Prezident a náš národní zájem

Už mnohokrát byly na nejrůznějších fórech vedeny diskuze o národních zájmech České republiky. Často bylo opakováno, že by se měly politické strany shodnout na jejich definici, měl by být konsensus mezi vládou a Hradem, popř. že ten či onen politik jedná v rozporu s našimi národními zájmy nebo naopak, že je skvěle obhajuje.

Upřímně řečeno, ono je dost těžké definovat národní zájmy země nebo národa, když jeho zhruba stoletá novodobá „samostatná" historie je celá plná „odezdikezdismů„. Například členství ve Varšavské smlouvě je bez mrknutí oka vystřídáno členstvím v NATO. Je možno říci, že ani dvě po sobě jdoucí generace nežily své životy bez nějakého kotrmelce, který rozmetal jednu vládnoucí skupinu a nahradil ji zcela jinou, novou.
Na takovou změnu by leckdy nestačil reagovat ani příslovečný „lstivý Afgánec“. A možná právě v tom tkví naše neschopnost dohodnout se na vrcholné úrovni na tom, jaké jsou národní zájmy České republiky, které budou odrážet většinové mínění společnosti, ale i vládnoucích či zatím nevládnoucích stran. Pokusím se navrhnout východisko, jak by české národní zájmy mohly být implikovány do občanských i politických struktur.

Počítám, že se všichni shodneme na tom, že asi naše národní zájmy, s ohledem na velikost našeho národa a sílu českého státu, nebudou spočívat v tom, kdo právě ovládá Jihočínské moře, jak ovlivnit výsledek voleb v Zimbabwe a dokonce ani v tom, zda nad Gibraltarem bude vlát anglická nebo španělská vlajka. Nikoliv, že bychom na toto všechno nemohli mít svůj vlastní názor, ale obávám se, že ten by beztak nikoho zvlášť nezajímal. Jak na definici našich národních zájmů tedy přijít?

Zkusme třeba vycházet z naší historické zkušenosti, která čím je vzdálenější, tím je více nepochybná. Asi proto nebude příliš velký spor o to, že z hlediska dějin se české národní zájmy nejčastěji a nejvíce střetávaly s těmi německými, resp. dříve i habsburskými. Proto by asi bylo dobré nejdříve vymezit naše národní zájmy ve vztahu k Německu. Myslím, že tento problém za nás už (bohužel) vyřešili Němci sami, když prostřednictvím Evropské unie již ovládli skoro celou Evropu. Bez jediného výstřelu, bez jediné kapky krve. A ještě se najdou takové národy na starém kontinentě, které jsou jim za to vděčni. Takže problém česko-německý máme vyřešený.

Dalším, kdo zejména ve druhé polovině 20. století významně ovlivňoval naše národní zájmy, byl nepochybně Sovětský svaz, neboť jsme v jeho službách byli pevnou hrází socialismu. Sovětský svaz zmizel v propadlišti dějin. Gorbačov uvěřil (ono mu nic jiného ani nezbývalo), že bezpečnost národů Sovětského svazu (rozumějme zejména Ruska) je dostatečně zajištěna slibem, že se NATO nehne ani o píď na východ. Když se dneska podíváme na mapu, kde byly hranice NATO v r. 1990 a kde jsou dnes, je úplně jasné, že Putin je přinejmenším „potencionální agresor". Ať už to bylo a je s tím Sovětským svazem, resp. dnes Ruskem, jak chce, tak není pochyb o tom, že je vhodné definovat naše národní zájmy právě vůči němu, ačkoli se Evropa (rozumějme Německo a spol.) snaží tyto naše národní zájmy vůči Rusku určit za nás. Obávám se nicméně toho, aby to spíše nedopadlo tak, že si vyřeší svoje národní zájmy Němci, Francouzi a možná Angličané (o zbytku Evropy nemá smysl moc mluvit) na náš úkor – jako již vícekrát.

Určitě je důležité, formulovat naše národní zájmy i vůči USA. Zaprvé jsou světovým a evropským hráčem číslo jedna, a ještě nějakou dobu určitě budou, a to s jakýmkoliv prezidentem v čele. Zadruhé se nacházíme momentálně ve fázi, kdy právě USA jsou naším největším přítelem a spojencem. Určitě nám to svoje přátelství a spojenectví dávají najevo v podstatně jemnějších rukavičkách – než bývalý Sovětský svaz, ale „přátelské objetí" je stejně pevné.

Konečně je tady ta „nešťastná" Čína. Nesporná pravda je, že konfuciánství jsme u nás neměli, a tedy ani žádnou reálnou zkušenost. A to ani s tím jejich, svého druhu, „kapitalistickým komunismem". No pro jistotu bych tentokrát odolal svodům a moc bych to ani nezkoušel, už jenom proto, že se tam musí tvrdě a hodně pracovat, a to by se u části našich občanů nemuselo setkat s příznivou odezvou. Ale musíme počítat s tím, že kdyby se jim náhodou chtělo, tak si nás ve vhodný okamžik (z jejich pohledu) prostě koupí, tak jako Slávii.

Tím se mi snad podařilo vymezit ty oblasti, ke kterým bychom měli definovat své národní zájmy. Shrňme si, že je to tedy Německo (rozumějme Evropská unie), Rusko, USA a Čína. Klíčové jsou první tři jmenované. Proč? Jednoduše proto, že všichni tři by neměli příliš velký problém – tentokrát při ochraně svých vlastních národních zájmů – udělat z naší republiky případné válčiště, jako se v minulosti už stalo. A já si opravdu nemyslím, že by existoval nějaký větší český národní zájem, než je vlastní přežití českého národa. I proto souhlasím s názory prezidenta Zemana ve věci imigrační krize. Všechno ostatní je z tohoto pohledu téměř nedůležité, a to dokonce včetně evropských hodnot.

Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, tak v tomto ohledu máme reálně největší překrytí společných národních zájmů s Německem, tentokrát bez vzdálenějších součástí Evropské unie, a to z jednoduchého důvodu, že z Chebu do Marktredwitz opravdu není moc daleko. Teď jde jenom o to, aby byli Němci stále poučeni z vlastní nedávné historie.

Neoddiskutovatelnou skutečností v tomto okamžiku je, že z větší části díky vlastním činům a z menší části díky shodě náhod, máme na Hradě prezidenta, který má šanci a snad i reálné možnosti, komunikovat s nejvyššími představiteli tří ze čtyř nejdůležitějších oblastí, ke kterým se vztahují naše národní zájmy. Zejména ty akcentující mírové přežití národa. O to víc člověka zamrzí, že alespoň na stejné úrovni není schopen (snad spíš platí, že se jedná o vzájemnou neochotu) komunikovat s tou čtvrtou oblastí, tedy s Evropskou unií (rozumějme s Německem). Na druhou stranu je však pravda i to, že z této strany jsme ohroženi na svém nejdůležitějším národním zájmu „jen“ zprostředkovaně. Tedy přes tvrdošíjné prosazování ideologie rádoby evropských intelektuálů.
Liberálně demokratičtí vůdci Evropy si však představují, že by se stejnými názory mělo řídit i Rusko. Nejlépe za současného otevření hranic pro ekonomickou ofenzívu západních byznysmenů. V tomto smyslu se dá říci, že mají pravdu ti, kteří tvrdí, že nám nebezpečí od Ruska hrozí. Ale třeba to Putin ustojí a nic se nestane. Na druhou stranu však je třeba mít „pochopení" i pro ty „evropské zájmy a hodnoty". Vždyť jestli jen z relativně malé České republiky si naši západní přátelé dokážou odvézt 200 až 300 mld. korun ročně, tak si zkusme představit, kolik by to mohlo být z Ruska. To přeci už za nějaké riziko a za nějaký ten český národní zájem stojí, ne?

Abych to shrnul, ať si o našem prezidentovi říká a myslí kdo chce a co chce, z hlediska našeho základního národního zájmu jsem teď rád, že ho máme. To, že mu někdo může něco vyčítat, a to i oprávněně, je myslím v rámci normy, neboť každý člověk je omylný.

Ing. Vojtěch Václav Pour, člen ČSSD

Blogy