Jak rozbít mýtus o dvou Evropách

Návštěva francouzského prezidenta Macrona ve střední Evropě má přispět k odstraňování pocitů nedůvěry a obviňování, kdo na koho doplácí. Nejen Francie konečně naznačuje vůli odložit tabu a bavit se o tom, jak rozbít mýtus o dvou Evropách. Bez rychlejšího sbližování životní úrovně to ale nepůjde.

Letos v prosinci vyjede první vlak po nové rychlotrati z Berlína do Mnichova. Projekt z roku 1991 měl jasný cíl: sjednotit východní a západní Německo nejen politicky, ale i fakticky. Trvalo to čtvrt století, ale povedlo se. Bezděky však tento sjednocující projekt rozdělí Evropu na jiném místě. Při cestě z Berlína do Vídně tradičně vedoucí přes Prahu bude nově rychlejší a jednodušší celou naši republiku objet velkým obloukem přes rakouský Salcburk. Je to silná symbolika, která bohužel odráží nejen současnou dopravní skutečnost. Politické a institucionální sjednocení je jedna věc. To faktické může být překvapivě náročné.

Pro dnešek ale Salcburk nebude symbolem obcházení. Stane se naopak průsečíkem toho, co stále nazýváme východní a západní Evropou. Premiéři České a Slovenské republiky s rakouským kancléřem a francouzským prezidentem nebudou jednat o ničem menším než jak napravit pocity nedostatečné důvěry mezi západní a východní Evropou.

Ta má mnoho podob. Nedostatek skutečného sblížení životních úrovní vedl nedávno ke krizi eurozóny a rozkolu jihu a severu Evropy. Nedostatečně rychlé sblížení životní úrovně pak dnes především vytváří dojem, že lidé z chudších států ohrožují ty z těch bohatších svými nízkými platy. To výrazně a možná nejvíce přispělo k vystoupení Britů z unie. I nadále to vytváří tlak v mnoha regionech západní Evropy, kde se bojí pracovníků z našeho regionu a uchylují se k extrémům, které jim slibují rychlá, ač nerealistická řešení.

Markantní rozdíly v příjmech v Evropské unii vytvářejí i obrovské problémy pro celou řadu zdánlivě nesouvisejících témat, jako je například migrace. Uprchlíci relokovaní do chudších zemí houfně míří zpět do Německa a Skandinávie a tím staví celý systém na hlavu.

Rozdílné životní úrovně jsou klíčovým evropským tématem, které vytváří další krize a pnutí napříč Evropou. Jestliže budeme chtít řešit brexit, migrační vlnu či problém sociálního dumpingu zvlášť, nevyřešíme je. Budeme jen léčit symptomy. Zásadním řešením je sblížení mzdové a životní úrovně napříč Evropou jako evropská priorita číslo jedna.

A právě to bude hlavní téma jednání středoevropských státníků s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Jejich cíl je přitom společný: řadu Francouzů trápí nízké mzdy pracovníků ze střední a východní Evropy. Dovolím si ironicky říct, že to trápí i celou řadu těchto pracovníků samotných. Včetně Čechů.

Češi budou chtít ukázat na druhou stranu mince celé debaty, tedy jaké mzdy vyplácejí francouzské podniky českým zaměstnancům. Některé se blíží průměrné francouzské mzdě, ale drtivá většina platí jen zlomek tamní mzdy minimální.

Trvale nižší platy, jež téměř nehledí na kondici ekonomiky, vytvářejí u milionů lidí ve střední a východní Evropě pocit, že jsou občané druhé kategorie pouze na základě místa narození či pobytu. To je něco, co je uvnitř Evropské unie nepřijatelné.

Posílení mýtu o dvojí Evropě podporuje často teoretická debata o jejím jádru a periferii. Pokud někdo tvrdí, že Česká republika leží na okraji jen proto, že není členem eurozóny, pak se velmi mýlí. Ekonomické otázky dlouho hrály hlavní roli. Zatímco však reformy eurozóny v posledním roce nikam příliš nepostoupily, v obraně se Evropa posunula více než za posledních šedesát let. Z výroků slovenského premiéra Roberta Fica v minulém týdnu je jasné, že euro samo o sobě nepřináší automatickou příslušnost k jádru. Tou jsou pro Českou republiku i pro Slovensko nové iniciativy v obranné politice, kde je Praha tahounem, a je to právě obrana, kde Češi patří k onomu pomyslnému jádru bez ohledu na to, zda platíme, nebo neplatíme eurem. Právě to chtějí dokázat i dnes v Salcburku, kde vedle sbližování životních úrovní bude hrát hlavní roli také debata o silné evropské obranné politice.

Robert Schuman, jeden z duchovních otců EU, ve své deklaraci prohlásil, že „Evropa se nevytvoří najednou nebo podle jednoho plánu“. I vyspělým státům, jako je Německo, trvá překonávání rozdílů mezi východem a západem už skoro déle než samotné rozdělení Berlínskou zdí.

Konkrétní věci, ať už jde o železnice či sbližování životních úrovní, prostě vyžadují čas, a abychom k nim došli, musíme mít na obou stranách stejný cíl. Po dlouhé době je to právě teď, kdy nejen Francie naznačuje vůli odložit tabu a bavit se o tom, jak rozbít mýtus o dvou Evropách. A to nejen v našich hlavách, ale i ve skutečnosti.

Text vyšel v Hospodářských novinách.

Blogy