L. Zaorálek: Znesvětil jsem Zlatou kapličku?

Divím se, že po mé návštěvě ještě Národní divadlo vůbec stojí. Údajně jsem ohrozil bezpečnost provozu, kolektivní vyjednávání s odbory a svobodu umělecké tvorby. Rozhořčení sdílí plejáda známých jmen z Prahy i okolí. V minulosti mne často napadalo, že je těžké soudit umělce, kteří ve Zlaté kapličce podepisovali v roce 1977 tzv. Antichartu. Nebylo to tehdy asi jednoduché rozhodování. A jak říká Shakespeare, „statečných se v každé době najde maximálně na prstech jedné ruky“. O to víc se divím, jak rychle se může něco podobného odehrát dnes. Jak ještě po letech se tu a tam vynořuje nechvalně známá „jednotná kulturní fronta“.

Albert Einstein kdysi napsal: „Proč sto osobností podepisuje nějakou petici? Mně by stačil jeden, který ukáže, že jsem ve své teorii udělal chybu." Teď přemýšlím já, kde jsem chyboval. Za sociální demokracii jsem byl členem koaliční skupiny, která měla rozhodnout o platech zaměstnanců ve státní sféře. V průběhu jednoho týdne jsem se setkal s řadou odborářů. Slyšel jsem i stesky, že jim některé strany ani nezvedají telefony. Já jsem je ujistil, že se budu bavit se všemi. Když jsem dostal pozvání základní organizace Unie profesionálních zpěváků ČR do Národního divadla, tak jsem jen plnil svůj slib.

Kamkoliv přijdu, hostitel mě na úvod někudy provede, něco mi ukáže, pak si sedneme a jednáme. Stejné to bylo v Národním divadle. Všude, kde jsme někoho potkali, jsem se omlouval za vyrušení a vysvětloval, proč tam jsem. Když mne pan dirigent na zkoušce Maškarního plesu vyzval, abych něco řekl, sotva jsem mohl mlčet jako ryba. Tak jsem aspoň zopakoval svoji omluvu a řekl, že jim práci na této opeře závidím, protože miluji Verdiho a tuto partituru jsem si kdysi doma hrál. Volební agitace jako hrom!

Jsem rád, že jednání s odbory přinesla plody. Naši partneři v koalici změnili názor a my jsme opravdu prosadili zvýšení tarifních platů, mimo jiné i v oblasti kultury. Možná ještě víc než v Národním divadle to ocení v regionálních divadlech, galeriích a muzeích, kde jsou platy dobré leda k živoření.

Nejde přitom jen o umělce, ale o všechny ty, co vidět nejsou. Národní divadlo má víc než třináct set zaměstnanců. Osvětlovačů, kulisáků, údržbářů, šatnářek a mnoho dalších. Nelze spoléhat na to, že všichni budou svou práci dělat jen z lásky k věci. A jak ukázala moje diskuse s odboráři Národního divadla, nejde jen o platy, ale i o pracovní podmínky a pocit, že jsou součástí směřování, které dává jejich divadlu smysl. Na Národní divadlo se kdysi skládali všichni. Tím spíš by o jeho směřování mělo být dovoleno mluvit. Doufám, že to není tak, jak říká pan ředitel Burian, že do toho mně, odborářům a zřejmě vůbec nikomu nic není.

Pohoršeným ředitelům, kteří bez znalosti věci podepsali dopis, jenž mne obvinil bezmála ze znesvěcení Zlaté kapličky, bych doporučil, aby víc času a pozornosti věnovali lidem, kteří v jejich divadlech pracují, jejich platům, pracovním podmínkám a názorům. Na nich nezáleží o nic míň než na principálech a celebritách.

Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí a volební lídr ČSSD

Text vyšel 14. září 2017 v deníku Právo

Blogy