Před problémy na obraně musíme přestat zavírat oči

24. srpna 2012

S nástupem Alexandra Vondry do čela ministerstva obrany mnozí spojovali naděje na změnu poměrů v armádě. Současná vláda se přes veškeré peripetie uvnitř koalice pomalu dostává do druhé poloviny svého vládnutí, a je proto načase bilancovat – včetně situace na rezortu obrany za poslední dva roky.

České ozbrojené síly se bohužel staly obětí nerozvážných politických rozhodnutí a mocenského soupeření v nejvyšších patrech nynější koaliční vlády. Navzdory celé řady razantních prohlášení Alexandra Vondry, že další snižování výdajů na obranu může ohrozit bezpečnost ČR, ministr vždy nakonec souhlasil s dalším utahováním opasků na svém rezortu. Česká republika se tak řadí mezi členské NATO s nejstrmějším propadem výdajů na obranu (43,7 miliardy Kč v roce 2012, 38,8 miliard Kč v roce 2013 a 35,7 miliard Kč 2014). Je proto namístě obávat se, že kvůli těmto radikálním škrtům bude muset Česká republika dříve či později rezignovat na své vojensko-politické závazky v rámci NATO a EU.

Kapitolou samou pro sebe je pak přístup vedení ministerstva obrany, a potažmo i celé vlády, k tomu nejcennějšímu, co armáda má – tedy k lidskému kapitálu. Výrazné škrty v oblasti finančního ohodnocení vojáků svou podstatou ohrožují dlouhodobé fungování ozbrojených sil. Armáda se stává beznadějně neschopnou konkurence na trhu práce. Nadále hrozí, že bude pokračovat odliv zkušených odborníků, kteří jsou pro chod armády nepostradatelní a do jejíchž výcviku byly investovány značné prostředky.  Navíc rozhodnutí zdanit vojákům příspěvky na bydlení  může pro mnohé znamenat vážné zhoršení jejich finanční situace.

Přes veškeré počáteční snahy a ujišťování ministra Vondry přitom bohužel jeho rezort nedokázal razantně zakročit proti plýtvání a  slepému utrácení na ministerstvu obrany. Klíčové kauzy zůstávají nerozkryty a nedořešeny.  Za všechny případy stojí za to zmínit například vleklou kauzu ohledně nákupu transportních letadel CASA, kterou se Alexander Vondra sice původně rozhodl řešit, ale poté, co sám zabředl do skandálu kolem aféry ProMoPro, jako by jeho odhodlání přes noc vyprchalo.  

Ministerstvo zároveň pokračovalo v řadě nekoncepčních rozhodnutí, jak uvážlivě nakládat s již beztak značně omezenými finančními prostředky rezortu, která často postrádají logiku. Nesystémový krok lze spatřovat v oddalování rozpuštění tankového vojska až do roku 2020, přestože už bylo dávno rozhodnuto o ukončení jeho existence. To si vyžádá vynaložení neúměrně vysokých finančních prostředků na udržení tanků ve výzbroji, a to i přesto, že se s jejich nasazením do budoucna již předem nepočítá. Vleklá jednání se Švédskem o prodloužení pronájmu letounů JAS-39 Gripen také nepřidávají ke kladnému hodnocení současného vedení rezortu obrany. V případě gripenů se totiž začalo vyjednávat o samotné ceně kontraktu až příliš pozdě, což může v důsledku znamenat další zbytečnou zátěž pro náš obranný rozpočet. 

V neposlední řadě je třeba zmínit otázku domácího obranného průmyslu. Česká republika má bohatou tradici zbrojařské výroby a ve světě se stále těší značnému respektu. Obranný průmysl si nicméně zasluhuje aktivní a hlavně dlouhodobou a koncepční podporu ze strany vlády. Existuje zde riziko, že pokud místní podniky nebudou získávat zakázky od domácích ozbrojených sil, zaniknou, čímž oslabí obranyschopnost země a zároveň dojde ke ztrátě řady vysoce kvalifikovaných pracovních míst. To před nás klade strategickou a ekonomickou úvahu, co je podstatný národní bezpečnostní zájem, který bude zabezpečen národními prostředky a národním průmyslem, a co je národní zájem v rámci našeho spojenectví v EU a NATO. Dobrým příkladem je nedávné rozhodnutí ministerstva nakoupit munici od litevského výrobce s cílem ušetřit finanční prostředky. V tomto případě byl však opomenut důležitý fakt, že Česká republika doposud disponuje kvalitními výrobci munice, kteří by podobnou zakázku byli též schopni splnit a navíc by vytvořili pracovní místa v ČR a odvodem daní by též zvýšili příspěvky do státního rozpočtu. 

Celkově lze tedy konstatovat, že Nečasova vláda přes hlasité proklamace a odvážné plány přistupovala a přistupuje k rezortu obrany jako zdroji lehce realizovatelných úspor, bez hlubšího zohlednění možných negativních dopadů na armádu jako celek. Důsledky tohoto nezodpovědného jednání se naplno projeví až po odchodu Nečasova kabinetu. To už však bude příliš pozdě, neboť náprava některých rozhodnutí současné vlády si vyžádá vynaložení mnohem větších finanční prostředků a úsilí a otázkou zůstává, do jaké míry bude možné tyto negativní trendy v rezortu obrany vůbec zvrátit.

Článek vyšel ve zkrácené verzi v dnešním vydáni Hospodářských novin (HN 24.08.2012)

Blogy