Potřebujeme vůbec pedagogické fakulty?

26. února 2011

Již Jan Amos Komenský konstatoval, že člověk se musí nejprve naučit učit druhé, a pak se teprve může postavit před žáky.

Potěšilo mne, že můj poslední příspěvek zaujal jak administrátory blogu, kteří jej umístili na titulní stranu, tak hlavně čtenáře, od nichž v diskusi pod článkem zazněla řada věcných komentářů. K nim bych se dnes ráda podrobněji vyjádřila, neboť se zde objevil pro mě více než překvapivý názor, totiž proč by nemohli učit lidé s příslušným odborným vzděláním...

Čtenáře zjevně nejvíce zaujala moje věta: „Krásnou ukázkou je půlmiliardový projekt Mladá krev do škol, který má přivést do škol vynikající mladé absolventy nepedagogických oborů. Inženýři či filozofové absolvují jakýsi roční rychlokurz a mohou se postavit za katedru. Zatímco předchozí nápady pana ministra považuji za docela smysluplné, tento si snad nezaslouží ani seriózní diskusi. Ptáte se proč? Zaprvé proto, že je tento nápad absurdní již z laického pohledu. Chřipku také neléčí chemičtí inženýři, byť by absolvovali nějaký rychlokurz."

Když jsem je psala, nepovažovala jsem za nutné podrobněji tento argument rozvinout. Mea culpa, mea maxima culpa, nezbývá než to napravit.

Zaprvé - zcela souhlasím s názorem, že dobrý učitel potřebuje pedagogický talent, se kterým se člověk musí narodit. Jenže - a to vám potvrdí každý učitel i třeba sportovní trenér - jakýkoliv talent se musí rozvinout. A platí přitom, že 20 % úspěchu představuje talent, 80 % pilná práce. Jedno se bez druhého neobejde. A kde mají takoví talentovaní lidé své vrozené schopnosti rozvíjet?

V zásadě jsou tu dvě možnosti - buď v příslušném vzdělávacím zařízení a pak praxí, nebo se po ročním kurzu vrhnou rovnou do praxe a pak pokračují jakousi autodidaktikou. V druhém případě tedy učiteli nezbývá než se po pracovní době pídit po odborných publikacích či zkoušet své nápady systémem pokus-omyl. Nevím jak vy, ale já dám přednost tomu, když přirozeným talentům někdo zkušenější nejprve předá alespoň část vědomostí, které v příslušném oboru lidstvo nashromáždilo. Již Jan Amos Komenský konstatoval, že člověk se musí nejprve naučit učit druhé, a pak se teprve může postavit před žáky.

Zde se dostáváme k druhé výhradě, kterou shrnul čtenář s přezdívkou cipeesek: „Jedním z hlavních problémů českého školství je strašidelně špatná úroveň pedagogických fakult, a to napříč celou republikou. Už primární problém je fakt, že „peďák" je záchrannou sítí pro uchazeče o VŠ, které jinam nevezmou."

S tím nemohu souhlasit. Úroveň našich pedagogických škol by sice mohla být lepší, ale rozhodně není špatná. Stačí se podívat na tři údaje. V loňském roce se ke studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy přihlásilo 7 135 uchazečů a přijato bylo rovných 2 369, v zimním semestru letošního akademického roku pak bude skládat státní závěrečnou zkoušku 507 studentů. To má, myslím slušnou vypovídající hodnotu. Ano, Právnická fakulta nebo VŠE se asi může pochlubit náročnějším přijímacím řízením, ale to budeme srovnávat nesrovnatelné až do doby, kdy se alespoň částečně vyrovná plat učitele s platem právníka či ekonoma.

Další námitka zněla tak, že profesoři a odborní asistenti na Pedagogické fakultě jsou zcela odtržení od praxe. Ano, určitá bariéra mezi akademickou půdou a realitou tady je. V našich zemích se datuje asi od roku 1348 a diskutovat o ní budou ještě naši vnuci. Částečným řešením v případě pedagogických fakult je například posílení studia didaktiky na úkor odborných předmětů. Ministr Dobeš chce posílit studium didaktiky a „stínovka" Bohdalová (hezký termín od čtenáře s přezdívkou Brkleš) ho za to chválí. V tomto bych tedy problém neviděla.

A jak je to s těmi talentovanými absolventy jiných oborů, které chce do základního (tedy nikoliv středního, kde se o tom dá v případě výběrových předmětů diskutovat) školství přilákat ministr Dobeš? Inu jednoduše. Každý jen trochu zkušený pedagog vám řekne, že má během hodiny tři základní povinnosti: Udržet kázeň, udržet pozornost a předat žákům příslušné vědomosti. Pedagogická práce představuje tedy ze dvou třetin didaktiku a pouze z jedné třetiny odbornost.

Špatným učitelem je odborník, který nezvládne první dvě věci. To pak - zvláště na druhém stupni - nastávají scény jako z Obecné školy, kde nešťastnou učitelku tak skvěle ztvárnila Daniela Kolářová. Dobré není ani to, když učitel zvládne udržet kázeň a předat vědomosti pouze některým žákům. Krásným příkladem mohou být rodilí mluvčí, kteří po roce 1989 nastoupili jako lektoři angličtiny zejména na středních školách. Takový učitel si našel ve třídě dva či tři anglicky mluvící jedince, s nimiž si během hodiny příjemně popovídal, a ostatní si v klidu četli pod lavicí. Studenti nevyrušovali, dostali dobré známky (ti tři jedničku, zbytek dvojku), jenom se nenaučili anglicky. Chce to pan ministr opravdu takhle?

Blogy