Jak bude vypadat Česko v roce 2020

František Bublan: Vývoj půjde zcela určitě politicky doleva Jaký bude svět, jaká bude naše republika, bude-li ještě, jací budeme my, budeme-li ještě v roce 2020, takové otázky si můžeme, nebo také nemusíme vůbec klást, většinou se kloníme k tomu druhému, prožíváme přítomnost a říkáme, že uvidíme. Každopádně je to zajímavé téma provokující k zamyšlení. Dovolím si tedy několik myšlenek nabídnout.

Úvaha první:

Jakkoliv jsou pravdivá tvrzení, že bez poznání minulosti nelze pochopit přítomnost a že kde není poznání minulosti, nemůže být více budoucnosti, jsou to výroky, které nezachycují celou podstatu poznání, chybí jim lidská invence a téměř bych je nazval polopravdivé. Více nabízí filosof a teolog Teilhard de Chardin, který říká, že „přítomnost je možno poznat a prožívat jen ve světle budoucnosti a stejně tak, že minulost správně pochopíme, máme-li představu, jak by měla vypadat naše budoucnost“.


Úvaha Františka Bublana je součástí seriálu o budoucnosti naší země. Zde naleznete informace o celém projektu a esej Bohuslava Svobody.

Pro přítomnost a budoucnost není zase až tak důležité, odkud anebo z čeho pocházíme, jakou historii má náš národ, jakými dějinnými cestami procházelo lidstvo nebo jak se chovali naši předkové. Toto poznání je jistě důležité a poučné, ale nelze z něho odvodit nějakou lineární rovnici a postavit vedle sebe ideologické a sociologické jednotky a dospět k nějakému výsledku budoucího uspořádání a chování lidstva, a už vůbec ne v menším měřítku podoby naší republiky a naší národní společnosti. Daleko důležitější je vědět, nebo chtít vědět, kam směřujeme, co je cílem našeho života, lidských dějin, a z toho teprve lépe poznáme a pochopíme naši minulost a prožijeme přítomnost. Cíl a smysl našeho bytí je přirozeně překrýván snahou užít si svůj život a každý jeho okamžik, ale v každém člověku je skrytá snaha dosáhnout něčeho, co jej přesahuje, touha po nějakém transcendentnu, představa o možném lepším světě, touha po něčem, co není konečné a dává smysl našemu konání a prožívání přítomnosti. Dobré jídlo, hezká dovolená, nové auto nás jistě uspokojí, ale nedávají smysl našemu životu, neobsahují nic, co by nás přesahovalo. Naopak, když někdo založí nadaci na pomoc např. postižených dětí, pomůže první rok možná deseti dětem, druhý rok již třikrát více dětem a je hnán tuto aktivitu stále zvyšovat, a dosahovat tak většího dobra. Když nebudu mít dovolenou, tak mne to tak nezabolí, jako když nebude mít nadace peníze na pomoc postiženým.

Vize budoucnosti je spojována s něčím dokonalejším, naplňuje přítomnost nadějí a pomáhá zhodnotit minulost.

Úvaha druhá:

Když vycházím z první premisy, že představa o budoucnosti dává pochopit minulost, musím vyznat přesvědčení, že svět se ve svých dějinách zlepšuje. Věřím, že spějeme k nějakému dokonalému bodu, nikoliv k zániku, a proto je dnes svět lepší, než byl v minulosti. Samozřejmě tento vývoj je doprovázen krutými válkami, rasovou, náboženskou a sociální nesnášenlivostí a nenávistí a vždy přítomným lidským sobectvím. Tyto patologické jevy a úchylky, které se nacházejí ve všech etapách lidských dějin a ve všech ideologiích, však nemohou natrvalo změnit směr k lepšímu. Dějinně působí tyto úchylky jako brzda, ale ve skutečnosti jsou nutným doprovodným jevem, ve kterém se formuje dokonalejší vědomí člověka, jeho svoboda a důstojnost. Zlo, nenávist, bolest a smrt jsou morální slabostí svobody, a i když je to nespravedlivé (alespoň v našich očích), jsou nutnou obětí v tvůrčím růstu světa. Bez těchto obětí by svět nemohl spět k lepšímu a hodnotnějšímu stavu.

Temné stránky lidstva se nedají ospravedlnit, ale právě pohledem do budoucna můžeme očekávat nějaké řešení a spravedlivé odčinění všeho zla, bolesti i smrti samé. Pohled do budoucna je doprovázen nadějí.

Vize politického systému v ČR:

Současné politické a společenské problémy, téměř totální ztráta důvěry ve vládnoucí politickou reprezentaci, volání po nepolitické politice typu „holešovská výzva“ apod., ohlížení se po starých časech totalitního, ale určité jistoty zajišťujícího režimu povedou v příštích letech ke změnám. Příčina této společenské vzpoury je ve vědomém, nebo jenom podvědomém vnímání toho, že typ kapitalismu volného trhu, který přirozeně přerozděluje bohatství, selhal. Poznání, že bohatí jsou ještě bohatší, střední třída je v ohrožení a vzniká čím dál větší množina lidí, kteří jsou postradatelní, nebo nepohodlní a zatěžující ekonomický vývoj, je nenaplněnou nadějí, která se rodila na začátku 90. let. Pohár netrpělivosti a nespokojenosti, který je doplňován vládní arogancí, skandály a korupcí, je již téměř naplněn a je jenom otázkou času, kdy přeteče. Vývoj půjde zcela určitě politicky doleva k nějaké podobě demokratického socialismu, doplňován silnou kontrolou veřejnosti a postupnou změnou smýšlení. Tato změna smýšlení je velmi důležitá, její náznaky můžeme pozorovat již dnes. Spočívá v tom, že mnoho sociologů, ale i ekonomů si uvědomuje, že kapitalismus a svoboda nemusí být nutně dvě části jednoho nedělitelného projektu, jak hlásal Milton Friedman, ale že svoboda má daleko hlubší význam, její naplňování vede k osvobození člověka od všeho, co ohrožuje jeho život. To povede k větší solidaritě, logicky k větší skromnosti, ale také větší jednotě a vytváření vzájemných pout, která nesvazují, ale obohacují.

I na této vývojové křivce budou určité neoliberální, nebo dokonce autoritářské snahy o změnu proudu, ale v duchu mé druhé úvahy věřím v pozitivní dějinný krok, možná již v roce 2020.

Blogy