Krize politiky či krize politiků

Jsem zřejmě politik, který je konzervativní ve svých názorech a přesvědčení. A jako sociální demokrat nejsem z těch, kdo odhodí vesla, když se loď naklání a nabírá vodu. Právě naopak, protože ztrátu důvěry od našich voličů a spoluobčanů, stále beru jako nespravedlivou. Na straně druhé je však třeba se z minulých chyb poučit a svojí prací dokázat, že si důvěru zasloužíme. A to platí nejen u občanů, ale zejména u spolustraníků.

Mnozí politologové a volební výsledky nejen u nás jim dávají za pravdu, že dnes je v módě nová politika. Politika, která prý stírá rozdíly mezi levicí a pravicí. Ano, mnohé nové politické strany či zejména hnutí si se svým programovým ukotvení problém nedělají. Prostě naslibují hory doly, tu něco od pravice, tu něco od levice. Ale to je spíše oportunní a pragmatická politika, která ve svém důsledku směřuje k růstu populismu a poté k deziluzi obyvatelstva.

Problémem ČSSD není nejednota, ale nesjednocování, které je spojeno upřednostňováním osobních ambicí, před prosazováním levicového sociálně demokratického programu. Jde o pojetí politiky, kdy podstatou jakékoliv, tedy i parlamentní demokracie, není boj na život a na smrt, ale debata. V ní jde a má jít o výměnu argumentů z pohledu řešení aktuálních problémů dneška. Pokud se debata nevede a politika sklouzne k osobním útokům, pak se nelze divit, že namísto programové diskuse se politika personifikuje.

Politika je výběrem z předkládaných alternativ, pokud se ovšem tyto alternativy předkládají. Pokud někdo takou alternativu nemá, pak záměrně volí tuto novu politiku, politiku pro všechny. Ale taková politika nikdy a nikde neexistovala a neexistuje. Protože vždy bude třeba se rozhodnout o nějaké alternativě k řešení. A tato alternativa bude zastupovat zájmy určité společenské vrstvy, určité názorově vyhraněné společnosti či skupiny lidí. Pokud někdo útočí na tradiční politické strany, založené na programových principech, pak zároveň útočí proti politice jako takové. Protože ji hodnotově vyprazdňuje.

Často slýchávám, že ten politik je nevýrazný a slabý a že je třeba bouchnout pěstí do stolu. Ale to přece není měřítkem úspěšnosti či kvality politika. Přesto chápu, že pokud místo debaty jsou jen aklamace, často polopravdy, tak namísto rozumných řešení přicházejí pouze emoce. To ovšem radikalizuje společnost a jde proti její soudržnosti, která je důležitá právě v obdobích, kdy jde o demokratické hodnoty, lidská práva a svobodu jednotlivce. A je třeba si uvědomit, že mocenský pakt a vliv rozličných ekonomických skupin začíná být větší než v minulých letech. Tak jako ubývá racionality a přibývá lhostejnosti a nenávisti.

Opakem komunismu či fašismu není antikomunismus či antifašismus, ale demokracie. Proto také máme parlamentní demokracii, ve které referendum je pojímáno jako zdokonalení demokratického rozhodovacího procesu. Referendum v podání SPD či komunistů má však sloužit jako nástroj k prosazení takových změn, které by v parlamentu nikdy neměly šanci uspět. Právě proto, že politické rozhodování se musí opírat o argumenty, připomínkování, konzultace, projednávání a tříbení názorů. To jediné vede ke kvalitě rozhodovacího procesu a k porozumění. A že tohle některým politikům vadí, ukazuje nejen na nepochopení demokratických hodnot, ale zejména na neporozumění programového ukotvení politiky.

Blogy