19. března 2012
Dnes šestaosmdesátiletá Margaret Thatcherová, jedna z prvních evropských žen v politice, které nejenže dosáhly na premiérské křeslo, ale v dějinách nedávné evropské a světové politiky navíc zanechaly zřetelnou nadčasovou stopu, zůstává stále předmětem sporů a bouřlivých diskusí.
Režie Phyllida LOYDOVÁ, v hlavní roli Meryl STREEPOVÁ, do našich kin premiérově uveden 1. března 2012. Vytvořeno ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.
Thatcherismus určitě není a nebyl nerozporuplným pohledem na hlavně britskou skutečnost a jeho myšlenková východiska zůstávala a zůstávají pro podstatnou část zejména evropské společnosti – nejen tu levicovou – nepřijatelná. Neoliberální „revoluce“ (ve své době nazývaná konzervativní) právě v osmdesátých letech minulého století započala svou zprvu velmi nejistou pouť naší dobou a tato vyhraněná představitelka nižšího patra britské střední vrstvy se jí snažila být co nejlepší chůvou. Jev, zvaný thatcherismus, však tím v žádném případě není obsahově vyčerpán. Naopak otázka po poměru soukromí a lidství v bouřlivém životě ženy, tak razantně a sveřepě uplatňující ideologii, kterou v minulosti bezvýhradně uplatňovali muži, je tím vším jen dále vystupňována ve své naléhavosti.
Výzvou se tato „ocelová“ anglická žena stala i pro tvůrčí tým usilující o zachycení života někdejší slečny Robertsové, jak se rodačka ze středoanglického středního města Granthamu jmenovala za svobodna. Vcelku důvodné obavy mohly vzniknout jak z pocitu, že tvůrci sklouznou k sentimentu hollywoodské ražby, tak z obavy po nekritickém přeideologizovaném portrétu této významné světové političky. Nepodjatý feministický pohled, který nakonec v koncepci filmu zvítězil, mnohé z toho, co mohlo výsledek zpochybnit, nejen eliminoval, ale zpravidla i pozitivně převrstvil a překonal.
Skutečnost, že portrét velké osobnosti britské demokratické pravice je podán mimořádně nekonvenčním způsobem a že oproti všem očekáváním v reflexi tvůrčího štábu ustupuje politická dráha v dikci ŽELEZNÉ LADY úvahám stárnoucí osmdesátnice o vyznění života a jejím vnitřním bojům, které přerůstají až do obecných nezřídka bolestně pochybujících úvah o smysluplnosti feminismu a schopnosti žen propojit mateřství a veřejnou činnost do jednoho vyváženého celku, zdá se, mohla překvapit většinu diváků. Druhý fakt, totiž snaha o podání lidsky chápavého, ale v žádném případě nelichotícího či se dokonce se podbízejícího portrétu, který zápasí - nutno dodat že s mimořádným úspěchem - o zachycení živého člověka, tento nesporný úspěch jen dále umocňuje.
Sociální typ britské střední vrstvy, významná úloha silného otce, nesporné zážitkem světové vyvolané vlastenectví a touha středoměstské dívky prospět upadající vlasti, doživotní zakotvení Thatcherové v historicky překonané "splendid isolation", svár emancipační mise a paralelní přirozené touhy dostát požadavkům patriarchálně artikulovaného mateřství i hospodyňství, provázené silnou osobností a mimořádně bystrým, až nežensky chladně uvažujícím mozkem, podloženým skvělým vzděláním, jsou půdorysem, z něhož vyrůstá portrét této pozoruhodné anglické ženy, která si hlavní rysy své autoritativní osobnosti, jinak bezbřeze oddané hodnotám nejstarší planetární demokracie, uchovává i na konci své životní cesty. Úloha manžela, odsouzeného hrát doživotně v tomto vztahu druhé housle, prolínání, zápas a svár patriarchálních hodnot, do nichž byla velká Angličanka vychována a přirozené, mimořádně robustní matriarchální ženské osobnosti, propůjčují filmu navíc mimořádné napětí (scéna psaní kondolenčních dopisů matkám vojáků padlých ve falklandské válce nebo naopak úklidu věcí po zesnulém životním partnerovi).
Tato nesmírně obtížná feministická vize je postavena na mimořádném hereckém výkonu geniální americké herečky Meryl Streepové. Způsob, jakým tato svěží šedesátnice bravurně zvládá jak charakteristickou dikci Thatcherové čtyřicátnické, šedesátnické i stařenecké osmdesátnické, připomíná jiné mimořádné výkony evropského filmu - Mirrenové Alžbětu I. Velikou a Edith Piaf v neuvěřitelném podání Marillon Cotillardové. Kdybychom hledali vhodný příměr v našem filmu, můžeme s úspěchem využít vyjádření významného člena Společnosti bratří Čapků dr. Krčmy, dlouholetého přítele a společníka velké české herečky, ženy Karla Čapka Olgy Scheinpflugové, na adresu výkonu Hany Maciuchové: "Vy jste Olgu Scheinpflugovou nehrála, vy jste jí skutečně byla." (V tomto případě se jedná se o vynikající film režiséra Štěpána Skalského ČLOVĚK PROTI ZKÁZE; srovnání snese i úroveň pojetí námětu a ztvárnění Skalského scénáře; do kin byl uveden na přelomu let 1989 a 1990 ke 100. výročí Čapkova narození).
Takto načrtnutý půdorys skvělého díla britské národní kinematografie hraného filmu také plasticky naznačuje i důvod předčasného pádu britské státnice na podzim 1990; slabiny stále více mentorizující a didaktizující Thatcherové jsou podány s uměřující, ale věcně neúprosnou korektností. A nastolují současně otázku po podobném ztvárnění životního příběhu jiné velké ženské osobnosti evropské a světové politiky, Norky Gro Harlem Brundlantové, o 14 let mladší skvělé skandinávské levicové státnice, premiérky a stejně jako Thatcherová také dlouholeté předsedkyně své politické strany - sociálnědemokratické Norské dělnické strany, která globálně proslula v osmdesátých letech jako předsedkyně zvláštní komise OSN pro životní prostředí a ještě později i jako vůdčí představitelka Světové zdravotnické organizace.
Sečteno a podtrženo: ŽELEZNÁ LADY je svébytným ženským (feministickým, genderovým) filmem, který prokazuje, že specifické ženské filmové vidění světa přestává být feministickou touhou a stává se postupně zažitým, ustáleným obohacujícím prvkem. V soustavě mravních, kulturních i specificky filmových hodnot hraného filmu se tak vývojově prosazuje významný posun, který interaktivně ovlivňuje již vžitá pojetí filmové kvality a navíc tvořivě přesahuje do dalšího stupňování kvality života soudobého evropského a světového člověka.
