25. září 2014
Přístup společnosti ke stáří se v různých civilizačních epochách vždy velmi lišil. Jistě, i v minulosti bylo stáří symbolem moudrosti, zkušenosti a požívalo úcty. Také se však dochoval antický citát: Koho Bohové milují, umírá mlád
Připisován je řeckému dramatikovi Menandrovi, a datován někdy ve 3. století před naším letopočtem. Je důkazem toho, že z pohledu starověku není stáří zrovna tím správným obdobím, kterému by přála přízeň vládců na Olympu. Posunuli jsme se na časové ose historie o více než dva tisíce let dál a hodnotíme schopnost společnosti postarat se o své seniory jako jedno z důležitých měřítek její vyspělosti a humanity. Stárnutí lidského těla samozřejmě stále přináší problémy pro tu jedinečnou biologickou entitu jménem člověk. Problémy zdravotní, sociální a další.
Moderní a vyspělá společnost však v mnohém dokáže zneplatnit to poněkud cynické a osudové antické okřídlené rčení. Prožití důstojného stáří má samozřejmě vždy i svoje ekonomická hlediska. Valorizace důchodů by neměla být jen manifestem, kterým se politické strany zabývají pouze v časech před volbami. Měl by to být trvalý proces, kterým společnost pečuje o sociální stabilitu seniorů. Ten by měl jít ruku v ruce s nástroji, které zajišťují dlouhodobou udržitelnost penzijního systému i s opatřeními, které pomohou udržet starší pracovníky na trhu práce. Přístup společnosti ke stáří musí být systémový, komplexní a dlouhodobý, zahrnující zdravotní péči i sociální oblast.
Být seniorem nesmí znamenat, že se člověk ocitl v nějaké nepřízni osudu: Koho Bohové milují, ten umírá mlád – a ti ostatní, ti prostě zestárnou. „Stáří se nevysmívej – vždyť k němu směřuješ“, to také říkal moudrý dramatik Menandros...
