Kdo chce válčit s Čínou?

17. ledna 2019

Udivuje mne lehkost, se kterou se dnes říká, že začíná „studená válka“ s Čínou. Možná je to proto, že ta poslední mezi USA a SSSR skončila tím, že se Sovětský svaz zhroutil a skoro vypařil. Tohle ale není případ Číny.

Můžeme dupat, jak chceme, ale Čína jen tak zítra nezmizí. Čína má ohromnou populaci, dynamicky se rozvíjející ekonomiku (nehledě na aktuální zpomalení), význam na světovém trhu, který Sovětský svaz nikdy neměl. Čína dnes lije peníze do umělé inteligence, biotechnologií a kvantových počítačů.

Bude stavět 13 jaderných elektráren, přistává na odvrácené straně Měsíce, vyvíjí nové léky a nejmocnější superpočítače, obrovské radioteleskopy a urychlovače částic. V některých oblastech vědy a technologií se stává dokonce světovým lídrem. To už není jen nějaké kopírování Západu. Čína se staví na vlastní nohy. Její vzestup nelze jen tak zastavit.

Čína může světu v řadě oblastí hodně přinést. Příkladem už dnes může být zdravotnictví nebo energetika. Čína má takové postavení, že bez ní nelze řešit prakticky žádnou zásadní otázku naší planety – ať je to stabilita světové ekonomiky nebo reakce na klimatickou změnu.

Přesto zároveň platí, že na vzestupu Číny nás leccos znepokojuje. Dochází k zesílení cenzury a na domácí politické represe. Politická moc se soustřeďuje do rukou jednoho centra a jednoho muže. Rychle rostou vojenské výdaje. Sílí rétorika o rozšíření role Číny ve světě. V zahraniční politice Čína vystupuje stále asertivněji a nekompromisněji.

Suma sumárum – není divu, že řadě zemí připadá riskantní dovolit čínské společnosti Huawei nechat na svém trhu zavádět novou telekomunikační technologii 5G.

Takže jakou máme strategii vůči nové, rychle nastupující mocnosti? Uvádí se, že klíčovou událostí v roce 2018 byl říjnový projev Mika Pence. V něm viceprezident USA vyhlásil reset vztahů s Čínou. V duchu rétoriky Donalda Trumpa vyhlásil jako cíl obhájit postavení USA jako první země světa.

Od Číny se vyžaduje respekt, reciprocita a férovost. Bylo to pěkně rázné, ale tak nějak nereálné v tom, co se po Číně požaduje. Prostě Čína nám musí všude ustoupit. Jinak potlačíme její vliv ve všech oblastech. Přístup USA tady vypadá jako ultimátum – buď se transformujete, nebo vás přivedeme ke kolapsu.

Představa Číny jako světového hegemona sice může znepokojovat, ale vize Mika Pence je problematická. Proč? Jednoduše Čína není „naše“, abychom jí vysvětlovali, čím se má zítra stát. Čína patří především Číňanům, o její budoucnosti budou rozhodovat především oni.

Jestli my máme výhrady vůči Číně, můžeme s nimi o tom jednat, ale musíme počítat s tím, že oni mohou mít výhrady také vůči nám. Už dlouho nás podezírají, že nám jde jen o to zastavit její vzestup. Naše řeči o lidských právech a demokracii jsou pro ně jen způsob, jak pojišťovat zájmy silných a bohatých na této planetě.

Čína má se Západem špatnou zkušenost. Pamatuje si opiové války z poloviny 19. století, vypálení letního císařského paláce v Pekingu a kruté ponížení, kterého se jí dostávalo zejména od Britů v průběhu celého století. Číňané chápou svou historii jako dějiny slavné říše, která tu byla tisíce let, a touží po tom „vrátit Číně její velikost“.

Jsou přesvědčeni, že jim patří vůdčí pozice v Asii. Chtějí obnovit kontrolu nad celým územím Velké Číny a požadují respekt vůči své zemi všude ve světě. Pokud bychom jim v tomto chtěli bránit, tak namítnou, že jsme pokrytci. Copak se USA už léta také nechovají jako hegemon?

Stačí připomenout Monroeovu doktrínu z roku 1823 o nepřipuštění ničí cizí intervence na západní polokouli, svalnatou vizi Ameriky Theodora Roosevelta na začátku století nebo nepokrytou obhajobu zájmů USA na řadě míst světa v průběhu 20. století.

Existuje nebezpečí, že bude- -li základem naší strategie vůči Číně pouze přístup na základě černobílé vize Mika Pence a Donalda Trumpa, může být výsledkem takové politiky jen eskalace vztahů vedoucí ke konfliktu, který může mít zničující účinky pro všechny. Jak líčí Graham Allison, mohli bychom tak napodobit historii konfliktu mezi starověkými Aténami a Spartou, který skončil rozvrácením a devastací obou.

Máme tu dnes Trumpa, který říká, že chce znovu učinit Ameriku velkou, a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, který říká, že největším snem Číny je velká obroda čínského národa. Jak z toho ven? Musíme vytvořit strategii, která půjde mimo tyto velkolepé vize hegemonů, která bude velmi přesná a konkrétní. Musíme jasně říci, co nám vadí a co chceme změnit, stanovit podmínky a měřitelná kritéria.

Cestu ukazuje například stanovisko německých průmyslníků z posledních dní. Ti konstatují, že čínská ekonomika nenaplňuje statut tržní ekonomiky, a požadují zaujetí přísnějšího postoje k Číně. Je nutné stanovit měřitelná kritéria na chování čínských firem, přijmout opatření, která brání dumpingu v obchodu a službách. Je nutné postihovat neférovost, nekalé praktiky a netolerovat, že zahraniční firmy nemají rovný přístup na čínský trh.

Stejně důležité je, že němečtí průmyslníci zároveň zdůrazňují, že není naším zájmem brzdit nebo blokovat čínskou ekonomiku – oddělovat se od Číny. Ochrana před čínskými pokřiveními trhu nemá sklouznout do protekcionismu, jako to hrozí v přístupu USA. Průmyslníci naopak zdůrazňují, že v současném světě je nutností udržet spolupráci. To je dobrý příklad postupu i pro další oblasti.

Nejde dnes o to, abychom se rozdělili do dvou táborů, které budou podporovat svého hegemona ve vládě nad světem. Jde o to trvat na společných pravidlech a vyvinout dostatečný tlak, aby byla dodržována. Neměli bychom svými kroky posilovat jestřáby, kteří touží po konfrontaci, ale dát šanci těm, kteří chtějí spolupracovat. Budoucnost je otevřená a jeden z největších úkolů, který máme, je vyhnout se konfliktu.

Zdroj: Právo, 17. 1. 2019

Blogy