Pro samé ohledy nezapomínejme na zdraví

Jsem jeden z té drtivé většiny dětských lékařů, kteří jsou jednoznačně pro plné očkování. Naprosto jednoznačně. Mám k tomu ze své několik desetiletí dlouhé praxe mnoho důvodů.

A jsem poněkud alergický na neustálé útoky proti našemu očkovacímu systému, který naprosto jednoznačně patří k nejlepším na světě. Klíčovým důvodem úspěchu systému je vedle kvalifikovaných lékařů a špičkových vakcín vysoká míra „proočkovanosti". Kdyby bylo očkované každé druhé dítě (pro příklad), celý systém by byl dramaticky méně výkonný.

To je fakt, to není politická deklarace.

Máme propracovaný mechanismus, podporujeme nejkvalitnější a nejbezpečnější vakcíny. Díky soustavnosti systému se v naší vlasti podařilo řadu nemocí v podstatě vymazat z mapy. Ano – dorazily jiné, proti kterým žádná vakcína nepomůže a které mají charakter epidemie. Příklad? Na české děti skutečně nebezpečně útočí obezita, nedostatek pohybu, pochybná strava a řada dalších „moderních" (a o to záludnějších) nemocí. Mluvím o nemoci v souvislosti s obezitou, nedostatkem pohybu a nevhodnou stravou a skutečně to není přehnané. Když jsem v polovině sedmdesátých let studoval a začal se specializovat na pediatrii, byl výskyt cukrovky v dětském věku (a to cukrovky prvního i druhého typu) něčím naprosto výjimečným. Skoro exotickým. Dnes je to onemocnění, u kterého mezi dětmi a pubescenty lze hovořit opravdu o epidemii.

Ale zpět k tomu očkování. Kdybychom si srovnali mediální pozornost těch zcela ojedinělých případů, kdy opravdu očkovací vakcína měla zjevný a nesporný vliv na zhoršení stavu dítěte, s pozorností k takovým drobnostem, jako vymýcení či zásadní omezení dětské obrny, tuberkulózy, černého kašle, záškrtu, tetanu, planých neštovic či spalniček, došli bychom určitě k velmi jednoznačnému zjištění. Pozornost věnovaná problémům je mnoho a mnohonásobně vyšší. Přičemž plané neštovice či spalničky jsou sice v drtivé většině případů relativně snadno zvládnutelné, avšak v naší populaci plné poruch imunity to již dávno neplatí nijak absolutně a komplikace hrozí vždy. Nenechme se ukolébat tím, že lékařská věda i praxe zvládne věci dříve nemyslitelné. V mnoha případech jsou možnosti lékařů omezené.

Moderní člověk pochybuje o všem a vždy. Ostatně to je jedna z vlastností, která naší civilizaci odlišuje od civilizací jiných. My pochybujeme a udělali jsme z práva pochybovat a šířit své pochybnosti možná to nejzákladnější lidské právo.

Podívejme se třeba do nyní často diskutovaného islámského prostředí. A porovnejme naši svobodu pochybovat se svobodou pochybovat třeba v arabských zemích. A netýká se to zdaleka pouze náboženské oblasti. Týká se to všech oblastí.

Čili opravdu nechci ani náznakem zpochybnit právo kohokoliv pochybovat o očkování a jeho smyslu. Nechci vůbec podrývat možnost pochybovat o konkrétních vakcínách, klidně jsem připraven diskutovat o tom, nakolik by měl zdravotní systém tolerovat odchylky a volby jiných konkrétních preparátů a jejich kombinací. Ale jako dětský lékař občas nutně narážím na problém, který se pokusím popsat.

Drtivá většina autorit (a nejsou to autority placené „farmaceutickou lobby" ani zapletené do nějakých „spiknutí„, kterých jsou plné tak zvané alternativní weby) říká vcelku jednoznačně a bez větších pochybností, že očkování je v podobě, jakou jsme vytvořili v České republice, efektivní a jde o nejlepší možnou praxi. Co mám jako dětský lékař dělat, když mi do ordinace přijdou rodiče, kteří očkování odmítají z důvodů, o kterých jednoznačně vím, že jsou pofidérní a založené na nepravdivých informacích? Klasicky třeba kvůli náboženským (i když tady bych spíše řekl „sektářským“) důvodům?

Jinými slovy – kde končí svoboda rodiče rozhodovat za dítě, což v této souvislosti ale znamená něco jiného, než to, zda bude hrát toto dítě hokej nebo počítačové hry. Jaká má být svoboda rodiče riskovat zdraví svého dítěte? Nakolik se svoboda pochybovat může přenést do svobody vystavovat jinou osobu (i když vlastní dítě) riziku?

Samozřejmě si nedokážu představit, že by měly být tato děti nuceny k očkování nějakým „násilím". Ale možná by alespoň média při referování o nějakém příštím případu komplikací spojených s očkováním (na nulu se nelze dostat nikdy), mohla sáhnout do vlastního svědomí a přistoupit k věci s nějakou mírou odpovědnosti. To tedy znamená zasadit informaci důsledně do kontextu.

P. S. Proč jsem si vzpomněl na toto téma právě nyní? Když jsem hledal něco úplně jiného, připomněl jsem si případ jeden a půl leté Elišky z Hodonína. Na začátku listopadu loňského roku „otřásl" sdělovacími prostředky a hlavně sociálními sítěmi. Eliška zemřela po očkování! Tak to znělo sborem. A pravda? Očkování bylo jako příčina smrti vyloučeno, zato matka holčičky upadla do vážného podezření, že na smrti měla podíl. Pokračování smutné kauzy (například, zda se podezření vůči matce potvrdilo) jsem už nenašel. Ale bojím se, že naprostá většina lidí má tento případ někde v hlavě uložený jako další doklad o zlovolnosti očkování.

Blogy