím největším úspěchům za posledních dvacet let. Česká republika by si měla přát, aby si EU i do budoucna zachovala charakter otevřeného společenství. Konkrétně to znamená působit na evropské partnery a pomáhat kandidátským zemím, zejména na západním Balkáně, v přípravách na členství. Rovněž je třeba institucionálně posílit evropskou zahraniční politiku, aby získala na koherenci a stala se skutečným hlasem Evropy na globální scéně. Pokud Evropané chtějí, aby je brali vážně ve Washingtonu, Pekingu, Dillí či Moskvě, nemohou spoléhat na své národní schopnosti. EU globální mocností být může, její nejsilnější státy nikoliv; bez ohledu na to, jak zdatně dnes exportují do Číny či vojensky zasahují v Africe. 

To se neobejde bez vytváření společných vojenských schopností. Základní rámec naší i evropské bezpečnosti je euroatlantický. Ale způsob, jakým je dnes nastaven, není dlouhodobě udržitelný - z důvodu asymetrie mezi americkou a evropskou vojenskou silou, a z důvodu odlišných geopolitických priorit Evropy a USA. Chceme pokračovat v NATO, ale máme také zájem podpořit budování evropských vojenských schopností. Ty by se měly stát, spolu s připravovanou transatlantickou zónou volného obchodu, základem nového, vyváženějšího atlantického partnerství.

Česká zahraniční politika se však nemůže omezovat jen na EU a USA. Naše prosperita závisí na exportech, většina z nich sice směřuje do Evropy, ale největší příležitosti k růstu jsou jinde. Ačkoliv se snad každá česká vláda hlásila k ekonomické diplomacii, v praxi troskotala na řadě překážek. K nejviditelnějším patří koordinace vládních složek zodpovědných za ekonomickou diplomacii, jako když v Nečasově vládě ministr zahraničí vedl tichou válku s ministrem průmyslu a obchodu. Předchozí praxe však zcela pomíjela dvě hlavní výzvy efektivní ekonomické diplomacie – koncepčně uskutečňovat aktivní politiku státu k vybraným odvětvím průmyslu a služeb a zapojit firmy do plánování a financování ekonomické diplomacie. Životaschopný systém proto bude vyžadovat nejen dohodu o koordinaci ministerstev a agentur, ale také koncepci hospodářské politiky na úrovni firem a jejich aktivní zapojení.        

Globální dimenze české zahraniční politiky se však nevyčerpává ekonomikou. Budoucnost Západu a globálního řádu se neodvíjí pouze od vojenských a ekonomických schopností, kriticky závisí na schopnosti Západu vést rovnocenný dialog s druhými. Nechápat nezápadní aktéry jako strategické rivaly, které se pokoušíme civilizovat, nýbrž jako plnoprávné partnery, jimž chceme pomáhat už proto, že hlavní hrozby se rodí z bídy a zoufalství. Do tohoto dialogu chceme přispět jednak větším zapojením do aktivit Organizace spojených národů a jednak podporou lidských práv. OSN je nejreprezentativnější organizace globální politiky a hlavní garant respektování mezinárodního práva ve světě. 

Důrazem na lidská práva se hlásíme k masarykovskému humanismu. Současně je však třeba zbavit naši politiku lidských práv jejích misionářských nánosů. Jejím středem musí být člověk, ne úzká ideologie lidských práv. Lidská práva chápeme široce, vedle práv politických zahrnují i práva sociální a environmentální. Nelze je vynucovat výhrůžkami a prosazovat konfrontací. Lze je však rozvíjet v dialogu, který bere v potaz historická specifika a kulturní tradice a který povede ke skutečně univerzalistickému pojetí lidských práv. 

Zmínili jsme střední Evropu, evropskou a euroatlantickou integraci, ekonomickou diplomacii, lidská práva a OSN. Těchto pět oblastí zdaleka nepokrývá všechny úkoly české zahraniční politiky, jedná se o priority a i ty se mohou měnit pod tlakem okolností. Nové politické vedení však především musí dát zahraniční politice rozhodný impulz, který ji probudí z jejího dřímání. Chceme dát prostor všem, kdo se chtějí podílet na nové zahraniční politice, jejichž potenciál dosud nebyl zdaleka využit: pracovníků ministerstva zahraničí, nezávislých odborníků, médií, nevládních organizací i celé širší veřejnosti. Zahraniční politika vychází z kontinuity, ale zároveň musí reagovat na hluboké změny v okolním světě. Potřebujeme je správně pochopit a umět si představit svět, který tu ještě nebyl. Musíme se sami změnit, chceme-li v tom světě, který přichází, obstát.  

Autoři: 

Lubomír Zaorálek

Petr Drulák


Zdroj: Právo (10.1.2014)

 

Blogy