Několik poznámek k radikální sociální demokracii

16. února 2011

Ve své zprávě na poslední jednání ÚVV ČSSD jsem uvedl, že se nacházíme v situaci, podobné té v roce 1993, kdy se znovu rozhodujeme, zda být „radikální“ nebo „kooperativní“ či „konstruktivní“ opozicí. O této věci se vede v ČSSD oprávněná debata. A je to naprosto logické.

Sociální demokracie je v opozici už od roku 2006. Po čtyřech letech v opozičních lavicích dokonce ztratila 700 tisíc voličů a nyní čelíme v Poslanecké sněmovně velké převaze 118 hlasů pravicové koalice. V takové situaci musí politická strana zvažovat všechny koncepty a hledat cestu, jak v budoucnu prosadit svůj program, aniž bychom zopakovali faktickou porážku z květnových voleb v roce 2010 (i když jsme volby do PS těsně vyhráli, úbytek hlasů byl jen o něco menší než ten, který zaznamenal hlavní poražený voleb - ODS).

V rámci této diskuse se domnívám, že stejně jako jsme se správně rozhodli být radikální opozicí na sjezdu v Hradci Králové v roce 1993, je ještě více důvodů, abychom jí byli dnes. Prvním důvodem je neoliberální politika Nečasovy koaliční vlády, která svým úsilím o demontáž sociálního státu a rozdělení společnosti překonává vše, na co jsme v tomto směru byli až doposud u nás od pravicových vlád zvyklí. Klausovy vlády, pomineme li toleranci mafiánského kapitalismu a fatální chyby v hospodářské politice, realizovaly v oblasti sociální politiky a pracovního zákonodárství v zásadě centristickou politiku, velký obrat doprava provedlo až Topolánkovo, Langerovo a Julínkovo vedení ODS, jehož součástí byl i dnešní předseda vlády Petr Nečas.

Současná vláda nemilosrdně útočí na sociální postavení pracujících rodin s dětmi, důchodců, nemocných, zdravotně postižených. Ohrožuje sociální status početné části středních vrstev, zejména zaměstnanců veřejného sektoru. Během funkčního období Nečasovy vlády poklesnou reálné platy většiny zaměstnanců veřejného sektoru o 15-30%. Chystá se oslabení práv nájemníků a zaměstnanců, omezení přístupu ke zdravotní péči, dramatické zvýšení finanční spoluúčasti pacientů, školné, zdražení potravin a dalších sociálně citlivých položek v rámci sjednocení DPH, a celá řada dalších kroků, vedoucích k narušení sociálního smíru a růstu napětí a nejistoty z budoucnosti u významné části společnosti. ČSSD nemůže připustit, aby byla předmětem málo diferencovaného hněvu širokých skupin voličů, který bude mít tendenci obracet se proti celé politické garnituře, bez ohledu na rozdělení pravice – levice či vláda – opozice. Radikální a jasný odstup ČSSD od politiky současné vlády může pomoci tomu, abychom nebyli házeni do jednoho pytle s ODS, VV či TOP 09. A abychom představovali jasnou voličskou alternativu!

Útok pravicové koalice je veden nejenom na sociální skupiny, jež patří k tradičním voličům ČSSD, ale také na naše potenciální voliče z řad středních vrstev i mladší generace. Tito lidé očekávají, že právě ČSSD jako hlavní opoziční strana bude důrazně tlumočit jejich obavy, vyjadřovat oprávněné zájmy a především vládní politice důsledně a důrazně čelit všude tam, kde to půjde. Obsah vládní politiky, založený na systematickém oslabování sociálního státu, zvyšování sociálních rozdílů a privatizaci veřejného sektoru, podle mého názoru vylučuje možnost, že by ČSSD mohla působit jako kooperativní či konstruktivní opozice. A to ze zásadních programových důvodů. ČSSD nemůže opustit programové principy a zradit svůj program jen v zájmu toho, aby působila konstruktivním dojmem a vysloužila si za to pochvalu představitelů vládních stran či velkých soukromých finančních skupin.

Přišla by o voliče, kteří ČSSD vnímají nejen jako opoziční stranu téže demokratické mince, ale především jako programovou levicovou alternativu vůči neoliberální politice současného kabinetu.

Kooperativní variantu koneckonců vylučuje rovněž styl vládnutí Nečasovy koalice, který je založen na válcovací strategii 118 hlasů v Poslanecké sněmovně s tím, že konsensus koalice hledá (velmi neochotně) jen tam, kde se bez něj formálně neobejde, tedy pouze u ústavních zákonů. Dokládají to i aktuálně projednávané stížnosti ČSSD u Ústavního soudu, které se týkají zneužití tzv. stavu legislativní nouze.

Radikální sociální demokracie musí být také schopna plnit roli programové opozice ve smyslu předkládání vlastních pozitivních alternativ, promyšlených reforem zaměřených na rozvoj sociálního státu a zvýšení kvality a efektivnosti veřejných služeb. V opačném případě by šlo pouze o radikalismus samoúčelný, plochý a naprosto nevěrohodný. ČSSD musí také jasně definovat, které kritizované vládní reformy bude schopna po volbách, v případě dostatečně silného mandátu, upravit či zrušit, přirozeně v rámci ekonomických a právních možností demokratického státu. Jeden příklad za všechny: Jestliže bylo v naší části Evropy zrušeno nevolnictví už v roce 1781, nelze připustit, aby se o necelých 300 let později z občanů mladších 40 let stali nevolníci soukromých důchodových fondů tím, že pravicová vláda zavede zákonnou povinnost si u nich spořit. Takové omezení svobody občanů musí ČSSD po volbách zrušit.

Radikální opoziční poloha nemá nic společného s politikou nulové tolerance, kterou svého času praktikovala Topolánkova ODS u všech vládních návrhů soc. dem. koaliční vlády. Všechny vládní návrhy, včetně návrhů zákonů, je nutno posuzovat podle jejich obsahu, kvality a přínosu pro společnost, ne podle předkladatele.

Jasná a zřetelná opoziční role ČSSD také neznamená politiku, vyžívající se jen v osobních verbálních útocích na politické protivníky. Klíčový je důraz na věcnost, slušnost a argumentační schopnost v každodenní komunikaci s veřejností, i politickými soupeři v Parlamentu. Ani ostré a vyhrocené programové střety nesmí vést k tomu, aby byla politická debata redukována na pavlačovou hádku, v níž se pod nánosem vzájemných urážek zcela ztratí původní smysl. To bude vyžadovat velkou vnitřní disciplínu všech představitelů ČSSD.

Druhým důvodem, proč nelze přijmout roli konsensuální či konstruktivní opozice, je nutnost radikálně se vypořádat s hospodářskou krizí nejen z hlediska důsledků, ale i jejích příčin. Radikální sociální demokracie musí vycházet z toho, že tzv. krize sociálního státu

a současná probíhající hospodářská krize jsou logickým důsledkem neoliberální politiky, jejíž příčiny a projevy je třeba plně objasnit, a které je třeba začít nekompromisně čelit v oblasti praktické politiky a nových politických programů. Pokud by tuto roli a hlavní výzvu na počátku 21. století sociální demokracie nezvládla, je otázka, k čemu by tu pak byla ještě v příštích desetiletích potřeba. Likvidační reformy sociálního státu, sofistikovaně zdůvodněné globalizací, daňovou soutěží a konkurenceschopností vůči Číně či Indii, přece dokážou stejně dobře obsluhovat i pravicové či populistické politické strany.

ČSSD by 21 let po roce 1989 neměla ztrácet příliš času a energie diskusí o nebezpečí návratu komunismu. Zjednodušený antikomunismus je pravicí vytahován na světlo boží pokaždé, když je potřeba odvést pozornost od vládních skandálů či nepovedených a především nespravedlivých reforem. ČSSD není v situaci roku 1946, kdy Václav Majer a Vojtěch Beneš statečně bojovali proti komunistickému křídlu v sociální demokracii. Nereformovaná, programově a personálně upadající současná komunistická strana bude pro ČSSD představovat nebezpečného konkurenta jen tehdy, pokud bychom neplnili dobře naši opoziční roli a přestali být hlavní levicovou alternativou pro nespokojené občany. Je zřejmé, že platí Bohumínské usnesení a že bez odpovídajících zásadních reforem na straně současné KSČM nemůže být zrušeno. Jsme sociální demokraté, naši demokratickou tradici a demokratické hodnoty nemůže nikdo zpochybnit.

Nakonec bych zmínil ještě další dva důležité znaky nové radikálnější pozice sociální demokracie - inteligenci a odvahu. Inteligentní a odvážná politika nemůže být v zajetí každodennosti, pouze marketingovým reagováním na to, co dnes nebo zítra přijde, ale musí být rámována dlouhodobější perspektivou. Inteligence a odvahy je třeba k tomu, abychom přestali být uzavřenou politickou elitou, která „beztak nejlépe ví“, ale abychom svou politiku vytvářeli v otevřené komunikaci s širokou veřejností. Abychom byli aktivním moderátorem veřejné debaty o klíčových tématech naší budoucnosti. Inteligence a odvahy je třeba, abychom odmítli panující slovník neoliberálních elit (v politice, médiích, vzdělání a kultuře) zdůvodňující přednost ekonomiky před politikou i sociálnem a postavili proti němu slovník sociálně demokratický, vnímající potřebu vrátit ekonomiku do služeb demokratické a veřejné politiky. Inteligence a odvahy je třeba, abychom přestali být součástí lobbováním a korupcí natráveného politického establishmentu, ale abychom takové podobě politiky vyhlásili nesmiřitelný boj.

Blogy