Euro není strašák ani předvolební terč

Před nedávnem přišel hlavní ekonom společnosti Cyrrus Lukáš Kovanda s myšlenkou, že Česká strana sociálně demokratická utržila volební porážku, protože zradila svůj program a přijetí společné evropské měny se nebrání. Nevím, jak moc pozorně četl pan Kovanda program sociální demokracie, protože v tomto případě je spíše přání otcem myšlenky.

Svůj odpor k euru pak autor staví na argumentech, které v nedávné době vyčetl z knihy ekonoma Josepha Stiglitze. Nobelisty, kterého mimochodem do vydání publikace o euru za jeho názory na všech frontách veřejně plísnil a nemyslel si o něm nic dobrého. Teď se ale hodí!

Když odmyslíme primární fakt, že otázka společné evropské měny rozhodně nebyla rozhodujícím determinantem volby či nevolby jednotlivých stran, je na tomto místě podstatné říci, že ČSSD v euro otázce voliče rozhodně nezradila!

Jak je možné se dočíst ve stranických dokumentech, které jsou veřejně dostupné, ČSSD se zásadně neztotožňuje s myšlenkou prohlubování integrace, jejímž hlavním a jediným jmenovatelem by měla být společná evropská měna. Dlouhodobě ale chápeme ambici Evropské unie, aby byla prostorem jedné měny. A protože chceme Evropu aktivně utvářet a měnit, chceme být v jejím jádru.

Z toho také vyplývá stranická podpora, aby Česká republika směřovala k přijetí společné evropské měny. To ale neznamená, že by ČSSD chtěla přijmout euro ze dne na den. To ostatně není ani reálné. Za prvé eurozóna se musí dotvořit a i pro samotnou ČR je to běh na dlouhou trať. Vzhledem k naší neúčasti v systému směnných kurzů ERM II., jež je potřeba před přijetím splnit, je to běh minimálně na dalších čtyři až pět let od případného vládního rozhodnutí pro vstup.

O tom, kam se Evropa a v našem případě především Eurozóna posouvá, je nicméně potřeba si nastudovat víc, než jen jednoho Stiglitze. Především je třeba sledovat dokumenty, které Evropa, přesněji řečeno Evropská komise, delší dobu vydává.

Tím prvním stěžejním dokumentem, který nám měl již před dvěma lety otevřít oči, byla Zpráva pěti předsedů. Pět nejvýznamnějších předsedů Evropy ¬– předseda Evropské komise, eurosummitu, Euroskupiny, Evropské centrální banky a Evropského parlamentu ¬¬– představilo svůj ambiciózní plán k prohloubení hospodářské a měnové unie (HMU). Tento plán byl rozdělen do tří fází. Ty mají vrcholit v roce 2025 dobudováním HMU, vytvořením samostatných orgánů, institucí a rozpočtu eurozóny a tím (ačkoliv to dokument explicitně nezmiňuje) dojde k faktické možnosti osamostatnění se eurozóny od zbytku EU.

Tento dokument mnoho lidí nebralo vážně. Vzhledem ke končícímu mandátu některých z předkladatelů této zprávy se není ani moc čemu divit. Na dokument plynně navazovala bílá kniha o budoucnosti EU, která v pěti scénářích rozpracovává jednotlivé politiky a vývoj Unie a s doprovodnými diskuzními dokumenty zahajuje debatu, kam s Evropou dál.

Čtyři z pěti těchto diskuzních dokumentů, zabývající se například sociálními rozměry Evropy, využitím potenciálu globalizace, či budoucnosti evropské obrany, jsou rozpracovány stejně jako Bílá kniha v pěti různých scénářích. A to buď tak, že se v Evropě nic nestane, až po její hlubokou integraci.

Poslední dokument, který se týká prohloubení HMU má už ovšem pouze jediný scénář. A to jasné dokončení HMU bez jakýchkoliv debat. Dokument počítá jak s dosažením integrovanější hospodářské a fiskální unie, ale také s dokončením skutečné finanční unie, sem se řadí i dokončení bankovní unie, tak ale i zakotvení demokratické odpovědnosti a posílení institucí eurozóny včetně vlastního rozpočtu eurozóny.

První zdvižený prst pocítí podle tohoto scénáře Česká republika jako ne-euro země v brzké době a to při přípravě nového víceletého finančního rámce EU na léta 2020+. Podle dokumentu, a koneckonců i vzhledem k omezeným rozpočtovým prostředkům vlivem odchodu Velké Británie z EU, se bude při přípravě následujícího finančního období klást důraz především na reformy, které mají užší vazby na priority zemí eurozóny. Čili nikoliv už, jak jsme byli doposud zvyklí, na priority celé EU, ale pouze zemí eurozóny. To by ČR, která se snaží v konvergenci dohnat západní země, mohlo významně bolet.

To, že eurozóna směřuje ke svému plíživému osamostatnění je prostě fakt! Přesto pohrobci klausovského učení typu Lukáše Kovandy neustále straší okolí před přijetím společné evropské měny. Děsí argumenty o skokovém zdražení vlivem zavedení eura, pro které neexistují empirické důkazy. Bijí se za zachování autonomní monetární politiky ČNB, kterou tato instituce nedokáže ani ve vhodný čas použít. Tzn. včas nasadit a včas ukončit. A kterou navíc v konkrétním případě intervencí ČNB paradoxně sami kritizují. Straší placením dluhů jiných států. Ačkoliv v případě Evropského stabilizačního mechanismu, kterého bychom byli v případě přijetí eura účastníky, jde pouze o půjčku, jež se může poskytnout státům v krizi. Nehledě na to, že v potížích se v budoucnu může ocitnout klidně i ČR. Navíc jde o půjčku, která je v případě jednomyslného schválení, tedy schválení všemi státy, vázána tvrdými fiskálními reformami, na které musí stát přistoupit.

Místo toho, abychom neustále lavírovali nad tím, zda v EU být, či nikoliv. Možná by bylo lepší se posunout v myšlení dál a jako naši slovenští sousedé se ji pokusit aktivně utvářet a měnit. Bez eura to ale bohužel, a už si konečně přestaňme lhát do kapsy, do budoucna nepůjde!

Text vyšel 4. listopadu 2017 v deníku MF DNES.

Blogy