Hrdost, ale i stud

12. září 2012

Česko pomůže třem dětem z Barmy s vážným srdečním onemocněním, které není možné léčit v jejich zemi. To byla před nedávnem hlavní zpráva v našich médiích.

Četl jsem si u této zprávy uveřejněné na internetu i diskuzi čtenářů pod článkem. Byli víceméně rozděleni na dva tábory a já myslím, že pravdu měly oba. Jednak můžeme být hrdi na to, že jsme vyspělá země s kvalitním zdravotnictvím, můžeme si dovolit humanitární pomoc této chudé a donedávna naprosto uzavřené zemi a zachránit třem dětem život. Máme ty možnosti, máme vysoce kvalifikované specialisty a máme potřebnou zdravotnickou techniku. Je to správné a jako poslanec takovou pomoc podporuji.

Na druhou stranu, si ale dovedu také představit frustraci rodičů českých dětí s vážným a vzácným onemocněním či postižením, jejichž  léčbu ale naše zdravotní pojišťovny neuhradí a rodiče musí pracně shánět peníze pomocí sbírek či sponzorských darů. Nebo se musí na dlouhá léta zadlužit.

Nechci to jako někteří čtenáři stavět tak, že nejdříve naše děti a pak cizí. To v žádném případě. Jen bych byl tak nějak ještě mnohem víc hrdý a nemusel se stydět, kdybych věděl, že náš stát se dokáže postarat i o naše děti, jejichž náklady na léčení jdou nad rámec toho, co jsou zdravotní pojišťovny ochotny hradit. Přitom Všeobecná zdravotní pojišťovna doslova spláchla do kanálu (rozuměj - odteklo na konta některých podnikavců) bezmála dvě miliardy korun za zřejmě zkrachovalý projekt elektronických zdravotních knížek IZIP. Dvě miliardy korun pojištěnců, které bylo možné využít na léčebné účely a jistě i těchto postižených dětí. Ani už nepřekvapí zpráva, že se ve VZP jaksi ztratilo 450 milionů korun a šéf VZP, který je podepsán pod většinou smluv projektu IZIP, obdrží nakonec odměnu 795 tisíc korun. Co si o tom musí myslet rodiče postižených dětí prosící ze zoufalství o milosrdenství či milodary? Ani to nechtějte vědět!

Blogy