Penzijní reforma z pera současné vlády postrádá logiku

28. ledna 2011

Problémem rozvinutých demokratických států je špatný demografický vývoj na jedné straně a stále vyšší věk dožití na straně druhé. Oba tyto problémy však nevyřeší změna důchodového systému, ale dlouhodobá podpora rodin s dětmi, ať již v podobě výrazných odpočtů daní za každé dítě, dětských přídavků či zvýhodnění rodičů dětí při započítávání věku odchodu do důchodu. Mimoto stát musí zajistit kvalitní a dostupné zdravotnictví, celoživotní vzdělávání, které umožní prodloužení doby zaměstnanecké aktivity seniorů a pružné sociální služby.

Stále opakovaným cílem důchodové reformy má být zajištění stability penzijního systému a jeho udržitelnost, která zabrání chudobě budoucích seniorů. Nicméně povinným vyvedením několika procent sociálního pojištění do soukromých penzijních fondů tohoto cíle není možno dosáhnout. Předně je si nutno uvědomit, že opt-out bude znamenat každoroční propad v průběžném solidárním systému několik desítek miliard korun, které hodlá vláda nahradit sjednocením DPH. Vláda tedy prakticky navrhuje dotovat příjmy soukromých penzijních fondů zvýšením cen potravin, léků, tepla, vody a dalších komodit. A tuto dotaci zaplatí všichni občané tohoto státu, včetně těch důchodců, kterým chceme zachovat životní úroveň.

Je tedy záhodno se ptát takovéto vlády, proč zvýšeným výběrem DPH raději neřeší snížení schodku státního a veřejného dluhu, což by přineslo snížení dluhových nákladů státu o několik miliard korun ročně, které by se daly použít například na zvýšení kvality zdravotní péče. Vždyť sama tato vláda hovoří o dorovnání zvýšených výdajů vlivem sjednocené DPH sociálně slabým skupinám obyvatel. Ale na to vláda bude zase potřebovat peníze daňových poplatníků, protože žádné daňové perpetum mobile neexistuje.

Nejméně rizikovým penzijním systémem je současný průběžný systém, kdy se částka vybraná státem rozdělí současným důchodcům. Výše důchodu je daná zákonem a tak nelze tyto finance rozkrást či zpronevěřit. Problémem je zajištění stabilní částky v tomto systému, který je jak bylo řečeno v úvodu závislý na počtu těch, kteří odvádějí sociální příspěvky a na počtu těch, kteří pobírají důchod. Jakýkoliv výkyv v počtu nezaměstnaných, hospodářský pokles či snížení mezd a platů výrazným způsobem snižuje výběr pojistného a způsobuje schodky v důchodovém systému.

Existují však modely penzijního systému, které i tento problém odbourávají. Je jím například švédský model NDC, který přiděluje konkrétnímu důchodci pouze tolik, kolik je v systému momentálně peněz a kolik si naspořil. Lze však postupovat i vytvořením rezervního fondu, který by v případě krize pokryl oprávněné nároky seniorů daných zákonem.

Zkušenosti s fungováním českých, ale i zahraničních penzijních fondů ukazují, že výnosnost penzijních fondů není vysoká. Je to způsobeno zejména tím, že investování těchto fondů je regulováno tak, aby většina investic směřovala do státních a veřejných dluhopisů a také tím, že penzijní fondy mají své provozní náklady, které však nepřinesou žádný zisk pro penzijní systém. Problémem státních dluhopisů je také skutečnost, že zhodnocení úspor probíhá díky státem vyplácenému úroku z dluhopisů. A tento úrok je tím menší, čím se státu více daří. Takže hovořit v tomto případě o stabilizaci penzijního systému je velmi předčasné.

Absolutně nelogicky se jeví vládou navrhovaná povinnost spoření v soukromých penzijních fondech. Nejen proto, že demokratický stát by měl vybírat daně či pojištění na veřejné služby, které svým občanům poskytuje. Pokud totiž stát nemůže garantovat návratnost vložených prostředků, pak by neměl nutit své občany k povinnému spoření. A pokud jsem sledoval návrhy vlády, pak také jejich změna důchodového systému nezaručí zvýšené penze nikomu z občanů ČR. Právě naopak bude znamenat snížení penzí u budoucích důchodců. Jediným morálně ospravedlnitelným řešením je současný systém dobrovolného připojištění, ať již formou připojištění na penzi či životního pojištění. Tady je možnost zvýšení příspěvků zaměstnavatelem, který může zohlednit riziko daného povolání i s ohledem na možnost předčasného odchodu do důchodu. A dále je nutno nezapomínat, že je to stát, který by měl garantovat minimální důchod, pokrývající minimální životní náklady jedince.

Penzijní reforma z pera současné vlády postrádá ještě další logiku. Právě v proběhlé a stále doznívající ekonomické krizi se ukázalo, že právě solidární důchodové systémy představují stabilitu ve společnosti. Naopak řada soukromých penzijních systémů, ale i řada finančních ústavů poskytující životní pojištění vzala za své a zbankrotovala. Milionům občanů a zejména seniorům zůstaly oči pro pláč a chudoba na krku. Žádný stát na světě nemůže ručit za soukromé penzijní fondy. A také neručí. Obávám se, že současná česká vláda je ve vleku soukromých penzijních fondů, které chtějí hospodařit s veřejnými prostředky. Poslední kroky maďarské, slovenské či polské vlády naopak ukazují na nezodpovědnost návrhů české vlády.

Blogy