Dvě zapomenutá výročí (o boji proti malosti)

31. července 2012

Mezníky, na které chci upozornit tentokrát, spolu nesporně souvisí. Společný jmenovatel, o který bych chtěl tuto konstataci opřít, není snadný. Ale přesto existuje. Zatímco od úmrtí F. X. Šaldy uplynulo letos na jaře 75 let, od Vančurova zavraždění na pověstné kobyliské střelnici během tzv. druhé heydrichiády r. 1942 uplynulo o pět let méně. Oba se v mnohém lišili, ale neméně bylo toho, co je naopak spojovalo. Vyplývalo to nejen z bouřlivé doby třicátých let, ale i ze společné příslušnosti ke generačním avantgardám rodící se moderní české kultury a umění zejména v jejím prvorepublikovém období.

Liberecký rodák František Xaver Šalda byl vůdčí osobností tzv. devadesátníků, první generace české kultury, která zcela dosáhla a v něčem i překonala zahraniční vzory, ke kterým se vztahovaly generace předcházející: jak tzv. ruchovci (národní škola), tak světověji založení lumírovci. Pomník, který si vybudovala, manifest České moderny (1895), byť zapomínán a opomíjen, zůstává stále aktuálním a živým. A živým zůstává i Šaldovo rozsáhlé dílo a mravní i badatelský odkaz.

Univerzitní profesor s maturitou se ke svékritice patosem a inspirací dostal před 120 lety vlastně nedopatřením, když se snažil zdůvodnit a obhájit svůj přístup k vlastní literární tvorbě. Příležitostný odskok se stal životním posláním a posléze i náplní jedinečného ŠALDOVA ZÁPISNÍKU, monoautorského periodika, která stránku za stránkou po devět let posledních let kritikova života (1928-1937) neúnavně sledovalo nejen vše zajímavé a podnětné ve světě zejména písemného umění, ale i ve veřejném prostoru první Československé republiky. Bylo to v době, kdy tento svérázný arbiter elegentiarum měl za sebou již většinu svého rozlehlého a neopakovatelného díla.

Břitký soud byl u Šaldy vždy podložen i mohutným, lety neustále sílícím a na osobitosti nabírajícím osobnostním duchovním zázemím. Proslulá šaldovská kritika patosem a inspirací byla založena na přesvědčení, že i v umění musí být přítomno kritické myšlení, ale také až extaticky cítěný patos pravdy. Proto si Šalda, který se jako jeden z prvních dokázal osvobodit ze zavazující tendence obranářského vlastenectví předminulého století, vážil tradice, kterou je v jeho vnímání a vymezování nutné prožít, promyslet, procítit, tj. opravdu osvojit. Pak se stává rovnomocnou součástí neopakovatelného jednotlivcova duchovního světa. Od tradice přechází velký kritik k materiálnímu světu své doby, k civilismu, okouzlenému industriálním a urbanistickým rozmachem společnosti na přelomu 19. a 20. století. Technický pokrok se pro Šaldu spojuje s široce chápanou kulturou, zušlechťující člověka a jeho výkon, a mravností, bez níž se individuum i stádně organizovaný kolektiv v stále strmějších vzestupech společnosti ztrácí a zvěcňuje.

Celostně chápaná kultura Šaldu ve třicátých letech přibližuje se zvýšenou intenzitou veřejnému dění. Obhájce demokracie se stává pomocníkem strádajících exulantů z Německa a Rakouska, kde se postupně prosazují autoritativní a posléze totalitní režimy v režii nacistického hnutí a jeho rakouské odnože. Proslulý Šaldův komitét se záhy mění v šifru naděje pro tu menšinu rakouské a německé společnosti, která tu, v první Československé republice, mnohdy zachraňuje holé životy.

Šalda jako by byl vícerozměrný a nestárnoucí: rozuměli mu nejen jeho generační devadesátničtí vrstevníci, ale i příslušníci levých avantgard, nastupujících na počátku dvacátých let. V tomto trsu osobností během první poloviny dvacátých let záhy začala doslova žhnout hvězda zbraslavského lékaře a slezského rodáka z Háje u Opavy Vladislava Vančury. Potomek staročeského vladyckého rodu Vančurů z Řehnic nesl navenek také – jako Šalda – celou řadu znaků výlučnosti a individualismu. A stejně jako v případě libereckého rodáka i nadčasový Slezan celý život usiloval ne o aristokratickou výlučnost, ale o soustavné pěstění a vzdělávání (kultivaci) osobnosti. Člověka schopného myslet, uvažovat, ale také jednat sám za sebe. Nezávislého mezi nezávislými, hrdého a solidárního mezi hrdými a solidárními. Vysněného nového člověka levicových avantgard meziválečného období.

Osobitý a v mnohém neopakovatelný Vančurův jazyk cizelující jeho rozsáhlé literární dílo se nevztahoval jen k písmu, ale i obrazu. Mistr slova byl i jedním z prvních českých filmařů, jimž šlo v tomto syntetickém uměleckém žánru (hraném filmu a dokumentu) především o osobité, diváka oslovující umělecké vyjádření, nikoliv o kasovní úspěch za každou cenu. Filmy Před maturitou a napolo národopisná Marijka nevěrnice, zachycující dnes již ztracenou tvář nejvýchodnější části první Československé republiky, zůstávají trvalým pomníkem naší současnosti prakticky neznámého Vančury-režiséra a scénáristy. Film se však dotkl Vančurova odkazu ještě jednou: převedením řady jeho děl do stejně básnické a neopakovatelně krásné podoby špičkových děl československé vlny šedesátých let a jejích dozvuků, jak je jedinečně ztvárnil velký Vávrův žák Jiří Menzel (Rozmarné léto a pozdější Konec starých časů) a také  jeho starší dobový současník vrstevník František Vláčil (skvělá Markéta Lazarová). Básník slova se tu v obou případech setkal s neméně zdatnými básníky stříbrného plátna.

Historický akcent Vančuru neopustil ani v posledních letech života, v tragickém pomnichovském období druhé republiky a v prvních letech nacistického protektorátu. Hrdý intelektuál a přední člen československé radikální levice ve spojení se skupinou tehdy mladých českých historiků začal tvořit své pozoruhodné a dnes zvláště nedoceněné Obrazy z dějin národa českého. Umělcovo pero bylo vyvažováno i občanskou angažovaností muže, hrdiny a občana. Vančurova účast v druhém odboji, dalekosáhle přesahující meze komunistického hnutí, jehož původním ideálům, tak či onak blízkým veškeré demokratické levici, zasvětil svůj život, dále vystupňovala lékařovu vůli vytrvat. A jak dosvědčují jeho žena Ludmila, autorka pozoruhodné vzpomínkové knihy Dvacet šest krásných let, i jeho přítel a Šaldův dědic profesor Václav Černý na stránkách druhého dílu svých vzpomínek Křik Koruny české, hrdost a vůli k odporu neztratil velký Slezan ani v posledních chvílích svého života. Styk s nacisty byl pro tohoto hrdého českého vlastence poskvrňující. V tomto duchu se Vančurův život – tak jako životy mnohých dalších skvělých českých vlastenců a hrdinů – uzavřel na již zmíněné kobyliské střelnici. Až symbolicky v tomto ohledu působí také konec textu Obrazů: Vančurovo pero se zastavilo uprostřed věty jedné z počátečních stránek jejich třetího dílu.

Životy obou našich velikánů cosi spojuje. Je to občanská angažovanost, neuhasitelná žízeň po dokonalosti a sociálním osvobození člověka. Víra, že národ, chápaný jako průsečík evropských a světových souvislostí a vazeb, je cosi víc než nostalgie a uslzená vzpomínka, že je to jedinečnost formy a zvuku, zděděného po předcích. Je to ale i průhled do budoucnosti, v níž již nebudou národ zastupovat mučedníci a exulanti, jakými byli Mistr Jan Hus nebo biskup Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský. A je to i nemilosrdné zrcadlo naší současnosti: doby komerce, braku, marasmu, malverzací všeho druhu a následně velmi často i maločeského provincialismu kořenícího v letech poroby, s níž oba tak tvrdě a nesmlouvavě bojovali.

Blogy