K. Valachová: Progresivní zdanění není sprostý pojem

13. srpna 2020

Diskuse o zavedení skutečného progresivního zdanění vytvořila v národě, jako obvykle, dvě nesmiřitelné skupiny. Jedna říká: Jinak to nejde. Druhá: Zločin a bolševismus. Pevně doufám, že existuje i třetí, největší.

A že ta, aniž to dramaticky skanduje na sociálních sítích, má uměřený postoj: Určitě to stojí za zvážení, je to hlavně otázka míry.

Progresivní zdanění má svou logiku a lze ho obhájit přinejmenším stejně dobře, jako se dá obhájit i rovná daň. I když „rovná daň“… To je trochu prázdný pojem, protože ve skutečnosti nic takového není. Nenamlouvejme si, že když nynější stav nazýváme „rovná daň„, tak že máme opravdu "rovnou daň“.

Za prvé. Naše současné zdanění do jisté, pravda nepříliš podstatné míry, progresivní je. Máme sice jednu sazbu daně (15 procent z tak zvané superhrubé mzdy), ale zároveň nezdanitelné částky. Ty se pochopitelně u nižších příjmů projevují výrazněji, než u příjmů vysokých. Za druhé ale máme také položky snižující daňový základ, na které naopak dosáhnou spíše majetnější lidé – odpočty za dlouhodobá spoření či životní pojištění, odpočty úroků z hypoték. Což je také něco, co hýbe s efektivním zdaněním, čili ovlivňuje realitu.

Za třetí: Ve skutečnosti ani nemáme jedinou sazbu daně. Od roku 2013 je zavedena solidární přirážka, která zatěžuje opravdu vysoké příjmy. Na té bylo loni vybráno asi 5,5 miliardy korun, které zaplatila relativně úzká skupina lidí s příjmy či platy přes zhruba 140 tisíc měsíčně. Pikantní na solidární přirážce je, že zamýšlena byla jako dočasné řešení – ale postupně se jednotkou dočasnosti stal jeden furt. V minulých letech proběhla dlouhá řada koaličních diskusí, jak jeden furt ukončit a jak se zároveň zbavit přízraku superhrubé mzdy, ale ANO a sociální demokracie měly při všech pokusech tak odlišné názory, že k dohodě jsme se nikdy ani nepřiblížili.

Čili sazby daně jsou tedy technicky 15 a 22 procent. Jenže ještě ke všemu z něčeho, co není srovnatelné s cizinou. I proto se skutečné zdanění pohybuje někde od 0 až po něco pod 22 procent. A to zatím pomíjím potíže se zápornou daní.

Daňové zatížení v roce 2018. K přesunu do oblasti záporné daně by došlo v případě odpočtu na jedno nebo více dětí. (iDnes, mesec.cz, MF ČR):

obrázek

Každopádně rovná daň je mýtus. Přesnější je říct, že reálně máme velmi mírně progresivně zdaněné příjmy. „Velmi mírně“ je myšleno ve srovnání se stavem obvyklým v OECD a nejvyspělejších zemích. Tam se s progresí zdaleka tolik „nemažou“. Níže uvedu některé příklady rozpětí sazeb ze světa. Ony následující sazby jsou technické, tedy bez zohlednění odpočtů – je proto třeba ty procentní údaje srovnávat s našimi 15 a 22 procenty. Ten šílený zmatek, který do toho přináší superhrubá mzda, raději vynecháme – k tomu jen tolik, že 15 procent ze superhrubé mzdy je to stejné, jako něco kolem dvaceti či 21 procent při normálním výpočtu.

Každopádně je vhodné zdůraznit, že progresivní zdanění je sice určitě sociálnější, ale ještě určitěji nijak nesouvisí s komunismem. Progresivní daň uplatňují například ve Spojených státech (federální sazby od 10 do 35 procent) nebo ve Velké Británii (od 20 do 50 procent) či v Německu (při extrémně složitém systému 14 až 45 procent). O Skandinávii ani nemluvě, tam se horní sazby dostávají i nad sedmdesát procent). Výtky o socialismu, neomarxismu a podobné ideologické nesmysly jsou každopádně z faktického hlediska naprosto „mimo“. Jak je celkem jasně vidět, všechna ta rozpětí jsou podstatně „progresivnější“, než co máme nyní u nás. Za povšimnutí stojí, že ve vyspělých zemích jsou sazby pro nízké příjmy obvykle níže, než jak tuto sazbu máme nastavenou my, a že horní sazby jsou vysokánsky nad naší.

Pak je také celkem podstatné zdůraznit, že určitého jistého posílení výsledné progrese (ne sazeb, ale reality) je možné dosáhnout nejen hrou s procenty zdanění, ale také zvýšením oněch nezdanitelných částek na poplatníka, člena domácnosti a děti. Je to věc nastavení a míry. Čím vyšší tyto částky budou, tím více se promítnou do skutečné progrese (jakkoliv bude v reálném světě vždycky zdanění i těch absolutně nejvyšších příjmů končit někde dost hluboko pod 22 procenty, protože část bude daněna 15 a jen část nad rozlišovací hladinu příjmu 22). Zároveň ale, vzhledem k dlouhodobě nízkému stavu mezd pohybujících se pod mediánem, je třeba dodat, že pokud bychom v České republice tyto částky výrazněji zvýšili, další ohromné množství zaměstnanců i živnostníků by se dostalo do oblasti záporného zdanění a stát by jim naopak peníze platil (což se děje již teď, ale v menší míře). To by sice posílilo například podporu rodin s větším počtem dětí, ale vůbec to neznamená vyšší zdanění nejbohatších. Případná kouzla s nezdanitelnými částkami sníží totiž skutečné zdanění i těm nejbohatším – i když „malinko“. Progrese by tedy vzrostla. Jenže tím, že by daleko více lidí mělo „zápornou daň“.

Pokud to hnutí ANO myslí vážně a chystá se navrhnout zrušení superhrubé mzdy a daňovou reformu, která by místo solidární přirážky přinesla progresivní zdanění, musím říct, že mne to těší. Konec konců sociální demokracie s touto myšlenkou přicházela opakovaně. Ostatně jak jinak. Vždyť to máme v programu.Jenže zatím jsme vždy naráželi na odmítnutí.

Každopádně progresivní zdanění, které by ale (to je velmi, velmi, velmi důležité) nesli skutečně bohatí, nikoliv nižší střední a střední třída, najde u sociální demokracie oporu a podporu.

Autor: Kateřina Valachová
Zdroj: idnes. cz, https://katerinavalachova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755634

Blogy