K. Valachová, J. Hamáček: Platy zaměstnanců rostou, ale zatím jen dýchavičně

Svátek práce, mávátka, alegorické vozy, tribuny s často nesnesitelnými proslovy. To, co si pamatujeme z našeho dětství, je jen pokroucenou normalizační karikaturou původního Svátku práce, který není zdaleka vynálezem komunistické ideologie.

Je pro něj vyhrazen 1. květen, a to na památku Haymarketského masakru. Ten se sice odehrál v Chicagu až 4. května 1886, ale mohutné americké stávkové hnutí za osmihodinovou pracovní dobu začalo právě 1. května. Již 3. května došlo k první střelbě a zahynulo několik dělníků, následně došlo k pumovému atentátu na policejní kordón a střelbě do demonstrantů.

Výsledkem bylo kolem desítky mrtvých a mnoho desítek zraněných. Haymarketský masakr byl důležitým, byť krvavým předělem v boji za důstojné podmínky a důstojnou mzdu pro pracující. Je třeba odpoutat se od zprofanovaných oslav 1. května a vnímat tento den pro to, co skutečně přes 130 let symbolizuje, a to je příležitost si uvědomit skutečnou hodnotu lidské práce.

Letošní Svátek práce je připomenutím, že mzdy v naší zemi jsou pořád nízké a že to je klíčový ekonomický úkol pro jakoukoliv slušnou politickou reprezentaci. Nemůžeme nekonečně dlouho jenom pokukovat západním směrem, naše ekonomika urazila skutečně velkou cestu a platy ji následují poněkud dýchavičně.

Výkon naší ekonomiky je rozhodně vyšší, než odpovídá našim mzdám. Na konci loňského roku jsme se pohybovali někde na 37 procentech průměru EU, což odpovídalo 19. místu mezi členskými státy. Navíc země v žebříčku pod námi nás velmi rychle dohánějí. Rekordmanem je Bulharsko, kde od roku 2008 stouply platy o 65 procent. Naší ekonomice a firmám se daří, je tedy důvod, aby z toho něco měli i zaměstnanci.

Politici samozřejmě nemohou plat „určit", to dělali právě ti komunisté. Ale přesto má politická reprezentace jisté páky – stát zaměstnává relativně hodně lidí. Tím myslíme policisty, hasiče, učitele, vojáky, lékaře a sestry a řadu dalších profesí, tedy nejen úředníky státu, krajů a obcí. Těm se za současné vlády premiéra Bohuslava Sobotky přidává, a ne málo. Pokud v tom budeme pokračovat, pak zvýšená mzdová hladina ve státní sféře dál potlačí nahoru i hladinu ve sféře soukromé.
Druhou pákou je minimální mzda a od ní se odvíjející systém mezd sektorových. Ta se za současné vlády zvýšila dokonce třikrát. Často slýcháme, že zvyšování minimální mzdy je kruté vůči zaměstnavatelům. Minimální mzdu mají téměř všude a ta naše je pátá nejnižší v EU. I to je důvod, proč ji chce ČSSD i nadále výrazně zvyšovat – pracovat by se mělo vyplácet a mělo by dostatečně motivovat zaměstnance k větší produktivitě, ale třeba i k sebevzdělávání. Nejde to ze dne na den, avšak vhodnou kombinací těchto dvou pák lze pomoci zaměstnancům. Koneckonců oni jsou pány své pracovní síly, oni ji nabízejí na trhu.

Nezastupitelnou roli tak sehrávají odbory, které již několik let vedou kampaň „Konec levné práce". Politici, a obzvláště ti sociálně-demokratičtí, jim ale mohou nabídnout lepší vyjednávací pozici. To je férové – a to vláda Bohuslava Sobotky dělá.

Je tady ještě jedna cesta. Podpora kvalitního vzdělávání, podpora vyspělého průmyslu, daňová zvýhodnění a další pobídky pro takové projekty, které vyžadují sofistikovanou práci, přinášejí vyšší přidanou hodnotu, a tedy i vyšší mzdy. Postupné prosazení strukturální změny české ekonomiky ale vyžaduje podstatně víc času. A my potřebujeme nasměrovat mzdy vzhůru již nyní.
Prvního května si tak máme možnost znovu připomenout, že boj za spravedlivé podmínky a plat pro zaměstnance je stále aktuální.

Spoluautorkou článku je ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová (ČSSD). Text byl zveřejněn v dnešním vydání deníku Právo (27. dubna 2017).

Blogy